Myšlenky z tátovy hlavy

Včera jsem se vydal na služební cestu do Švédska a pro zájemce uvádím pár postřehů.

• čím více přestupů, tím delší čekání, pokud chce mít člověk nějakou rezervu 🙂
• Airbus A319 byl lépe vybavenější než Boeing 737-700 a také sedadla mi přišla krapet širší
• XXL sedadlo v letadle znamenalo více místa pro nohy, šířka sedadla byla úplně stejná
• napodruhé už snad budu vědět, jak si nalepit odbavovací štítek na kufr, abych ho pak byl schopen načíst snímačem čárového kódu
• na švédské vnitrostátní lince je normální, že některé věci se hlásí jen švédsky
• taxi z letiště v Umeå je třeba objednat aspoň 24 hodin předem
• taxikář byl pohodář, nabral dvě dvojice, pak řekl, že auto (Mercedes) je holt malé a tak si kufr mám vést na klíně… asi se už nikdy nedozvím zda zkásl i tu druhou dvojici nebo se spokojil s tím, že jsem zaplatil já
• v místě, kde se téměř vše platí platební kartou a na mnoha místech je zakázáno platit v hotovosti, nepotěší otázka, zda nemám jinou kartu… paní ještě dodala, to je první visa, kterou ji to nevzalo
• bezkontaktní karty všude – v hotelu karta na vstup do pokoje, v práci karta na vstup do kanceláře, v mhd karta na 72 hodin cestování – ale bezkontaktní platební terminál jsem tu ještě neviděl
• podlahové vytápění v hotelové koupelně potěší
• na snídani byly opravdové švédské stoly 🙂
• světlo je tu mnohem déle než jsem se obával, v prosinci je to prý ale bída
• příště nesmeky nebo mačky s sebou (včera tu prý byla nejhorší dopravní kalamita za hodně dlouho)
• bezpečnost v práci musí být
  • karta a pin pro vstup na patro
  • karta a pin pro vstup do kanceláře
  • pro odchod z kanceláře nestačí jen zabrat na kliku, svůj úmysl musím vyjádřit dvěma kroky – nejprve je třeba vypínačem aktivovat kliku a pak ji teprve použít
  • pokud se chceš dívat z okna, tak zůstaň doma, neboť kanceláře mají spodní díl oken z mléčného skla
• práce na počítači je fajn, automaticky zvedací stůl je pěkná vychytávka
• ve dvou různých nápojových automatech jsem si chtěl dát kakao a oba dopadly stejně – zatuhly a pak se musely restartovat… tak jsem si dal čokoládu 🙂
• švédská klávesnice má úplně jiné polepky než ta naše a jak naschvál většina nealfanumerických symbolů je nakreslena jinde než kde opravdu jsou

Pro zájemce ještě pár fotek

• cestování
• pondělí

Udeřily mrazy a já se vydávám na zahrádku, abych posbíral zbylá napadaná jablka. Beru do ruky kbelík, ale… Kbelík je nepoužitelný! Během posledních pár týdnů se naplnil vodou, která při aktuálních teplotách zmrzla na led. Snažím se ten kus ledu vyklepat, ale marně. Stejně jsem dopadl s druhým kbelíkem. Led, studený led, vítězí. Měl jsem dva kvalitní kbelíky, ale oba byly aktuálně nepoužitelné.

Naštěstí tam máme dva další kbelíky. Už jsou staršího data a jejich dna jsou krapet děravá. Když v nich chci v létě přenést vodu, tak jimi zároveň zalévám. Takže nejsou nic moc. Ale na odnášení plevele nebo spadaných jablek se hodí. Dokonce i v situaci, kdy kvalitní kbelíky slouží jen jako ozdoba. Děravým dnem totiž všechna voda vytekla.

Jsem vděčný, že máme dva děravé kýble, protože mohu pracovat. Jak tak sbírám zmrzlá jablka, přemýšlím. O kbelících a o nás lidech. Napadají mne dvě věci.

