Myšlenky z tátovy hlavy

„Tatí, tatí, pojď se podívat,“ volal na mne Staník a za ruku mne tahal k oknu. I Anička evidentně věděla, která bije, protože se také sápala k oknu a nadzvedávala žaluzie. Nechápal jsem co se děje, ale šel jsem k oknu. Podíval jsem se a pochopil. Vánoce přicházejí! Obě děti nadšeně ukazovaly první barevná světýlka, kterými někdo ověsil okno v protějším paneláku.

Vánoce přicházejí. První adventní svíce byla zapálena, ale novinové titulky i on-line reportáže ukazují, že Češi se nyní věnují jiným věcem. Neboť „Česko sevřela ledovka, potíže mají vlaky i tramvaje“. Tématem číslo jedna nejsou Vánoce, ale ledovka. Byl jsem se teď projít po čerstvě napadaném sněhu a rozhodně to byla velice příjemná procházka. Opravdu velký rozdíl oproti opatrné chůzi po ledovatém chodníku, které jsem se věnoval před zhruba 25 hodinami. Většina stromů je obalená tenkou vrstvou ledu. Jsem rád, že ta vrstva je tenká, a díky tomu stromy v naší oblasti až na drobné výjimky stojí tak jak mají. Ze zpráv i rozhovorů s kolegou odjinud vím, že jinde je to podstatně horší.

Ledovka. Zajímavý úkaz, který se nevyskytuje naštěstí moc často. Sledoval jsem ledem obalené stromy a přemýšlel o ledu. Když je ho trošku, tak je to krása. Ve svitu lamp vypadají stromy jako v pohádce. Když je ho moc, je to katastrofa. Zlomené stromy, uzavřené silnice, přetrhané dráty elektrického vedení, rozbitá auta a někdy i ztracené lidské životy. Vánoce přicházejí. Připomínáme, že kdysi dávno přišel Bůh na svět. Přišel na svět, aby prolomil ledy, které se nahromadily mezi lidmi a jím samým. Přišel na svět, aby postavil most mezi námi. Aby se vypořádal s ledovkou, která obalila lidská srdce.

Lidé vyhlížejí oteplení, neboť teplo dokáže rozpustit led, a tak zbavit silnice, auta, stromy a vše ostatní ledovky. Oteplení je super, ale nedokáže napravit škody, které ledovka napáchala. Když je strom zlomený pod tíhou ledu, oteplení ho zpátky nepostaví. Bůh je však jiný. On dokáže nejen přinést oteplení do vztahů, ale dokáže také uzdravit zlomená lidská srdce.

Vánoce přicházejí. Je to skvělá příležitost udělat něco s ledovkou, která mohla nepozorovaně obalit naše srdce. Je to příležitost prožít nejen prchavé ohřátí teplem plamene adventní svíčky, ale také příležitost prožít něco trvalého s Bohem i druhými lidmi. Využiji toho?

Ve vaně máme rybu,
dokonce velerybu.

Maminka jí koupila,
do síťovky vložila.

Ve vaně ji teď máme,
tak se tam nekoupáme.

Tak tuhle říkanku jsem Staníka naučil během dvou večerních sezení na nočníku 🙂

Cvak. Z otvoru mezi koly se vynořil maličký mikročip vybavený dvěma drobnými kolečky a miniaturním motorkem. Motorek okamžitě zabral, kolečka se roztočila a mikročip se začal posouvat vzhůru po vnějším povrchu bojového robota. Cesta byla plná nástrah, neboť povrch byl pokryt částečně blátem a sem tam nějakou rýhou. Neustále hrozilo, že se kolečka neudrží, nebo že motorek nedodá dostatečný výkon, ale nakonec se mikročip dostal do místa, jehož polohu měl v sobě zakódovanou. Do energetické jednotky, kde se okamžitě připojil k malému kablíku, ze kterého čerpal energii o velmi nízkém napětí. Po čase vysunul maličké montážní ramena a začal kousek po kousku přidávat jednotlivé součástky. S každou další součástkou se přestával podobat mikročipu, ale začal se více podobat malému bojovému robotu. S rostoucí velikostí potřeboval více a více energie. Stále byl propojen týmž malým kabelem jako na počátku, ale dodávaná energie průběžně nabývala na voltáži.

