17.09.2017 | Tagy:

Zarostlý jahodník„Zapomněla vážení, na jahody mražený,“ zpívá Jiří Schelinger. Nic proti mražení, ale čerstvé jahody mám raději. Ale ta čerstvost něco stojí. Neboť po každé sklizni vypadá záhon jahod dost děsivě. Povadlé listy, prorostlá tráva, občas šlahouny. Prostě několik hodin práce.

Opakuje se to rok co rok. Oháním se motykou, trhám staré listí a záda spouští svůj monolog: „Co blbneš? Proč nesedíš u počítače jako obvykle? Chceš nás zničit?“ Dobrá otázka. Proč to vlastně dělám? Proč to plevám a otrhávám?

Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň. Má dvě roviny.

První se týká techniky. Už od mala jsem věděl, že jahody je potřeba okopat a vyplít, šlahouny a uschlé listí otrhat a pokud možno pohnojit. Pak nám soused, ostřílený zahrádkář, poradil, že jahodám pomůže, když otrháme nejen uschlé listí, ale všechno listí, kromě srdíčka. Musím se přiznat, že když jsem toto slyšel, tak jsem se zděsil. Otrhat všechny listy? Poté, co jsem přišel domů a zaujal pozici důvěrně známou mým zádům – na židli u počítače – jsem začal hledat na internetu. Trochu mne překvapilo, že spousta lidí tohle dělá, a tak jsme se rozhodli to vyzkoušet taky. K mému údivu jahody neuschly, ale vyrašilo na nich nové listí, takže od té doby pouštím listí trochu více žilou.

Ta druhá se týká důvodu. Celé to martyrium podstupuji proto, že toužím po ovoci.

A tak likviduji staré listy a vše, co k jahodám nepatří.

Vnímám, že v životě je to podobné. Toužíme-li po ovoci, musíme se zbavit toho, co překáží. Jak někdo pronesl: „Chceš-li být efektivní, musíš být selektivní.“ Akorát ta selekce, plení, trhání nebo jak to nazveme, není nijak příjemná a často ani bezbolestná. Ať už se jedná o záhon jahod neboJahoda vyplevaná o život. Ale je potřebná.

Není to nic nového. Už Ježíš Kristus řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Pokud chceme nést ovoce, které se líbí Bohu, potřebujeme se vzdávat toho, co je nám přirozené. Svého sobectví, touhy po vlastním pohodlí, uznání a tak podobně. A potřebujeme se učit od toho, kdo je v dané věci kompetentní. Ohledně jahod je to třeba zkušený zahrádkář, ohledně života Ježíš.

Tak se chci učit dát si poradit, ale také zabrat a plevat a okopávat. Ať mohu sklízet dobré ovoce.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jahody
25.08.2017 | Tagy:

TátologieStála v knihovně v regále a smála se na mne! Měla zajímavý název. Tak jsem si ji půjčil.

Kniha Pavle Brycze jménem Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit.

Možná dumáte, co se skrývá za tímto zvláštním názvem. Pojednání o výchově? O otcích? Kniha veselá nebo spíše vzdělávací? Román nebo povídky? Zamyšlení? Já byl také zvědav, a tak jsem ji začal číst hned ten den, co jsem si ji donesl domů.

Během četby jsem zjistil, že kromě románu tam najdeme všechno z toho, co mne v první chvíli napadlo. Kniha má totiž dvě části. První část je spíše k zamyšlení a pobavení, neboť je to sbírka fejetonů. Druhá část obsahuje povídky a příběhy, které se různým způsobem dotýkají tématu otcovství.

Ale začněme od začátku, od první části. Po úvodní básni autor pokládá otázku „Jak být dobrým tátou?“ A jakožto otec tří synů před nás předkládá desatero. Nikoli desatero přikázání, ale desatero rad. Rad, které provokují, ale zároveň skrývají moudrost. Hned první rada „Buďte nezodpovědní“ vzbuzuje pochyby, ale i zájem. Jak nezodpovědní?

