Myšlenky z tátovy hlavy

Nedávno mi zalehlo ucho. Jen tak, samo od sebe. V pohodě slyším, něco dělám a najednou lup a na jedno ucho slyším hůře. Docela mne to naštvalo, zvlášť když to doprovázela sice ne moc velká, ale zato neutuchající bolest.
Musím říci, že takové zalehlé ucho přineslo některé výhody, o kterých se mi ani nezdálo. Křik dětí byl najednou snesitelnější. Všude kolem byl trošku větší klid. V místnosti plné lidí se dalo mnohem více soustředit. Zalehlé ucho je holt někdy bonus k nezaplacení.
Nicméně má to i své stinné stránky, byť by se lépe hodilo říci „hluché stránky“, ale to se v češtině moc nenosí. Občas jsem přeslechl něco důležitého. Na rozhovor jsem se musel mnohem více soustředit a občas jsem si připadal hloupě, když jsem se po několikáté ptal „Cos říkal(a)?“. Nejhorší na tom je, že člověk neví, kdy to zase odlehne. Kolega v práci byl takto nahluchlý pár měsíců a ani doktoři z ORL mu nepomohli. Zalehlé ucho je holt někdy k pořádné zlosti.
Jak jsem se tak dloubal v uchu v marné snaze přimět ucho k odlehnutí, uvědomil jsem si, že zalehlé ucho znali lidé už před pár tisíci lety. Dokonce se o něm píše i v Bibli: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ V době, kdy jeden muž jménem Izajáš pronesl tato slova, měli Izraelité problém s tím, že Bůh byl od nich jakoby daleko a nevyslýchal jejich prosby. Bůh je skrze Izajáše ujišťuje, že jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel, ale že problém je jinde – v jejich srdcích a životech. Kdybychom četli ten text dále, tak bychom si mohli připadat jako v soudní síni při čtení obžaloby. Krátce řečeno – lidé si zamilovali více zlo než dobro a odvrátili se od Boha. Když pak po něm někdy něco chtěli, zdálo se jim, že neslyší.
Je před Vánocemi, čas adventu, čas kdy se kolem nás zmiňuje jméno Ježíš asi častěji než obvykle. Jaká je naše zkušenost s Bohem? Můžeme říci, že slyší to co mu říkáme a odpovídá nám? Nebo nám připadá, že je jeho ucho zalehlé? A naopak, slyšíme my to co chce říci on nám? Možná bychom mohli odložit předvánoční shon a věnovat chvíli času na to, abychom se ho zeptali, zda nám chce něco říci. Pokud jsme to ještě nikdy nedělali nebo to bylo už dávno, možná budeme muset vynaložit trochu soustředěného úsilí podobně jako když se bavíme s nějakým člověkem a máme zalehlé ucho. Možná bude potřeba říci Bohu i o tom, co je v našem životě špatně, abychom se vyhnuli chybě Izraelců, kterým jejich nepravosti bránily v komunikaci s Bohem. Věřím, že pokud to uděláme, že on nás uslyší, neboť jeho ucho není zalehlé. A že určitě odpoví, budeme-li o jeho odpověď opravdu stát. Zkusíme to?