Čas od času se s rachocením otevřel kryt energetické jednotky a dovnitř se nasoukal jiný malý bojový robot. Rychle se připojil ke druhému kabelu a pomocí vysokonapěťového zdroje dobil svou energii. Pak zase vyjel ven a zapojil se do vřavy kolem. Za několik měsíců byl mikročip k nepoznání, už tu byl úplně nový bojový robot. Průběžně se odpojoval od napájecího kabelu a zkoušel své vlastní zdroje. Poté co vydržel pár hodin samostatně, vyrazil na svou první bojovou výpravu. Když se vrátil, nalezl napájecí kablík obsazený malým mikročipem vybaveným dvěma drobnými kolečky, a tak se poprvé v životě připojil k druhému, vysokonapěťovému napájecímu kabelu. Příval energie byl úžasný, ale náš malý robot věděl, že nebude trvat moc dlouho a kryt energetické jednotky už pro něj bude natrvalo uzavřen. Světem se pak bude muset protloukat sám.

…

Pokud byste chtěli takovéhoto robota, ale neumíte ho vyrobit, mám pro vás dvě zprávy – dobrou a špatnou. Ta dobrá je, že podle jisté teorie by vám mohl vzniknout sám od sebe třeba z nepořádku ve sklepě nebo garáži. Ta špatná je, že by to trvalo nějaký ten pátek. Zní to neuvěřitelně? Zdá se vám, že takový robot by byl spíše dílem špičkových vědců než dílem náhody? A víte, že klokan, jehož způsob rozmnožování mne inspiroval k tomuto příběhu, podle téže teorie také vznikl náhodou? Nebo by to mohlo být i jinak? Klokan ví.

Tento týden jsem v rámci online workshopu zaměřeného na rozdíly mezi dětmi, který pořádá organizace Tim 2,2, řešil zajímavý domácí úkol. Měl jsem přemýšlet o dobrých vlastnostech každého člena naší rodiny.
I tak jednoduché zadání přineslo nečekaný výsledek. Jelikož jsme domácí úkol dělali s manželskou společně, bylo moc radostné si říkat samé dobré věci o nás samotných i o našich dětech. Musím říci, že tolik dobrých věcí najednou jsem už nějaký ten čas neslyšel. Moc mne to povzbudilo, a byť jsem byl večer unaven, najednou jsem ožil.
Moc rád bych se naučil takto přemýšlet pořád. Často totiž vidím ty věci, které se nedaří, které mne unavují a nějak zapomínám ty dobré vlastnosti lidí okolo nebo tu spoustu dobrého, co nám Bůh v různých podobách dal. Jako pomůcku jsem si nastavil do kalendáře jeden krát za čtrnáct dní upomínku, která mi připomene, abych přemýšlel o dobrých věcech ve svém životě a dobrých vlastnostech lidí okolo sebe.
Zkus to někdy taky. Věřím, že nebudeš litovat.