Pavel Brycz radí toto: „Abyste vůbec měli koho vychovávat, je třeba kašlat na zodpovědnost. Pokud budete racionálně rozvažovat, zdali je vhodná finanční situace na dítě, vhodný čas nepřijde nikdy. Proto odhoďte zábrany, zbavte se kondomů, přestaňte kontrolovat neplodné dny své lásky a nešmírujte, jestli poctivě ďobe pilulky. Jednejte pudově, protože jedině tak jednají praví samci!“

Druhá rada „Spěte v práci“ poukazuje na to, že pokud se zařídíme podle rady první, náš život se radikálně změní. Autor si nebere servítky, a tak ve svých fejetonech popisuje spoustu situací, se kterými se nastávající nebo již existující táta setká.

A tak jsem s úsměvem na rtech četl (a porovnával autorovy rady se svou zkušeností) o těhotenství, o tom, kterak vytroubit do světa, že ses stal otcem. Také o tom, jak vychovávat děti, vstávat v noci, jak se popasovat se svátky, výlety, Valentýnem, pubertou i tchýní. Kniha humorně poodkrývá úskalí pobytu v přírodě, sportování i soužití více generací.

Pokud fejetony budeme číst pořádně, určitě se staneme dobrými otci.

To byl vtip, ale fejetony čtenáře jak pobaví, tak nutí přemýšlet o různých věcech, které přinášejí do života děti. A pokud nezůstaneme jen u přemýšlení, určitě se jako otci posuneme vpřed. Mimochodem, to asi neplatí pro čtenářky, ale s tím se nedá nic dělat 🙂

Druhá část s názvem „Tati, vypravuj…“ obsahuje 17 povídek plných příběhů autora, ať již skutečných nebo smyšlených. Povídek, které autor vyprávěl svým klukům. Povídek, které s humorem popisují všemožné situace, do kterých se otcové mohou dostat, byť do mnoha z nich by se dostat raději ani nechtěli.

Kniha má 140 stran a obsahuje spoustu doprovodných fotografií, často z archívu samotného autora. Knihu doporučuje Liga otevřených mužů.

Autor získal za tuto knihu na Mezinárodním knižním festivalu Svět knihy 2012 Literární cenu Arnošta Lustiga. Kromě této knihy napsal pořádnou hromádku dalších.


 

Podtrženo, sečteno. Kniha mne velmi pobavila a mohu ji doporučit všem tátům i netátům. Autor napsal i druhý díl s podtitulem „aneb nefňukejte a pochlapte se“ a už se těším, až otevřu také jeho stránky.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Tátologie
16.08.2017 | Tagy:

Výhon švestkyLoni jsme je ostříhali a letos jsou tu zase. Snad je jich více než tenkrát.

Výhony švestek.

Kolem každého kmene švestky nám raší spousta výhonů, ale nejen tam. Porůznu v trávě se tyčí menší nebo větší kousky. Některé vyrůstají z kořenů existujících stromů, jiné dokládají švestkovou minulost naší zahrady.

Tři věci však mají společné:

  • Zavazejí
  • Ničí jak kosu, tak strunu
  • Jejich pozůstatky píchají do nohou

Letos zkoušíme jinou taktiku – vykopávání. I s kořeny.

Je to podstatně větší dřina. Už jsme ohnuli rýč a ztupili motyku. Občas do nich bušíme starým sekáčkem na maso, neb nechceme ničit sekeru. Ale nevzdáváme se. Máme naději.

Naději?

Doufáme, že odstraníme-li výhony i s kořeny, tak jich bude příští rok méně. Nejsme naivky, určitě zase nějaké vyrostou, ale věříme, že to stojí za to.

Jednou, když jsem pozoroval navršenou hromadu výhonů, mi to došlo.

Tyhle výhony jsou skvělý učební materiál. Takové podobenství. Podobenství o švestkovém výhonu. Poslouchejte.

