Myšlenky z tátovy hlavy

Čekání, čekání, to nám nervy zachrání … Znáte to? I já si dneska užil čekání vrchovatě, neb jsem čekal v bance, pak v čekárně u lékaře a nakonec… na poště. Jelikož pofňukávání většinou k ničemu nevede, rozhodl jsem se napsat České poště několik námětů, kterak klientům svým pobyt zpříjemniti mohou. Tak jsem zvědav, zda a co mi na můj dopis odpoví 🙂

Pokud někdy nějaká odpověď přijde, určitě dám vědět, jak jsem pochodil.

Hezký den.

Jan Ámos Komenský kdysi prohlásil: „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“ Po dnešní návštěvě pobočky České pošty ve Vsetíně 1 mám trošku rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem rád, že své klienty nepokládáte za spěchající hovádka. Na druhou stranu člověk v dnešní době občas potřebuje něco vyřídit rychle, a tak ho zbytečné prostoje trochu, více či dokonce hodně, štvou.

Rád bych se s Vámi podělil o svou zkušenost a o pár námětů, které dle mého názoru mohou vylepšit spokojenost Vašich klientů. Na poštu jsem dorazil něco po půl dvanácté s úmyslem vykonat dva jednoduché úkony: poslat jednostranně popsaný list papíru formátu A4 faxem a poté ho odeslat doporučeným dopisem. Jelikož se pošta na Mostecké ulici tváří moderně a jest vybavena vyvolávacím systémem, beru si lístek s pořadovým číslem 500 pro službu POSTFAX. Je 11:42:17. Čekání začíná. Pravdou je, že ačkoli to v tomto poledním čase vypadalo na poště trošku jako v Praze na Václaváku, čísla na informačních tabulích se zvesela měnila. Ale když se tam ani po deseti minutách neobjevuje číslo 500, začínám být krapet nervózní. Na lístku není napsáno kolik klientů na stejnou službu (nebo na stejnou přepážku) je přede mnou, a tak mi nezbývá než hádat, kdo to je. Po dalších pěti minutách bloumání a koukání mne napadla děsivá myšlenka: „Snad není služba POSTFAX poskytována pouze a jen pouze v tom kiosku, na kterém je cedule, že je tam od 11:30 do 12:00 polední pauza?“ Tuto myšlenku zaplašuji s tím, že pokud by to byla pravda, tak že buď by chytrý vyvolávací systém na to, že služba není v dané chvíli (a ještě minimálně 17 minut nebude) dostupná nějak upozornil, nebo že by minimálně někdo z obsluhy došel na to, že tam má klienta zcela zbytečně čekajícího více než 15 minut a nějak ho obsloužil.

Nicméně když se úderem poledne kiosek otevřel a na tabuli se objevilo číslo 500, poznal jsem děsivou skutečnost. Ta myšlenka byla pravdivá! Na této poště poskytují službu POSTFAX přerušovaně a ani automat, ani lidská obsluha, se neobtěžuje na to klienta upozornit. Nu což. Od paní v kiosku jsem obdržel dokument, kam jsem měl vyplnit údaje o odesílateli a příjemci. Ten jsem vyplnil a počkal, až na mne dojde v kiosku opět řada (skvělá zpráva, můj více než dvacet minut starý lístek s číslem 500 mi pořád stačil). Po chvíli byl fax odeslán a vše bylo vyřízeno.

Odcházím z kiosku, v předsálí strkám papír do obálky a beru si další lísteček, tentokráte s číslem 349, služba LISTOVNÍ SLUŽBY – jednotlivá podání max. 5 ks. Je 12:07:08. Nyní již vím, že když se bral ve škole Komenský, tak že pracovníci pošty nechyběli, a tak další čekání beru s klidem filozofa té školy, na jejíž jméno si nemohu vzpomenout, neb to jsem ve škole asi chyběl. 341, 342, mezitím spousta šestistovek, ale nakonec se na tabuli objeví dlouho očekávané číslo 349. Odesílám dopis a odcházím. Dívám se na hodinky. Je 12:25. Na poště jsem strávil zhruba 43 minut, skoro tolik, jako svého času trvala školní hodina, ve které jsme se učili o učiteli národů i o stoicích. 43 minut na dva úkony. Je to moc nebo málo?