Ve čtvrtek jsem vyrazil s dětmi autem na nákupy. Byl už podvečer, a tak venku byla skoro tma. Jak Staník správně poznamenal, tma byla i v autě. Během jízdy jsem vysvětloval dětem, že v autě je sice tma, ale že to nevadí, protože před autem je světlo. Je tam světlo, neboť auto má zapnuté světla a navíc jsou kolem silnice lampy. A díky tomu vidím na cestu. Nevím, zda je to upokojilo, nicméně já jsem za světla rád, nechtěl bych řídit potmě.
Vzpomněl jsem si v té chvíli na biblický verš, kde Ježíš říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“. A tak jsem o tom dětem začal vyprávět. Ježíš v Bibli říká, že je světlo světa, ale to neznamená, že Ježíš je nějaká lampa nebo světlomet auta. Znamená to, že ukazuje to, co je skryto ve tmě a že taky pomáhá najít správnou cestu. Protože mi minulý týden Hanka s dětmi nachystali překvapení v podobě cesty za pokladem, tak jsem tu situaci využil jako ilustraci. Kdybychom tenkrát neměli mobil s baterkou, tak bych v lese nenašel zahrabané indície a nakonec bychom nevykopali poklad (mimochodem, čokoládové mince děti oceňují více než kdyby byly opravdové.) Světlo nám tehdy pomohlo najít správnou cestu. A s Ježíšem je to podobné, on nám taky pomáhá v životě nacházet správnou cestu.
Sotva jsem to dořekl, tak Staník ukázal, že dával bedlivý pozor a že o tom, co říkám, přemýšlí. Poznal jsem to, protože řekl něco v tomto smyslu: „On nám pomůže najít cestu do Kauflandu“ 🙂 Musel jsem se smát, protože takový závěr jsem nečekal. Ale Staník má samozřejmě pravdu, Bůh nám může pomáhat i v takových praktických věcech jako je hledání cesty. Třeba loni jsme vyrazili se Staníkem do lesa na borůvky. Vyrazili jsme do míst, kde jsme nikdy nebyli, takže jsem se modlil, aby nás Bůh dovedl na místo, kde rostou nějaké borůvky. A díky Bohu jsme našli super místo a domů jsme se vraceli nejen s unavenýma nohama, ale také s modrýma pusama, rukama a bandaskou borůvek. Bůh je prostě skvělý, že?
Jak jsem říkal, Staník má pravdu, Bůh nám pomáhá i v maličkostech a on dokáže trefit i do Kauflandu. Ještě lepší však je, že Bůh trefí nejen do Kauflandu, ale že nás může provázet po těch nejlepších životních cestách. Je jen na nás, zda mu to dovolíme.

Historie se prý opakuje. Něco na tom bude, protože dnes jsem dělal něco, co jsem dělal naposled na vojně – běhal ve velkém mrazu. Pravdou je, že podmínky tehdy a dnes byly o dost jiné. Tenkrát jsem běžel s plnou polní, dnes jen ve volném oděvu, tenkrát jsem měl na nohou nepohodlné vojenské kanady, dneska botasky. Hlavní rozdíl je však v tom, že dnes jsem běžel dobrovolně.
Když jsem začal trénovat, bylo krásné počasí připomínající mnohem více podzim než leden, ale tento týden se zima přihlásila skoro v celé své nádheře. Píšu skoro, protože sněhu je jen pár centimetrů. Od posledního příspěvku na téma běh uplynuly již tři týdny, takže by se dalo dedukovat, že zvítězilo pohodlí a já to vzdal, ale není tomu tak. Motivace zůstává, a to je důvod, proč jsem si to do obchodu dal klusem, byť bylo venku okolo minus patnácti stupňů. Ale vezměme to pěkně popořádku.
Poté, co jsme si se Standou plácli, jsem to vzal poctivě. Už žádná čtvrthodinka, ale rovnou dvacet minut a na víkend jsem si naplánoval dvě dvacetipětiminutovky. První tři běhy se mi dařilo dobře, vždy jsem doběhl s vědomím, že bych ještě kousek mohl běžet. Takže pocity skvělé jenže pak přišlo nedělní ráno. Nějak jsem už v posteli zápasil s tím, zda mám jít běhat nebo ne a nakonec jsem se rozhodl, že plán je plán a že půjdu. Opojen předchozími běhy jsem se rozhodl dát vale běhu po rovině a vyrazil jsem do kopce na hřeben. Před pár lety, kdy byla kondice v lepším stavu, jsem to byl schopen bez problému zaběhnout. Ale ouha, brzy se ranní pohoda proměnila v utrpení. Do kopce jsem lapal po dechu, polovinu cesty jsem spíše šel než běžel, navíc jsem se (neúspěšně) snažil vyhýbat blátu a domů jsem došel z posledních sil. Připadal jsem si jako Rocky na svém prvním výběhu poté co přijal výzvu bojovat o titul mistra světa. On se taky na kopci držel za bok a snažil se popadnout dech. Úžasné je, že za nějaký čas nahoru vyběhl už bez problémů, a tak mám naději, že pokud vytrvám, že si letos dám kolečko po hřebeni Bečevné a doběhnu v pohodě zase domů.
Tím ránem mé přepálení sil neskončilo, večer jsem zalehl s horečkou a běhání jsem musel minulý týden pustit k vodě. Nicméně tento týden jsem se zase pustil do běhání, ale pro jistotu pěkně zvolna. Ono to vlastně ani jinak nejde, když venku mrzne až praští, protože bych nerad zase nuceně přerušil. Takže celý dnešní běh doprovázela myšlenka: „Hlavně se nezpoť, nebo cestou z obchodu zmrzneš.“ Jelikož čteš tyto řádky, tak už víš, že jsem nezmrzl 🙂 Takže pokud vše půjde dobře, tak zítra voraz a v úterý zase hezky ven, prý se má trošku oteplit, tak se těším, že si zase budu moci dovolit trošku toho potu.