 

Byl jednou jeden výhon, který vyrůstal ze starého kořene švestky. Rok co rok ho majitel zahrady ničil. Někdy ho seřezal kosou, jindy strunovkou, čas od času použil zahradnické nůžky. Výhon se jen smál a co víc, množil se a sílil.

Zahradník se rok co rok při pohledu na švestkové výhony vztekal. Byl totiž povahou vztekloun. Při jednom zajímavém rozhovoru si uvědomil, že to, proč se vzteká, souvisí s jednou starou příhodou. Kdysi, když měl ještě více vlasů a menší objem břicha, mu někdo ublížil. On si to tenkrát nechal líbit, byť v nitru se bouřil. Neměl totiž odvahu projevit svůj nesouhlas. Od té doby neměl rád lidi, zvláště ty, kteří se často usmívali. Neboť ten člověk tenkrát byl také usměvavý. A tak kdykoli ho něco naštvalo, zvlášť když to způsobil někdo veselé povahy, tak vybuchl. Už nikdy více totiž nechtěl tajit své emoce a postoje. Takže když se mu něco nelíbilo, létaly blesky.

Tohle uvědomění nastartovalo jeho změnu. Rozhodl se, že dotyčnému odpustí. Že se začne snažit všímat si na lidech dobrého a ne špatného. A že bude kontrolovat své emoce. Trvalo to dlouho, ale za pár měsíců to byl jiný člověk. Našel a vyřešil totiž kořen svého problému.

Výhony švestekPříští jaro zahradník pozoroval svou zahradu. Zvláště ten shluk švestkových výhonů. Pak mu to docvaklo. Vydal se do kůlny a přinesl motyku. Začal kopat a kopal, dokud nenašel starý kořen. Ten byl velký, že musel k motyce přibrat i rýč. Trvalo to skoro hodinu. Pot z něj lil. Ruce měl špinavé. Zlomený nehet a pár škrábanců k tomu. Ale výhony byly pryč. I s kořenem. Toho roku se již neobjevily. Další rok se objevily dva malé výhonky, které vydloubl malou motyčkou. Třetí rok byl jen jeden. Pak už žádný.

Tentokrát se smál zahradník.

 

V mém životě jsou taky nechtěné výhony. Něco, co vadí mne i ostatním. Někdy je mi pohodlnější to jen tak zastřihnout. Maskovat, zamluvit, převést v legraci. Případně se omluvit. Nechce se mi však lopotit se s tím, abych hledal příčiny takovýchto (zlo)zvyků. A nechce se mi to měnit. Však to taky není žádná sranda.

Psychologové říkají, že vybudovat nový návyk trvá aspoň měsíc, mnohdy déle. To připomíná více upocené kopání než jeden řez nůžkami.

Když koukám na hromadu výhonů, nemůžu než se ptát sám sebe: „Budeš jenom stříhat, nebo pořádně kopneš?“

Vynasnažím se pokud možno kopat.

Co Ty?

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Švestkové výhony
09.08.2017 | Tagy:

O KuliferdoviSlyšet jednu a tu samou audioknihu pětkrát během jednoho měsíce?

Když jsem ji kupoval, netušil jsem, že si ji děti zamilují tak moc. Audioknihu O Kuliferdovi, kterou namluvil sám autor – Luboš Pavel z Papyra.

Audioknihu jsem koupil, abychom během cesty na a z dovolené nemuseli poslouchat jiný evergreen našich děti – Logopedické pohádky. Neprozřetelně jsem se však o ní zmínil již dříve, takže když jsme na dovolenou vyráželi, začínali jsme ji poslouchat už podruhé 🙂

Kdo je vlastně ten Kuliferda, který tolik zaujal naše děti?

Je to hrášek, který se nechtěl uvařit v hrachové polívce, a tak seskočil na zem a zakutálel se pod kuchyňskou linku. Odtamtud se vydal na cestu po bytě, kde potkal ježka. Ježka v bytě? Naše děti (a koneckonců mne taky) zajímalo, odkud se v bytě vzal ježek, ale autor nás pěkně napínal. Chvíli trvalo, než se Kuliferda, a my spolu s ním, dozvěděli, jak to vlastně bylo.