Někdy rádi posuzujeme druhé. Když vidíme někoho slabšího, nedokonalého, s vadou, máme tendenci ho považovat za méně důležitého. Straníme se ho, nechceme s ním být, protože není perspektivní. Není tak produktivní jako někdo, kdo to má dobře srovnané, kdo jedná efektivně, kdo je chytrý, krásný či úspěšný. A přitom často ten, koho chceme ignorovat, může do našeho života přinést něco cenného. Každý jsme důležitý, i když se každý hodíme pro něco jiného. Někdo je jako ten kvalitní kbelík. Skvěle funguje, když věci dobře šlapou, ale při náznaku těžkostí se hroutí, je nepoužitelný. S někým jiným je to jako s děravým kbelíkem. Třeba je s ním trochu nuda a je nezajímavý. Na letní párty bychom ho nepozvali, ale když jde to tuhého, je na něj spolehnutí. Potřebujeme oba dva.

Mé přemýšlení se přesouvá od druhých k sobě samému. Uvažuji o svém srdci, o tom, jaký jsem. Jsem podobný kbelíku. Do mé mysli a do mého nitra se dostává spousta věcí. Něco teče proudem, třeba zprávy (většinou negativní), statusy na facebooku nebo obsah oblíbených webových stránek. Něco přichází po kapkách – slova povzbuzení, projevy lásky, soucit či Boží řeč. Obojí, ať dobré nebo špatné, se dožaduje mé pozornosti a chce se ve mně zabydlet. Uvědomuji si, že potřebuji, aby mé srdce bylo podobné oběma kbelíkům. Potřebuji srdce děravé. Děravé, které dokáže negativní myšlenky, hořkost, bolest, pomluvy nebo souzení vypouštět ven. Jinak mi hrozí, že se mé srdce stane studeným jako led. Potřebuji však také srdce pevné, aby bylo schopno zadržet lásku, odpuštění, milost, soucit a další dobré věci. Aby bylo hřejivé a živé, abych z něj mohl čerpat dobré věci, které mohu dát lidem kolem sebe.

Mít na zahradě dva kbelíky, dobrý a děravý, je snadné. Zajistit, aby mé srdce dokázalo dobré uchovat a zlé zapomenout, už tak snadné není. Ale stojí o to usilovat. Přeji sobě i nám všem, abychom se v tomto umění po celý rok, který právě začal, zdokonalovali.

Štědrý den je téměř za námi, takže je ideální čas na tečku za adventním miniseriálem. V úvodu jsem sliboval, že pokud vydržíte sledovat všechny díly, tak budete vědět, zda je nebo není v Janově evangeliu zapsán Ježíšův výrok „Já jsem Syřan“.

Nyní víme, že o sobě prohlásil, že je chléb, světlo světa, dveře, dobrý pastýř, vzkříšení a život, cesta, pravda i život a vinný kmen. Takže odpověď zní ne. V onom úvodním díle jsem zmiňoval, že prohlášení se za Syřana někteří lidé zneužívají, aby zvýšili svou šanci získat azyl. U takových lidí není snadné zjistit, zda jim můžeme věřit. Často nemají (nebo nechtějí ukázat) žádné doklady, a i když je ukáží, nevíme, zda nejsou padělané atd. Je pak na úsudku těch, kdo s nimi jednají, zda jim budou nebo nebudou věřit.

Ježíšovi současníci na tom byli podobně jako my s uprchlíky. Bylo na jejich úsudku, zda Ježíšovým slovům uvěří nebo ne. My jsme na tom lépe, protože víme, jak to dopadlo. Máme v Bibli k dispozici svědectví těch, kteří byli s Ježíšem až do konce jeho života. Víme, že on svá slova „já jsem vzkříšení a život“ dokázal o Velikonocích tím, že vstal z mrtvých. Historie je plná miliónů lidí, kteří ve svých životech prožili a dosvědčili pravdivost Ježíšových slov.

Máme tuto výhodu, ale přece jsme na tom podobně jako Ježíšovi současníci. Máme k dispozici svědectví Bible i svědectví lidí, kteří opravdově následovali Ježíše. Ale také se musíme vypořádat s tím, že mnoho zlých věcí bylo spácháno těmi, kteří se oháněli jménem Ježíš. Sice se zvali křesťany, ale jejich činy ukazují na to, že spojení s Ježíšem ztratili, jak jsem o tom psal předevčírem. A tak se i my musíme, každý sám za sebe, rozhodnout, zda Ježíši budeme nebo nebudeme věřit, zda ho pozveme do svého života nebo ne.