Za tu téměř třičtvrtěhodinku strávenou ve Vaší pobočce jsem učinil několik pozorování, které přikládám i s náměty ke zlepšení.

• Chybějící informovanost o omezení služby
  1. Pokud není uzavírání kiosku v časech uvedených na ceduli pouze krátkodobým omezením provozu, mělo by být uvedeno na webových stránkách postaonline.cz v sekci věnované pobočce Vsetín 1.
  2. Vyvolávací systém by mohl být upraven tak, aby v případě, že žádaná služba není dostupná, na lístek vytiskl čas, kdy bude opět v provozu, např. „Služba dočasně nedostupná, zprovoznění služby od 12:00“ nebo „Služba bude znovu poskytována za 17 minut“.
  3. Vyvolávací systém by mohl být upraven tak, že v případě vydání žádanky o službu, která nebude např. ještě 10 minut a déle poskytována, bude číslo vyvoláno okamžitě a pracovník či pracovnice na přepážce toto sdělí klientovi a poradí mu jak dále postupovat.
  4. Pokud není možné systém snadno upravit, bylo by možné zaměstnat hlídače, který by v okamžiku uzavření nějaké služby monitoroval žádosti o ni a pak by operativně vyhledal nešťastníka, který ji v nevědomosti požaduje.
• Chybějící návaznost nesouvisejících služeb. Když jsem si bral lístek na POSTFAX, respektoval jsem pokyn, abych si vzal jen jeden lístek. Za to jsem byl penalizován tím, že jsem si pak musel „vystát novou frontu“ na další službu. Kdybych si totiž periodicky během čekání na odeslání faxu bral nové lístečky pro službu LISTOVNÍ SLUŽBY, celkově bych si polepšil 🙁
  1. Je možné zavést systém, že se pracovníci na přepážkách zeptají klienta, zda ještě potřebuje vyřídit něco dalšího a pokud ano, tak mu to zařídí nebo ho přesměrují přednostně nějak jinam.
  2. Je možné upravit vyvolávací systém, aby si člověk mohl vyzvednout „prioritní lístek“, jehož vydání by bylo podmíněno např. zadáním speciálního kódu, který by byl natištěn na předchozím lístku a který by platil omezenou dobu.
• Jedenkrát jsem si všiml, že informace o nově vyvolaném čísle se objevila jen nad přepážkou číslo 3, nikoli na vyvolávací tabuli nad vstupními dveřmi. V takovém případě klientovi hrozí, že mu číslo propadne, aniž se o tom dozví 🙁
  1. Jelikož nevím, zda se toto stalo chybou pracovníka nebo systému, pouze navrhuji kontrolu, která by pomohla problém reprodukovat, najít příčinu a odstranit ji.
• Celou dobu se na vyvolávací tabuli promítaly zprávy, které však byly poněkud zastaralé. Titulky typu „Daň alkoholu a veder: za víkend se utopilo 8 lidí“ nebo „Od pátku přijde ochlazení. Bude pod dvacet“ nejsou vůbec vtipné. Dovedu si představit, že kdyby např. nyní na nějaké pařížské poště začali dávat staré zprávy typu: „Teroristický útok v Paříži“, tak by dost lidí vyděsili. Naštěstí zprávy na Vaší pobočce mohly vyděsit akorát tak investory, kteří se tam mohli dočíst o pádu burz. Porovnáním zpráv o počasí se skutečností však člověku rychle došlo, že něco je špatně a že to špatné jsou ty zprávy.
  1. Než promítat měsíce staré zprávy, navrhuji promítat informace provozní, např. o omezení dostupnosti některých služeb.

Doufám, že výše uvedené poslouží k zlepšení spokojenosti Vašich klientů.

Přeji Vám, ať vždy na pobočce vše odsýpá jak má, a to bez zbytečného shonu.

Už od léta jsme z médií zaplavováni zprávami o přílivu uprchlíků do Evropy. V této souvislosti se množí otázky po tom, kdo jsou ti lidé, kteří přicházejí? Jsou to uprchlíci? Ekonomičtí migranti? Nebo dokonce teroristé? Nejsou tito lidé ohrožením pro naši životní úroveň, nebo dokonce pro naši bezpečnost? Nebo pro nás budou nakonec požehnáním?