Kuliferda se rozhodne, že ježkovi pomůže utéct zpátky do lesa, kam patří. Ale než se mu to podaří, zažijí spolu spoustu dobrodružství, poznají byt a také rodinu, která v něm bydlí.

Jako správná pohádka končí happyendem, ale autor nás nechává v napětí až do poslední kapitoly.

Když jsem pohádku poslouchal v autě poprvé, trošku jsem se bál, abych neusnul. Vypravěčův hlas je klidný a dovedu si představit, že bych pohádku pustil dětem před spaním (tam však většinou vyprávím své vlastní :-)). Nicméně poutavý příběh mi usnout nedovolil. A to ani při opakovaném poslechu.

Na pohádce oceňuji velmi zajímavý a netradiční příběh, vtipné a krásné hlášky a to, že se v ní čas od času najdou i dospělí. Třeba diskuze o módě na začátku sedmé kapitoly mi vždy vyvolá úsměv na rtech. Však posuďte sami.

Vtom vešel do ložnice tatínek. „Podívej,“ řekla mu s úsměvem. „Sluší mi?“ „Nó,“ zabručel tatínek, „já nevím.“ „Prosím tě, jak můžeš nevědět? Mám nové kalhoty. Chtěla bych vědět, jak v nich vypadám.“ „Ó, zdají se mi příliš široké.“ „Ale nepovídej, tohle se teď nosí. Je to indický styl. Jsou takové volné, cítím se v nich pohodlně.“ „Nó, tak si je nech,“ pokrčil rameny tatínek. „Ale sluší mi nebo ne?“ „Ne.“ „Jak to? Vždyť v obchodě, když jsem si je zkoušela, mi krásně slušely.“

Skvělou odpověď, kterou ji na otázku „Jak to?“ dal tatínek, si však už musí poslechnout každý sám.

Audiokniha má 14 kapitol a její poslech zabere 2 hodiny a 10 minut.


Obrázek ježka a Kuliferdy pod gaučem

Podtrženo, sečteno, audioknihu O Kuliferdovi mohu jen doporučit.

Naše Anička dokonce nakreslila i obrázek Kuliferdy a ježka, jak se schovávají pod gaučem, což je důkazem, jakou stopu pohádka v dětech zanechala.

Chcete-li pohádku trochu ochutnat, můžete si poslechnout ukázku.

Pohádka je k dispozici také jako tištěná kniha či e-kniha.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O Kuliferdovi
02.08.2017 | Tagy:

Snímek z termokamery ukazující zamrzlé topeníVedra atakují teplotní rekordy, toť ideální čas zavzpomínat na zimu. Nebo ne? 🙂