Statistika týdne T-14 (celkem od začátku – 17 km)
úterý – 7.1.2014 – 3,00 km – 20:40
čtvrtek – 9.1.2014 – 3,00 km – 20:15
sobota – 11.1.2014 – 3,30 km – 23:35
neděle – 12.1.2014 – 3,60 km – 30:35

Statistika týdne T-13 (celkem od začátku – 18,3 km)
pátek – 17.1.2014 – 1,30 km – 10:20

Statistika týdne T-12 (celkem od začátku – 24,2 km – můj první letošní „půlmaratón“ je za mnou 🙂 )
úterý – 21.1.2014 – 2,00 km – 12:40
čtvrtek – 23.1.2014 – 2,70 km – 18:40
neděle – 26.1.2014 – 1,20 km – 08:40

Je tomu týden, co mi večer začal zvonit mobil. Hovor začal přáním všeho nejlepšího k právě skončeným vánočním svátkům, ale nakonec se to trochu zvrtlo. Když jsem byl mladší, tak v televizi běžel seriál „Brutální Nikita“ a téměř v každém díle zazvonil telefon a z něj se ozvalo klíčové slovo znějící zhruba „Žozéfa“. Agentka Nikita byla aktivována.
Standa, bývalý spolubydlící, který volal, nepoužil žádné smluvené heslo, ale ptal se mne, zda bych nechtěl letos podniknout nějakou nezvyklou věc typu 100 kilometrová štreka okolo Brna nebo nějaký půlmaratón. Něco se ve mne začalo ozývat, jistá směsice tužeb – po dobré fyzické kondici, po dobrodružství i po tom přijmout a pokořit nějakou výzvu. Týden uběhl, setkali jsme se osobně, trošku se vyhecovali a motivovali a nakonec jsme si plácli. Zkusím zvednout svůj zadek od počítače a trénovat, abychom si na velikonoční sobotu změřili síly sami se sebou (a trošku i mezi sebou navzájem) při brněnském půlmaratonu. To je výzva pro mé pohodlí, lenost, mysl i tělo.
Už to budou pomalu čtyři roky, kdy jsem se rozhodl, že budu pravidelně běhat a zaběhnu svůj první půlmaratón v životě. Tenkrát jsem to kvůli zdraví vzdal a do minulého týdne jsem nepomyslel na to, že bych tento sen někdy oživil. Navíc jsem od té doby část svalů vyměnil za tuky a minulý rok jsem párkrát začal běhat, ale vydržel jsem to vždy maximálně třikrát. Doteď byla vytrvalost spíše slabší stránkou, ale kdo ví, třeba se to letos změní 🙂
Na internetu jsem našel desetitýdenní tréninkový plán, který mne děsí tím, že již v prvním týdnu je zařazen osmikilometrový běh. Naštěstí do startu půlmaratónu zbývá ještě 15 týdnů, takže mám měsíc na to se dostat trošku do formy, abych mohl zkusit (a přežít) tu desetitýdenní přípravu. Tři, dva, jedna… začínáme. Stando, díky za aktivaci.