Ke konci Janova evangelia jsou zapsána tato slova: „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Tento text nás upozorňuje, že toto naše rozhodnutí je důležité. Je důležité, protože v sázce je sám život. Pokud Ježíši uvěříme, získáváme takový život, o kterém jsem se v této sérii několikrát zmínil. Získáme možnost vstoupit na nebeské pastviny, kde budeme s Bohem. Pokud však neuvěříme, cesta k Bohu nám zůstane zavřena.

Přeji nám všem správnou volbu.

V neděli mnozí lidé zapálili čtvrtou svíci na adventním věnci. Neklamné znamení toho, že Vánoce jsou tady coby dup. Období adventu se chýlí ke konci a s ním pomalu končí i tento miniseriál. Podívejme se tedy na poslední Ježíšův výrok typu „Já jsem“, který je zapsán v Janově evangeliu.

„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“

Toto řekl Ježíš svým nejbližším učedníkům, když s nimi naposledy večeřel. Řekl to těm, kteří měli v budoucnu roznést zvěst o Boží lásce i o Božím hněvu do celého světa. Co jim tím chtěl vlastně říci? Co znamená být vinným, nebo jakýmkoli jiným kmenem? Kmen je spojnicí mezi kořeny a mezi větvemi, ratolestmi. Kmenem proudí živiny a vláha od kořenů do koruny. Toto známe, byť tady na severu spíše s ovocnými stromy. Když se nějaká větev ulomí, třeba pod tíhou ovoce, tak zaschne. Nebo když větve ořežeme, za nějaký čas dobře hoří, protože vyschnou. Ježíš zde říká všem, kdo ho chtějí následovat, že to nemohou dělat bez něho.

Pokud chceme následovat Ježíše a nést hojné ovoce, potřebujeme žít s Ježíšem. Potřebujeme jeho sílu, jeho vedení. Bez toho totiž naše víra seschne do nějakého prázdného náboženství, které bude pouze karikaturou křesťanství. Náboženství, kde bude vnější forma, ale vytratí se skutečný obsah a život.

Dnes mnoho lidí touží po nezávislosti. Chce se rozhodovat po svém. Využijme zbylé (před)vánoční dny k tomu, abychom každý sám přemýšleli o tom, zda jsem stále napojen na Ježíše, zda čerpám jeho mízu. Nebo zda volím cestu nezávislosti. Cestu, na které má víra pomalu usychá.

Předposlední Ježíšův výrok „Já jsem“ z Janova evangelia zní: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Ježíš je cesta. Cestou kam? To už víme, stačí vzpomenout na Ježíšův výrok o dveřích, který říká to samé: „Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ Ježíš je cestou k Bohu Otci, cestou do nebe. Na rozdíl od mnoha názorů kolujících v současnosti po internetu si zde Ježíš nárokuje výlučnost. Není jiné cesty k Bohu Otci, než skrze víru v Ježíše. Nestačí zajít o Vánocích (a třeba o Velikonocích) do kostela, nestačí rituály nebo náboženské obřady. Nestačí se narodit do křesťanské rodiny.

Být cestou zároveň znamená, že život s Ježíšem není něco, co bude až někdy po smrti, ale že je to už tady a teď. Den za dnem můžeme kráčet s Ježíšem.

Ježíš je pravda. Silné slovo, že? Dokonce i jeho učedníci, kteří s ním mnohé zažili, pochybovali. I jim musel říci, ať mu věří aspoň pro skutky, které koná a které viděli. Možná i my potřebujeme s Ježíšem zkušenosti, nejen informace o něm, abychom mu důvěřovali, abychom uznali, že jeho slova jsou pravdivá.

Ježíš je život. I o tomto tématu už mluvil, jak jsme mohli číst v minulém díle. Náš život zde na zemi je Boží dar. Ale náš život fyzickou smrtí nekončí. Chceme-li žít s Bohem i po ní, potřebujeme Ježíše a jeho oběť na kříži.