Mrzlo, až praštělo. Teploměr si ověřoval, že stále zvládne změřit i minus dvacet stupňů Celsiových. Ideální čas na pořízení snímků tepelných úniků z domečku.
Chtělo to dvě věci. Roztopit pořádně chalupu a sehnat termokameru. Obojí klaplo, akorát mrazivé počasí si zrovna v den akce vzalo dovolenou. Přesto se mi však podařilo udělat zajímavé snímky napovídající o izolačních schopnostech domečku.
Přestože bylo v domečku teplo, zdálo se mi, že je něco v nepořádku. Jeden radiátor byl studenější, než bych čekal. Po prověření všech radiátorů jsem našel ještě dva podobně studené. Čas zavolat příteli na telefonu.
„Něco podobného jsem už párkrát zažil,“ slyším od taťky. „Stává se to vzácně, ale někdy voda začne cirkulovat jiným směrem. Zkus zavřít některé radiátory a ono se to možná spraví.“
Prapodivná rada, ale v nouzi každá rada dobrá. Zatahuji radiátory a po chvíli, světe div se, se jeden radiátor začíná nahřívat. Paráda.
„Díky, ten jeden už zase topí,“ s věčností v hlase telefonuji mému zachránci. „Ale ty dva další jsou pořád jako led. Zkouším je odvzdušnit, ale nic. Ani voda, ani vzduch.“
„Tak to by mohlo být zamrzlé,“ povídá taťka, „zkus to prověřit.“
Přemýšlím, jak poznat zamrzlý radiátor a tu si uvědomuji, že mám mocnou zbraň. Termokameru!
Namířím na kus trubky a na displeji vidím skoro -2°C. Mám to.
Vidina večera v teple domova se rozplynula. To se nemůže nechat jen tak, aby ještě neprasklo, mrazy se mají zase vrátit. Vyrážím domů pro teplomet. Cestou si půjčuji od bratra ze sboru ventilátor.
Dalších několik hodin jsem rozmrazoval a díky termokameře jsem našel ještě jedno zamrzlé místo. Bylo k půlnoci, když jsem dílo dokonal.
Rozmraženo jest, radiátory topí. Hurá…
Ležím v posteli a přemýšlím, že někdy je to s námi stejné. V domě bylo teplo, ale některé radiátory netopily. Možná jsme aktivní, důvěřujeme Bohu, ale v některé oblasti jsme ochladli. Třeba už nečekáme změnu, na něco jsme rezignovali. Nebo jsme akorát přetažení a uhonění, a tak na nějakou oblast v životě nemáme sílu.
Někdy stačí trochu ubrat jinde a dá se to do pořádku, podobně jako se rozběhl ten jeden radiátor u nás na chalupě.
Jindy mohou být kořeny problému někde hluboko. Tak hluboko, že jen termokamera Ducha svatého ukáže, kde je problém, kde jsme zamrzlí. Skvělá zpráva je, že Bůh kromě termokamery vlastní také teplomet Boží lásky, která může pomoci naše srdce zase rozmrazit. Někdy si k tomu chce použít také bratra nebo sestru. Jako ventilátor pomohl teplometu s rozmrazováním, přímluvy, rozhovory a zájem dodávají našim životům energii.
Na nás je dovolit Bohu zkoumat naše nitro, naslouchat jeho verdiktu a také požádat své sourozence v Kristu, aby nám s případným rozmrazováním pomohli.
Tak ať nám to topí, ať doslova hoříme.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zamrzlé topení
13.03.2017 | Tagy:

Muž s knihou„Napsal a vydal knihu. Prodá ji?“

Tak zněl můj příspěvek do soutěže o šestislovný příběh. Příspěvek, který je zároveň mým příběhem. Dnes jsou to tři měsíce ode dne, kdy zavolal dopravce, že mi veze paletu knih. Kniha Pohádky z tátovy hlavy byla na světě. Mohl jsem si gratulovat. Jsem autor! Jenže napsáním a vydáním knihy to nekončí, ale právě začíná. Knihu je totiž třeba ještě prodat.

Když jsem se rozhodoval, zda knihu vůbec vydat, věděl jsem, že půjdu do pro mne neznámých končin. Že budu muset věnovat čas propagaci a marketingu, tedy věcem, ve kterých nemám zkušenosti a které mi nejsou vůbec blízké. Obzvlášť proto, že jsem se rozhodl nedat knihu do běžné distribuce, protože marže distributorů jsem si vzhledem k menšímu nákladu nemohl dovolit. Ale i tak jsem se rozhodl, že mi to stojí za to. Prostě chci, aby děti měly možnost pohádky číst nejen z čtečky, telefonu nebo tabletu, ale z pořádné knihy. A i kdyby to nevyšlo, děti se budou rodit pořád, tak do konce života se těch knih zbavím, nemusím aspoň řešit, jaké dárky kupovat novopečeným rodičům 🙂

Příjemný start

Povzbudivým začátkem bylo, že hned ten den, kdy knihy přivezli, jsem se mohl zúčastnit jarmarku v naší školce. A tam jsem prodal svých prvních pár výtisků. Navíc ten samý den jsem získal svou první on-line objednávku na základě toho, že jsem informaci o vydání sdílel na facebooku. Start dobrý.