Statistika týdne T-15:

• čtvrtek – 15 minut – 2 km
• neděle – 15 minut – 2,1 km

Nedávno mi zalehlo ucho. Jen tak, samo od sebe. V pohodě slyším, něco dělám a najednou lup a na jedno ucho slyším hůře. Docela mne to naštvalo, zvlášť když to doprovázela sice ne moc velká, ale zato neutuchající bolest.
Musím říci, že takové zalehlé ucho přineslo některé výhody, o kterých se mi ani nezdálo. Křik dětí byl najednou snesitelnější. Všude kolem byl trošku větší klid. V místnosti plné lidí se dalo mnohem více soustředit. Zalehlé ucho je holt někdy bonus k nezaplacení.
Nicméně má to i své stinné stránky, byť by se lépe hodilo říci „hluché stránky“, ale to se v češtině moc nenosí. Občas jsem přeslechl něco důležitého. Na rozhovor jsem se musel mnohem více soustředit a občas jsem si připadal hloupě, když jsem se po několikáté ptal „Cos říkal(a)?“. Nejhorší na tom je, že člověk neví, kdy to zase odlehne. Kolega v práci byl takto nahluchlý pár měsíců a ani doktoři z ORL mu nepomohli. Zalehlé ucho je holt někdy k pořádné zlosti.
Jak jsem se tak dloubal v uchu v marné snaze přimět ucho k odlehnutí, uvědomil jsem si, že zalehlé ucho znali lidé už před pár tisíci lety. Dokonce se o něm píše i v Bibli: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ V době, kdy jeden muž jménem Izajáš pronesl tato slova, měli Izraelité problém s tím, že Bůh byl od nich jakoby daleko a nevyslýchal jejich prosby. Bůh je skrze Izajáše ujišťuje, že jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel, ale že problém je jinde – v jejich srdcích a životech. Kdybychom četli ten text dále, tak bychom si mohli připadat jako v soudní síni při čtení obžaloby. Krátce řečeno – lidé si zamilovali více zlo než dobro a odvrátili se od Boha. Když pak po něm někdy něco chtěli, zdálo se jim, že neslyší.
Je před Vánocemi, čas adventu, čas kdy se kolem nás zmiňuje jméno Ježíš asi častěji než obvykle. Jaká je naše zkušenost s Bohem? Můžeme říci, že slyší to co mu říkáme a odpovídá nám? Nebo nám připadá, že je jeho ucho zalehlé? A naopak, slyšíme my to co chce říci on nám? Možná bychom mohli odložit předvánoční shon a věnovat chvíli času na to, abychom se ho zeptali, zda nám chce něco říci. Pokud jsme to ještě nikdy nedělali nebo to bylo už dávno, možná budeme muset vynaložit trochu soustředěného úsilí podobně jako když se bavíme s nějakým člověkem a máme zalehlé ucho. Možná bude potřeba říci Bohu i o tom, co je v našem životě špatně, abychom se vyhnuli chybě Izraelců, kterým jejich nepravosti bránily v komunikaci s Bohem. Věřím, že pokud to uděláme, že on nás uslyší, neboť jeho ucho není zalehlé. A že určitě odpoví, budeme-li o jeho odpověď opravdu stát. Zkusíme to?