Štědrý den je tady už za méně než týden. Mnohým lidem stoupá tlak, stres, aby vše stihli nakoupit, zařídit, uklidit atd., se zvyšuje. Třeba by nám pomohlo k větší pohodě dát si od všech těchto věcí na chvíli pauzu a přemýšlet. Přemýšlet o tom, zda jdu životem sám nebo s Ježíšem. Jestli Ježíši důvěřuji. Zda beru svůj život jako dar a zda jsem přijal také Ježíšovu nabídku věčného života.

Bezpečí za dveřmi a hojnost zajištěná dobrým pastýřem. To byl obsah předchozích dvou dílů série věnované Ježíšovým výrokům typu „Já jsem“, které jsou zapsány v Janově evangeliu. Bezpečí a hojnost, věci tak potřebné pro náš život. Další Ježíšův výrok se dotýká oblasti, o které dnes mnozí lidé moc nepřemýšlí – smrti. Smrt a co dál.

„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Tato slova řekl Ježíš Martě nedlouho poté, co zemřel její bratr Lazar. Lazar byl Ježíšův přítel a mnozí lidé tenkrát Ježíšovi vyčítali, že nepřišel v době Lazarovy nemoci. Vyčítali mu to, protože věděli, že Ježíš uzdravil mnoho lidí. Kdyby tam byl, mohl uzdravit svého přítele a on by nemusel zemřít. Ale Ježíš tam nebyl, nechal kámoše na holičkách. Aspoň tak to vypadalo.

To byl však vnější pohled, protože Bůh měl s Lazarem a jeho smrtí jiný plán. Bůh dopustil, že Lazar zemřel. Dopustil, že jeho sestry – Marta a Marie – spolu s dalšími prožívaly smutek. Bůh však ukázal, že smrt není konec. Přichází Ježíš a říká, že je vzkříšení a život. Že smrtí život nekončí. Trochu zvláštní útěcha pro pozůstalé, nebo ne? Ježíš však nezůstal u slov. On tato svá slova dokázal. Vzkřísil Lazara z mrtvých! Lidé prožili zklamání, že Ježíš nepřišel a neuzdravil Lazara. Ale pak prožili mnohem větší radost a překvapení, že se Lazar vrátil ze záhrobí!

Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt. My víme, že lidská těla v průběhu života chátrají, až jednou srdce dotluče, plíce dodýchají a mozek přestane pracovat. Mnozí lidé si kladou otázku, co bude pak. Je to konec? Nebo bude něco dalšího? Ježíš říká, že to není konec. Kdo v něj věří, nezemře navěky. Život po smrti existuje.

Když Ježíš Martě řekl – „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ – pokračoval otázkou. „Věříš tomu?“ Otázka za všechny prachy. Otázka nejen pro Martu, ale i pro mne a pro Tebe.

Otázka je položena. Možná právě advent může být vhodná doba se na čas zastavit a přemýšlet o ní. Najdeš si na to chvíli? Dáš si pauzu od čtení internetu a popřemýšlíš, co Ty, život, smrt a Ježíš?

Jak jsem naznačil v minulém díle tohoto adventního miniseriálu, čtvrtý Ježíšův výrok stylu „Já jsem“ se týká ovcí. Je zapsán v desáté kapitole Janova evangelia.

„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“

Ježíš se zde prohlašuje za dobrého pastýře. Jak vypadá dobrý pastýř? Jako ten, kdo se stará o své ovce a komu na nich záleží. Ten, kdo ovce nenechá v nebezpečí, ale je ochoten pro ně riskovat, bránit je. Ten, kdo své ovce zná a usiluje pro ně o to nejlepší. Jak se to projevuje prakticky? Dobrý pastýř chodí a hledá pro ovce dobrou pastvu i vodu. Dobrý pastýř hledá ztracenou ovci. Když se blíží bouřka, zahání ovce do bezpečí navzdory únavě a tomu, že sám třeba mokne (mimochodem, Cliff Young, který v roce 1983 ve svých jednašedesáti letech překvapil běžecký svět, sdílel tuto svou zkušenost pastýře ovcí: „Podívejte, vyrůstal jsem na farmě, kde jsme si nemohli dovolit koně nebo auta, takže jsem ovce naháněl já. Kdykoli se blížila bouřka, musel jsem sehnat celé stádo. Ovcí jsme měli dva tisíce a měli jsme dva tisíce akrů půdy. Někdy jsem musel běžet dva či tři dny, než jsem je sehnal, trvalo to dlouho, nakonec jsem to ale dokázal.“ (zdroj: rungo.cz)). Kdybychom se vydali navštívit nějakého baču a pozorovali ho delší dobu, jistě bychom viděli další věci, které dobrý pastýř musí dělat, aby se jeho stádu dařilo dobře.