Poslední dobou na nás také začala útočit reklamní kampaň, kterou bychom mohli shrnout do sloganu „Vánoce jsou tady“. Dnes je první adventní neděle, ale vánoční ozdoby, nabídky neodolatelných dárků nebo vánočních slev jsou tady už nějaký čas. Vánoce. Advent. Některým lidem se vybaví stromeček, kapr, stres a shon. Jiným zase pohoda, delší čas s rodinou či přáteli. Další si připomínají, že se kdysi v Betlémě narodil dívce jménem Marie syn, kterému dali jméno Ježíš.

S touto zvěstí se nějakým způsobem setkáváme asi všichni. V obchodech, rádiích atd. se občas ozve některá známá píseň, třeba „Narodil se Kristus Pán“, „Jak jsi krásné, neviňátko“ nebo „Půjdem spolu do Betléma“. Jindy třeba narazíme na dřevěný nebo jiný betlém, ve kterém vidíme různé postavy, někdy zvířátka, ale téměř vždy jsou tam jesličky a v nich malé děťátko.

Zbývá otázka, co s tím obvykle děláme nebo co s tím uděláme letos? Přemýšlíme o tom, kdo to tenkrát, před více než 2000 lety, přišel? Zda je pro nás jeho příchod požehnáním, výzvou nebo dokonce ohrožením?

Chci vás tímto pozvat k sledování malého adventního seriálu, ve kterém chci přemýšlet nad tím, kdo to vlastně tenkrát přišel. Kdo je podle Bible ten Ježíš, jehož narozeniny si o Vánocích připomínáme.

Když se s někým setkáme, většinou je prvním zdrojem informací to, co o sobě dotyčný říká. Z médií víme, že mnoho těch, kteří v letošním roce přišli do Evropy, o sobě prohlásili „Já jsem Syřan“. Prohlásili to buď proto, že to je pravda, nebo pro zvýšení naděje na získání azylu. Janovo evangelium, jedna z biblických knih, která podává výpověď o Ježíši, obsahuje sedmero Ježíšových výroků „Já jsem…“. Těmito výroky Ježíš odkrýval svým současníkům něco o tom, kým je. Pojďme se společně zamýšlet nad tím, co o sobě Ježíš tehdy řekl. I pokud jste doposud s Janovým evangeliem nepřišli do styku, tak na Štědrý den, na konci tohoto miniseriálu, budete vědět, zda tato biblická kniha obsahuje nebo neobsahuje Ježíšův výrok „Já jsem Syřan“.

Přeji požehnaný adventní čas.

Od poslední návštěvy školy (nepočítaje návštěvu volební místnosti umístěné tamtéž) už uplynul nějaký ten pátek, ale domácí úkoly jsou pořád tady. Třeba když absolvuji nějaký kurz přes online platformu edX.

Procházel jsem kurz s dlouhatánským názvem “IL3x Inclusive Leadership Training: Maximizing Work-Life for Your Success” a jeden z domácích úkolů bylo přemýšlet nad věcmi, které mi pomáhají vhodně skloubit práci s rodinným životem a vším ostatním. A taky nad tím, co bych rád změnil, aby to bylo ještě lepší.

Mohl bych psát mnoho (to já dokážu, ale kdo by to pak četl), ale zmíním jen dvě věci, které bych chtěl (znovu)zavést a držet, třeba to někoho inspiruje:

• Každé ráno si najít čas na to přemýšlet o tom, co je skutečně důležité a co v té oblasti budu přes den dělat.
• Naplánovat si aspoň jednu věc, kterou chci ten den udělat místo toho, abych zbytečně surfoval po netu 🙂

Tak uvidíme, jak mi to půjde. Škole zdar…

Když natočím hlavu o 10 stupňů doprava, tak ho koutkem oka vidím. Malý, ale náš. Zelák! Už ne prázdný, ale s čerstvě natlačeným zelím. Dá-li Bůh, časem budeme mít zdravou dobrotu.