Crrr. Budík zvoní jak zběsilý a mně se nechce ani natáhnout ruku z postele, abych ho zamáčkl. Koukám na něj jako čerstvě vyoraná myš. 5:00. Co to blázním, přemítám. Pak mi to došlo. Ode dneška přece začínám trénovat. Je 5:05 a já se vykutálím z postele a šahám po lístku, kde jsem si zapsal svůj tréninkový plán.

Studená sprcha! Fuj, to jsem snad nebyl střízlivý když jsem si to tam napsal. Brrr. Ta voda je moc studená. Maminko, pomoc!

Půl hodinky běhu venku. To snad ne, vždyť prší. Bože, to mi děláš snad naschvál. Je 5:15 a já vybíhám ven. Proč jsem si dával tu sprchu, přemítám, zatímco mi kapky deště zatékají za krk.

Před šestou jsem doma a jsem mokrý jak myš. Dívám se na svůj lístek a nevěřím vlastním očím. 30 kliků, 30 dřepů, 30 sklapovaček. To jsem fakt psal já? To jsem měl asi zatmění mysli. Nohy se mi klepou z běhu, tak dám jen 10 dřepů. Ostudo, zní mi v hlavě. Jsi máčka, co blbneš?

Dívám se znova na lístek – 15 minut na rotopedu. To jsem se musel splést nebo co. Ale co, dal ses na vojnu, tak musíš bojovat, ne? Vždyť i Bible říká, že nejdříve je třeba dřina a pak můžu sklízet plody úspěchu. „Také rolník musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu.“ Chvíli nad tím přemítám, že se to týká zemědělce a ne sportovce, ale pak mávnu rukou. Aj o tom sportovci se tam píše, jak by řekl náš děda. Šlapu na rotopedu, zatínám zuby a jedinou útěchu mi poskytuje vědomí, že nemusím jet v tom lijáku na opravdovém kole venku.

Uf, rotoped je za mnou a lísteček mi říká, že můžu jít do práce. Hurá! Jít do práce? Co to je? Vždyť přece jezdím autobusem. To snad ne, vždyť venku prší, to přijdu do práce jak čuňátko. Ještě že máme ty sprchy.

„Vypadáš dneska nějak zbědovaně,“ vítá mne kolega. „Ale, trošku jsem po ránu sportoval, trénuji na maratón,“ odpovídám a snažím se vyloudit nenucený úsměv. Nepodařilo se.

Na oběd jsem raději jel výtahem, byť obvykle jdu to jedno patro pěšky. Nohy bolí. Zpátky domů jedu raději autobusem. Jsem zbitý jak pes, a tak dělám, že nevidím, když půl cesty zápasí stará babička o hůlce o udržení rovnováhy. Dneska vás babi sednou nepustím, já trénuji na maratón. Trochu se stydím, ale neustál bych to. Večerní trénink bojkotuji, duch je sice silný, no dobře, popravdě akorát není úplně ubitý, ale tělo je slabé. Tak to měli i první učedníci v Bibli, utěšuji se, ale popravdě nevím, zda to ten Ježíš tenkrát nemyslel jako výtku. Spím jak zabitý, budík neslyším a do práce přicházím pozdě. „Zase jsi byl sportovat?“, popichuje mne kolega.

Dělám, že neslyším. Prý že sport povznáší…

…

O rok později.

Už jen kilometr, říkám si, už jen půl kilometru. Běž, nevzdávej to! Dav aplauduje a já konečně dopajdám do cíle. Hurá… maratón za mnou. Koukám na hodinky. 5:00. Uf, to snad ne, v tolik přece zazvonil ten budík.

Večer ležím v posteli, sklenici vína v ruce a slavím. Slavím? Je vlastně co slavit? Stal se ze mne sportovec, zaběhl jsem maratón. Jsem silný. Jsem skutečně silný? Mám pochybnosti. Ta babička, co jsem ji nepustil sednout po jednom z těch náročnějších tréninků, to v zatáčce neustála, spadla a zlomila si nohu. Dva měsíce ji měla v sádře. Dvacetkrát jsem zaspal, z toho třikrát jsem propásl důležitou schůzku. Propustili mne. Manželka se odstěhovala, protože jsem na ni neměl čas, byl jsem na tréninku. Uhoněný rok, vše jsem podřídil tomu, abych se stal silným a co z toho?