Ježíš říká, že je dobrým pastýřem. Takovým, který položí za své ovce život. Ještě pár dnů a máme zde Vánoce, kdy si připomínáme, že Ježíš přišel na zem. Za pár měsíců tady budou Velikonoce, kdy si budeme připomínat, že Ježíš zemřel. Zemřel na kříži, a to za nás, hříšné lidi. Zemřel dobrovolně. Zemřel proto, aby každý, ať původem Žid, Řek, pohan nebo Čech, mohl vejít na nebeské pastviny.

Ježíš volá a je na nás, zda chceme slyšet jeho hlas. A nejen slyšet, ale také poslouchat. Zda chceme Ježíše poznat jako dobrého pastýře.

V neděli bude čas zapálit třetí adventní svíci. Co tak posedět u zapáleného adventního věnce, nebo jen tak někde v klidu, a rozjímat nad tím, jaké to je nebo jaké by to bylo mít a znát dobrého pastýře v nebesích? Takového, o něm v dávných dobách napsal král David toto: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“

Třetí i čtvrtý Ježíšův výrok „Já jsem“ se týká ovcí a ovčince. Oba jsou zapsány v desáté kapitole Janova evangelia a ten dnešní zní: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. … Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. “

Dveře. Obyčejná věc. Denně jimi procházíme mnohokrát. K čemu jsou vlastně dveře?

Dveře nám zajišťují bezpečí. Diskrétní jednání se konají za zavřenými dveřmi. Děti učíme zamykat. Prodejci nám často nabízejí bezpečnostní dveře. Když se staví nové stavby, častokrát hasiči požadují ohnivzdorné dveře. Na lodi či ponorce jsou vodotěsné dveře. Mohli bychom pokračovat. Když projdeme dveřmi dovnitř, dostáváme se do bezpečí. Třeba před zimou či deštěm. Před někým, kdo nás pronásleduje. Prasátka z pohádky zabouchla dveře vlkovi před nosem.

Dveřmi však procházíme také ven, vycházíme z pohodlí svého domova. Vyrážíme za obživou, jdeme do práce, do školky, do školy, za zábavou, za dalšími lidmi. Ovce vycházejí dveřmi ovčince na pastvu.

Dveře jsou ten správný způsob jak vejít do ovčince nebo kamkoli jinam. V prvním verši desáté kapitoly je napsáno, že kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. I dnes zloději či jiní nezvaní hosté často přicházejí třeba oknem, přes balkón atd.

Ježíš říká, že je dveřmi pro ovce. Dveřmi kam? Je dveřmi vedoucími na nebeskou pastvu. Je dveřmi vedoucími do bezpečí Boží náruče. Je dveřmi pro všechny, kdo slyší jeho hlas a kdo se rozhodne jimi projít. Nemusíme se k Bohu snažit vlézt oknem, přelézat plot nebo se plížit kanálem. Ježíš otevřel dveře, kterými můžeme vejít.

Je advent, a tak si najděme čas chvíli přemýšlet nad tím, zda jsme prošli Ježíšovými dveřmi. A když vycházíme den za dnem ven nebo když se vracíme domů, zda přitom počítáme s Ježíšem. Nebo zda nám stačí jednou za rok někde v jesličkách.

Druhý Ježíšův výrok „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ je zapsán v osmé kapitole Janova evangelia.

Po chlebu se Ježíš přirovnává k další běžné věci – ke světlu. Co si pod tím představit? Jistě jsme mnozí zažili, jaké to je, když vypnou proud. Nepotěší nás to přes den, natož pak v noci. Protože když v našich podmínkách v noci náhle vypnou proud, ocitneme se většinou ve tmě, protože přestanou fungovat naše lustry, lampičky a jiné elektrické zdroje osvětlení. Pro takové případy má mnoho lidí nachytánu nějakou baterku, svíčku a sirky nebo třeba petrolejku. Když Ježíš říká, že je světlem světa, znamená to, že křesťané mají pro tyto příležitosti nachystaného Ježíše? Že se při výpadku elektřiny pomodlí a najednou bude v jejich domácnosti nadpřirozené světlo?