Blízké okolí

Když byla kniha novinkou, šla na odbyt v mém okolí:

  • členové rodiny
  • lidé v církvi
  • kolegové z práce
  • ti, kteří měli s mými pohádkami již zkušenost

Přátelé rodiny

Velmi mne potěšilo, že mí rodiče se s vervou pustili do doporučování mé knihy svým kolegům a přátelům. Většina jsou to také babičky a dědečkové, takže kniha pohádek je pro ně jako dělaná. Na tomto příkladu jsem viděl, že nejlepší marketink je od úst k ústům. Prostě osobní doporučení funguje nejlépe.

Zasáhnout svět 🙂

Nicméně členů rodiny a přátel je omezené množství, a tak jsem se snažil proniknout i k lidem, které neznám a kteří neznají mě. Několik výtisků jsem prodal do místní knihovny, a jelikož zima končí, chystám se navštívit ještě pár knihoven v okolí. Zapojil jsem se do akce „Jablůnka čte dětem“ a četl jsem pohádky v tamní knihovně. Bylo tam sice jen pár dětí, ale bavilo mne to, a tak se na možnost autorského čtení ještě někde zeptám.

Na pár místech se podařilo domluvit komisní prodej, ale musím se přiznat, že do tohoto se mi moc nechce, a tak jsem obchodů ještě příliš mnoho nenavštívil. Jak říká Bible: „Hoden jest dělník své mzdy“, a tak se v případě komisního prodeje musím o zisk podělit s prodávajícím. Nemám s tím problém, takže pokud byste rádi zařadili mou knihu do nabídky, ozvěte se.

Na internetu se o sobě snažím dát vědět různými způsoby:

  • knihu jsem poskytl několika recenzentkám, které recenzi uvedli na svém blogu a na knižním serveru databazeknih.cz (mimochodem, zjistil jsem, že většina knižních recenzentů jsou ženy)
  • pravidelně zveřejňuji nové pohádky na svých stránkách a odkazuji na ně na facebooku
  • několik pohádek jsem uveřejnil na serverech pohadky-online.eu a www.ctenizdarma.cz
  • uspořádal jsem soutěž o pohádku na přání (nikdo se nezapojil, třeba někdy příště)
  • připojil jsem se k projektu papyro.cz, což je server sdružující autory, kteří své knihy vydali vlastním nákladem. Docela dost lidí takto vydalo pohádky pro děti. Že by děti probouzely v rodičích tvůrčí sklony? 🙂

Protože mé pohádky měly kladnou odezvu ve dvou školkách, zkouším teď taky nabídnout knihu do školek. Jelikož díky zákonu o některých službách informační společnosti nesmím obchodní nabídku poslat e-mailem, skamarádil jsem se s rejstříkem škol a serverem mapy.cz. Než někam jedu, kouknu se, kde je v okolí školka, do které bych mohl zanést dopis představující mou knihu. Škoda jen, že dost školek si zavírá svou schránku do oplocené a uzamčené zahrady. Přicházejí tak o jedinečnou nabídku.

Závěrem

Po třech měsících s knihou mohu říci, že jsem se naučil tyto věci:

  • vydáním to nekončí, ale začíná
  • nejlepší reklama je doporučení spokojeného čtenáře
  • líná huba, holé neštěstí
  • pokud bych se měl živit jako prodejce, zhynul bych brzy hlady

A mimochodem, pokud vám zajímá, kolik jsem knih zatím prodal, tak je to 115.