Otvírám Bibli, abych se podíval, zda je tam fakt něco o tom sportovci, jak říkal náš děda. „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ Bože, to snad ne. Já jsem strávil rok v posilce a na tréninku, abych získal sílu. Oblékal jsem závaží, propocená trička a ďábel mne dostal. Mám za sebou maratón, ale život se mi rozpadl. Och, já hlupák. „Bože, odpusť, smiluj se,“ zašeptám a přijde mi, jako bych slyšel. „Odpouštím Ti, pro krev Ježíše Krista.“ Pláču a usínám.

Crrr. Budík zvoní jak zběsilý a mně se nechce ani natáhnout ruku z postele, abych ho zamáčkl. Koukám na něj jako čerstvě vyoraná myš. 5:00. Co to blázním, přemítám. Pak mi to došlo. Ode dneška přece hledám svou sílu u Pána, a nejlepší je začít hned ráno. To vím ze sportu 🙂

Letošní úroda jablek byla aspoň na naší zahrádce obrovská. Stromy byly obsypány a my jsme nestačili odnášet a zpracovávat napadaná jablka. Když jsem jednou zase šel domů s pytlem jablek v ruce, zamýšlel jsem se nad jabloněmi a jablky.
Jabloň rodí jablka nehledě na to, zda je někdo stihne obrat nebo zda spadnou na zem. Nestará se o to, zda ta napadaná jablka stihneme zpracovat do buchet, knedlíků, štrůdlů, moštů nebo jinak. Nebo zda je sežere nějaké zvíře či dokonce zda pod stromem shnijí. Jabloň plodí a plodí jablka. Proč vlastně?
Myslím, že důvody jsou docela zřejmé. Květy na jaře nezmrzly jako loni a taky se dočkaly opýlení. Je to jabloň, a tak neumí plodit nic jiného. Je podzim, a touhle dobou jablka obyčejně dozrávají. Není v tom nic složitého. Je to jabloň a má dobré podmínky, a tak nese ovoce.
Co my? Neseme taky nějaké ovoce? A jaké by mělo být? Před více než dvěma tisíci lety chodil po zemi Ježíš a jednou přišla na přetřes otázka ovoce. Co by člověk měl dělat? Takové téma nadhodili Židé, kteří věřili v Hospodina a zajímali se o to, co je nejdůležitější. Nehledali nějakou lidskou moudrost, ale chtěli zjistit, co z toho všeho, co Bůh říká, je klíčové. A tak se Ježíše jeden z nich zeptal: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“
Jako je jabloň stvořena k tomu, aby nesla jablka, tak my jsme stvořeni k tomu, abychom milovali. Milovali Boha a lidi kolem sebe. Někdy se to snadno řekne, ale hůř udělá, zvláště když to vypadá, že dobro a láska hnijí někde pod stromem místo aby přinášely radost. Nedejme se však odradit, když někdy naše projevy lásky či projevy dobra nejsou pochopeny, jsou přehlédnuty nebo zaniknou pod náporem jiných věcí. Jsou-li podmínky příznivé, jabloň jablka rodí a rodí a nestará se, zda máme čas si je vychutnat nebo zda skončí někde v odpadu. Buďme jí v tom podobní, rozsévejme skutky lásky a nestarejme se o to, zda jsou či nejsou oceněny. Nebuďme však jako jabloň závislí na rozmarech počasí. Usilujme o to, aby naše srdce nikdy nezmrzlo, ale naopak bylo rozehřáté Boží láskou. Věřím, že v takovém případě pak poneseme hojné ovoce, byť jablka to rozhodně nebudou.