Již sedm let jsme s Hankou manželé, ale až letos jsme se dostali k tomu, abychom zkusili vyrobit domácí kvašené zelí. Jelikož je náš zelák docela malý, koupili jsme jen šest malých hlávek. Když jsem byl mladší, s rodiči jsme zelí vždy pěkně šlapali v obrovském hrnci, ale já jsem se dnes rozhodl inovovat. Přece nebudeme kvůli té trošce zelí špinit lavor a nohy, ale pěkně to rozmačkáme rukama v hrnci. Nápad se mi zpočátku zamlouval, nicméně po první čtvrthodině mačkání zelí to přišlo. Dostal jsme se do stavu, kdy nebylo potřeba přisypávat sůl, protože sůl se začala spolu s kapkami vody objevovat na mém čele. Zato vytlačené zelové šťávy bylo v hrnci hodně poskrovnu, byť o trošku více než mého potu.

A tak jsme se vrátili k tradičním způsobům našich předků. Zelí letělo z hrnce do lavoru a už jsme šlapali. Zanedlouho nám zelí začalo pod nohama pěkně čvachtat a než jsme se nadáli, hňápané zelé bylo na světě. Inovace a změna je dobrá věc, ale někdy se vyplatí zůstat u věcí tradičních, klidně i hodně starých. A neplatí to jen o zelí…

„Šestnáct sazenic. Na každé volné místo jedna.“ Tak nějak zněla moje odpověď na otázku, zda chci nějaké jahody. Na naší zahrádce totiž několik rostlin uschlo, a tak mi tato nabídka přišla velmi vhod. Když jsem další den dorazil na zahrádku, pustil jsem se do práce. Nejprve jsem rozdělil sazenice, vybral ty nejhezčí a šel jsem sázet.

Vykopat díru, vložit jahodník, přihrnout hlínou. Vykopat díru, vložit jahodník, přihrnout hlínou. A tak pořád dokola. Na prvním záhonku to bylo takto jednoduché. Zato ten druhý! Tam bylo potřeba předřadit nový krok – vyplevat. Napřáhl jsem motyku, kopnul a ejhle … jahoda! K mému velkému překvapení se na mne po vytrhání plevele usmívalo několik rostlinek jahod. Nebyly velké, ale byly tam. A přitom nechybělo mnoho, abych je vytrhal spolu s tím plevelem. To by pak byla práce – vykopat jahody, abych mohl zakopat jahody 🙂

Díky tomuto překvapení mi pár jahod zbylo a mohl jsem je tak nasadit i na jiná místa, než jsem původně plánoval. Zatímco jsem sázel, musel jsem přemýšlet o jahodách a o životě. Není náš život někdy podobný těm jahodám? Něco máme, ale je to ukryto pod vrstvou jiných věcí, takže o tom už nevíme buď my sami, nebo aspoň naše okolí.

Třeba lásku. Někoho milujeme nebo ho aspoň máme rádi, ale pro všelijaké starosti a shony to už neumíme komunikovat. Takže se odcizujeme a ten druhý začíná o našem vztahu pochybovat. Někdo cizí by ani nepoznal, že patříme k sobě a něco mezi námi je.

Nebo cokoli jiného, co někde v hloubi duše skomírá. Uvadlé přátelství, vychladlá víra, mizivá naděje na změnu. Pokud jsme si vědomi, že něco dobrého v nás vadne, jednejme. Vytvořme prostor pro to, aby se ta věc mohla znovu projevit. Začněme projevovat lásku slovy či skutky. Zatelefonujme si nebo se navštivme. Začněme se modlit a hledat Boha. Soustřeďme se na dobré věci místo na špatné, učme se být vděčni. Takto může dojít k tomu, že utajený jahodník našeho srdce, ať už je to cokoli, zase obroste, vykvete a vydá plody. Jinak totiž hrozí, že ještě víc povadne a že ho vyhodíme, až budeme někdy trhat plevel. Vyhodíme ho, protože už ho nenajdeme. A to by byla škoda. Vždyť jahody jsou mňam!

Po dvou letech se situace opakuje. Každá cesta na zahrádku končí stejně – domů nesu hromadu padaných jablek. V batohu, v koši nebo v pytli. Také před dvěma lety jsme řešili stejný problém – co s nimi?