P.S. Pokud jste mé pohádky četli a líbily se vám, nezapomeňte se o nich zmínit ve svém okolí. Třeba sdílením na facebooku, pokud používáte. Děkuji

26.02.2017 | Tagy:

Obálka knihy Nejbohatší muž v BabylóněNa dně narozeninového balíčku jsem nalezl knihu Nejbohatší muž v Babylóně. Tato kniha vyšla poprvé v roce 1926 a napsal ji George S. Clason. Je to to sbírka příběhů situovaných do prostředí starověkého Babylóna. Příběhů o tom, jak nakládat s financemi. Takový úvod do finanční gramotnosti v kostce.

Kniha je to velmi útlá, a tak jsem ji přečetl ještě téhož dne. Hlavní myšlenka je, že část toho co vydělám (autor říká 10 procent), bych neměl utratit, ale měl bych investovat tak, aby mi to v budoucnu přineslo nějaký zisk. Prostě neutratit vše najednou, ale budovat si kousek po kousku finanční rezervu. Většina rad mi přišla docela samozřejmá, ale když vidím nárůst exekucí v naší zemi, uvědomuji si, že ne každý měl příležitost získat základní finanční dovednosti.

Četl jsem také nějaké knihy na téma peníze od Roberta Kiyosakiho a mnohé myšlenky jsou tam podobné. Tato kniha je lepší v tom, že je tenčí a s menším formátem. Takže tomu, kdo by si chtěl přečíst něco o financích pro začátečníky, bych doporučil začít touto. Forma je totiž čtivá a principy jsou předávány bez používání finančních pojmů, které mohou někoho odradit.

Chcete mít peníze? Pracujte, průběžně (a chytře) investujte a řiďte se radami zachycenými v babylónských příbězích 🙂 A přitom nezapomeňte, že peníze samotné nám štěstí nezajistí.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nejbohatší muž v Babylóně
30.01.2017 | Tagy:

Obálka knihyTuto knihu Ladislava Zibury jsem nalezl pod vánočním stromečkem, dokonce s věnováním a podpisem autora. Jelikož jsem již četl autorovu prvotinu s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma, byl jsem zvědav, zda zažije stejně zajímavé a šílené příhody jako tenkrát.
Co se týče příhod, Ladislav (jak si někdy v knize říká) nezklamal. Ono ani nic jiného nelze čekat, pokud se člověk vydá poznávat Nepál a Čínu pěšky, a to mimo běžné turistické destinace. Líbilo se mi dozvědět se o těchto zemích něco jiného, než s čím jsem se dosud setkal. Jde hlavně o příběhy obyčejných lidí, které mladý cestovatel potkal.
Některé kulturní zvyky, zejména co se týče pohostinnosti, mne velmi zaujaly. Mnohé jsou v ostrém kontrastu s tím, co můžeme vidět ve většině naší společnosti. Naopak některé detaily, třeba ty o hygieně, mne trochu vyděsily.
U knihy jsem obdivoval v prvé řadě autora a jeho odvahu vydat se i do míst, kde se s nikým nedomluví. Mnohdy jsem se musel usmívat, nebo přímo smát, když jsem si představoval popisované příhody. Někdy jsem se musel naopak hluboce zamyslet nad tím, jak vnímám svůj život a situace, které přináší. Neboť když je porovnám s tím, co zažívají dnes a denně lidé z autorovy knihy, musím uznat, že se mám skoro královsky.
Ve srovnání s autorovou první knihou mi tato přišla méně humorná, ale i tak ji mohu vřele doporučit ke čtení každému, kdo se rád dozví něco o světě kolem. Poslouží nejen k rozšíření obzorů, ale také k potrápení bránice. A třeba čtenáře inspiruje k tomu, aby se také vydal na pěší výlet delší než obvykle.

P.S. Ukázku z knihy, čtenou samotným autorem, si můžete poslechnout sami, protože kniha je dostupná také v audio podobě.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pěšky mezi buddhisty a komunisty
24.01.2017 | Tagy:

Logopedické pohádkyDnes je to měsíc od Štědrého dne, ode dne, kdy děti nalezly pod stromečkem CD s názvem „Logopedické pohádky“. Co tyto pohádky přinesly do našeho života?

