Padanky
Letošní úroda jablek byla aspoň na naší zahrádce obrovská. Stromy byly obsypány a my jsme nestačili odnášet a zpracovávat napadaná jablka. Když jsem jednou zase šel domů s pytlem jablek v ruce, zamýšlel jsem se nad jabloněmi a jablky.
Jabloň rodí jablka nehledě na to, zda je někdo stihne obrat nebo zda spadnou na zem. Nestará se o to, zda ta napadaná jablka stihneme zpracovat do buchet, knedlíků, štrůdlů, moštů nebo jinak. Nebo zda je sežere nějaké zvíře či dokonce zda pod stromem shnijí. Jabloň plodí a plodí jablka. Proč vlastně?
Myslím, že důvody jsou docela zřejmé. Květy na jaře nezmrzly jako loni a taky se dočkaly opýlení. Je to jabloň, a tak neumí plodit nic jiného. Je podzim, a touhle dobou jablka obyčejně dozrávají. Není v tom nic složitého. Je to jabloň a má dobré podmínky, a tak nese ovoce.
Co my? Neseme taky nějaké ovoce? A jaké by mělo být? Před více než dvěma tisíci lety chodil po zemi Ježíš a jednou přišla na přetřes otázka ovoce. Co by člověk měl dělat? Takové téma nadhodili Židé, kteří věřili v Hospodina a zajímali se o to, co je nejdůležitější. Nehledali nějakou lidskou moudrost, ale chtěli zjistit, co z toho všeho, co Bůh říká, je klíčové. A tak se Ježíše jeden z nich zeptal: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“
Jako je jabloň stvořena k tomu, aby nesla jablka, tak my jsme stvořeni k tomu, abychom milovali. Milovali Boha a lidi kolem sebe. Někdy se to snadno řekne, ale hůř udělá, zvláště když to vypadá, že dobro a láska hnijí někde pod stromem místo aby přinášely radost. Nedejme se však odradit, když někdy naše projevy lásky či projevy dobra nejsou pochopeny, jsou přehlédnuty nebo zaniknou pod náporem jiných věcí. Jsou-li podmínky příznivé, jabloň jablka rodí a rodí a nestará se, zda máme čas si je vychutnat nebo zda skončí někde v odpadu. Buďme jí v tom podobní, rozsévejme skutky lásky a nestarejme se o to, zda jsou či nejsou oceněny. Nebuďme však jako jabloň závislí na rozmarech počasí. Usilujme o to, aby naše srdce nikdy nezmrzlo, ale naopak bylo rozehřáté Boží láskou. Věřím, že v takovém případě pak poneseme hojné ovoce, byť jablka to rozhodně nebudou.