Myšlenka to není úplně špatná, ale když se díváme do Janova evangelia, tak sice se tam mluví o temnotě jako o opaku světla, ale nic jako levný ježíšoagregát tam nenajdeme. Ve třetí kapitole je myšlenka světla a tmy rozvedena následovně. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Nejde v prvé řadě o fyzickou tmu, ale o obraz. Tma jako místo, kde můžeme skrýt zlé věci v našem životě. Světlo naopak jako místo, kde je vše odhalené. Světlo ukazuje skutečnost, pomáhá se zorientovat a najít směr. Námořníci a cestovatelé dodnes vzhlíží ke hvězdám a hledají světla majáků, aby se ujistili, že plují správným směrem.

Když se Ježíš prohlašuje za světlo světa, zaslibuje těm, kdo ho následují, že nebudou chodit ve tmě. S jeho pomocí se budou moci zorientovat ve svém vlastním životě. Nabízí světlo, které jim umožní vykonat práci, kterou pro ně připravil.

Otázkou je, kam se dívám já. A kam jdu. Jdu za světlem, které vše odhaluje, nebo raději do přítmí, kde mohu něco skrýt? Dovoluji božímu světlu prozkoumat a rozsoudit mé myšlenky, slova a skutky? Usiluji žít tak, abych se nemusel stydět, kdyby se celý můj život (včetně mého přemýšlení) promítal jako dlouhotrvající film v kině, který by viděla má rodina, mí kolegové, sousedé a další?

Zkusme za některého adventního večera doma zhasnout světla, vypnout počítač a televizi a zapálit si svíčku. U ní pak přemýšlejme o našem životě. O tom kam a jakým způsobem jdeme. A zda náhodou nepotřebujeme trochu božího světla.

Kdo jste četli úvodní článek, víte, že se v tomto miniseriálu budeme zamýšlet nad Ježíšovými výroky „Já jsem…“, které jsou zapsány v Janově evangeliu. Dnes se podíváme na první z nich: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.“, který je v šesté kapitole.

Ježíš tento výrok říká v zajímavé situaci. Nedlouho předtím zázračným způsobem nasytil velký zástup lidí. Tito lidé ho opět vyhledali a žádali na něm nějaké znamení, které by dosvědčilo jeho slova. Ježíš jim řekl, že nepřišli proto, že znamení již viděli, ale protože jim dal najíst chleba, že ukončil jejich hladovění. Začalo to diskuzí o jídle, o naší potřebě jíst. Pokračovalo to diskuzí o maně (při pochodu Izraelitů po poušti v době Mojžíšově jim Bůh sesílal jídlo z nebe, zvané mana) a Ježíš se za těchto okolností připodobňuje k chlebu.

„Já jsem chléb života…“ Chléb nasycuje. Chléb je jedna ze základních potravin, na které jsme zvyklí. Dokonce i naše armáda v minulosti řešila, jak vojákům zajistit přísun českého chleba. Chléb (a jídlo vůbec :-)) je pro nás důležitý. Ježíš říká, že je chlebem. Umí nasytit naše životy. Je důležitý.

Mnozí Židé, kteří slyšeli tento Ježíšův výrok, se pohoršovali („Židé proti němu reptali, že řekl: `Já jsem chléb, který sestoupil z nebe´.“). Možná i nás pohoršuje myšlenka, že bychom pro svůj život měli potřebovat Ježíše, podobně jako pro něj potřebujeme chléb.

Zvlášť teď o Vánocích, kdy se do jídelníčku mnoha z nás dostává ve větší míře cukroví, koláče, kapr nebo řízek, může chléb působit příliš obyčejně. Stejně tak se může stát, že pro bohatství štědrovečerního stolu nebo pro hojnost dárků pod stromečkem nám už nezbude čas na nějakého Ježíše.

Nebyla by to ale škoda, když Ježíš říká „kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“?

Zkusme si během letošního adventního času vyhradit chvíli, kdy se v klidu zakousneme do obyčejného chleba a budeme přemýšlet o Ježíši, který se nebál s chlebem ztotožnit.