Jak můžete vědět z minulého příspěvku, loni (ten čas už letí) jsem se i já rozhoupal vyzkoušet nákup audio knihy. Dětem jsem koupil Logopedické pohádky a ženě audioknihu fejetonů Tohle si poslechni.

Děti si pohádky zamilovaly, zejména díky tomu, že jim krátily cestu v autě, když jsme jeli do Brna. Zásoba pohádek je obrovská, vystačily nám na cestu tam i zpět a ještě jsme je nestihli poslechnout všechny. Holt 45 pohádek, plus procvičování ke každé z nich, vydá na více než tři a půl hodiny mluveného slova.

A to krásného mluveného slova. Musím uznat, že jak samotné pohádky, tak jejich čtení v podání Barbory Hrzánové, jsou skvělé. Každá pohádka se zaměřuje na procvičování nějakého problematického písmene, k čemuž autorky vždy vytáhly pořádný úlovek z nepřeberné studnice českých slov. Pohádky jsou zajímavé nejen množstvím slov s danými písmeny, ale také obsahem. Jsou to vtipné a krásné příběhy, často s poučením. Příjemně pohladí uši a zároveň potěší duši.

Po každé pohádce je krátké shrnutí, kdy zazní otázka a odpověď, kterou by děti měly zopakovat, a tak nenásilně trénovat správnou výslovnost. Popravdě nejvíce opakuji já, ale Anička se tu a tam přidá taky. 🙂 Staník vždy mlčí jako sovětský partyzán u výslechu, ale už několikrát jsme ho přistihli, že si části pohádek povídá sám při svých hrách, takže cíl to plní, byť trošku jiným způsobem.

Po měsíční zkušenosti mohu s čistým svědomím říci, že investice do těchto pohádek rozhodně nelituji. I kdyby to nepřineslo během času proměnu v jejich mluvení, rozhodně je to obohatilo a během toho měsíce také na dlouhé hodiny zabavilo.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Měsíc s Logopedickými pohádkami
01.01.2017 | Tagy:

jednickaV minulých třech týdnech jsme zažili několik poprvé. Starší syn šel poprvé sám do školky. Mladšímu vyrašil první zub. A já sám jsem vydal svou první knihu. Při těchto „poprvé“ jsem si všiml jedné věci.

Když se Toníčkovi tlačil zoubek ven, byl už několik dní (a hlavně nocí) předtím poněkud nerudný. Plakal a chtěl se nosit. Toužil po blízkosti někoho, kdo by s ním sdílel jeho trápení, jehož původ si asi nedokázal dost dobře vysvětlit. Staník se na svou první samostatnou cestu moc těšil. Ale i on byl na kraji silnice, kterou musel přejít sám, trochu vyplašený. Potřeboval povzbuzení a taky trochu dohled. Když jsem stál před odesláním klíčového e-mailu s objednávkou tisku knihy, moc mi pomohlo ujištění od mé ženy, že stojí za mnou.

Tři různé situace, tři různí lidé. Přesto mají něco společného.

Když čelíme něčemu neznámému, když máme před sebou nějaké poprvé, nechceme být sami. Potřebujeme někoho, kdo nás povzbudí, potěší nebo třeba i popostrčí. Podle toho, co je zrovna potřeba. Někoho, kdo stojí při nás.

Dnes je první den roku 2017. Nový rok. Čas spojený s různými předsevzetími, přáními a očekáváními. Přeji Ti, milý čtenáři, ať máš po celý rok vždy někoho, kdo bude stát při Tobě, ať Tě potká jakékoli „poprvé“. Kdo Tě zároveň podpoří, i když budeš znovu a znovu řešit to samé, trápit se s nějakou „neverending story“. A taky to, abys Ty sám byl přesně takovou oporou aspoň pro jednoho člověka ve Tvém okolí.

Požehnaný rok 2017

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První cesta do školky, první zub aj.