Jak jsem tak kráčel, v každé ruce pytel jablek, uvědomil jsem si jednu věc. Po těch předloňských hromadách jablek nezbylo nic. Popravdě řečeno zbyly vzpomínky a jedna zapomenutá sklenice moštu. Říkám si, jak skvělé by bylo, kdyby nám ta jablka vydržela celé ty dva roky, nebo klidně déle. Kdykoli bych chtěl, měl bych čerstvé jablko. Nebo čerstvý mošt. Mňam, sbíhají se mi sliny, ale realita je jiná. Takhle to nefunguje. Jablka tu tenkrát byly, nějakou dobu se daly skladovat, ale už jsou pryč. Co se nesnědlo, to shnilo a muselo se vyhodit.

Také v mém životě jsou věci, které mi připomínají jablka. Kdysi jsem měl vysportované svaly. Kam se poděly? Bez obnovy skrze pohyb a cvičení atrofovaly. Už nejsou jako dříve. Nebo vztah se spolubydlícím z vysoké školy. Na koleji jsme si byli blízcí, ale teď, po více než dvanácti letech? Už to není, co to bývalo. A takto bych mohl pokračovat.

Problémem je, že někdy přemýšlím tak, jako bych si některé věci mohl nashromáždit do zásoby. Jako bych mohl žít z toho, že dříve jsem toho měl hromadu. U některých věcí to takto funguje, ale jsou to výjimky. Většina věcí, ať hmotných, nebo nehmotných, časem nějak mizí, vadne, opotřebovává se, vyšumí, je pryč. Dobrá zpráva je, že u mnoha těch věcí je možná průběžná obnova, průběžné přidávání do zásob. Třeba takové vztahy. Tam mohu denně udělat krůček k tomu, abychom si byli blíže. Můžu budovat důvěru a blízkost. K tomu není třeba čekat až na podzim, tak jako u jablek. Nebo fyzická kondice. Nemohu spoléhat na to, že kdysi jsem běhával a měl dost pohybu, a tak budu pořád v kondici. Musím pro to něco udělat. A tak dále, a tak dále.

Na chodbě leží dnešní úlovek – další dva pytle jablek. Čekají, až z nich uděláme mošt, který pak vypijeme. Jsou tu, ale za čas nebudou. Jsem rád, že jsem je mohl donést. Nejen proto, že se mohu těšit na vitamíny a lahodnou chuť, ale také proto, že mne nutí klást si otázku, do kterého pytle bych měl dnes, zítra, pozítří atd. přiložit, co bych měl posílit, do čeho investovat. Protože jak známo, nejen jablka mizí rychleji, než by se zdálo.

Dnes uplynul měsíc od okamžiku, kdy jsem se stal živnostníkem. Dá se stát živnostníkem snadno a rychle? A jak to vlastně přišlo, že se ze Standy stal „parazit společnosti“, jak se kdysi o živnostnících vyjádřil jeden stínový ministr?

Pohled první – ano, je možné se stát živnostníkem snadno a rychle

Stačilo zajít na živnostenský odbor Městského úřadu, být vybaven občankou a tisícikorunou a během zhruba deseti minut se ze mne stal OSVČ, čili osoba samostatně výdělečně činná. Občanka mi zůstala, tisícovka ne.

Velmi mile mne překvapila vstřícnost pracovnice, pohoda i samotná rychlost. Využil jsem taktéž možnosti ohlásit zahájení živnosti dotčeným institucím (ČSSZ, zdravotní pojišťovna, finanční úřad) pomoci jednotného registračního formuláře. Překvapilo mne, že bylo potřeba nahlásit zaměstnavatele a datum nástupu do zaměstnání. S tím jsem nepočítal, ale vzpomněl jsem si:-) Takže pokud budete začínat živnost jako vedlejší činnost, neboť pracujete, a chcete využít jednotné registrace, tak tento údaj s sebou.

Ani další věci do začátku nebyly složité. Rozhodl jsem se nemíchat rodinné a „podnikatelské“ peníze, a proto jsem si zřídil podnikatelský účet. Klasicky, na pobočce, do deseti minut jsem byl hotov.

Doména? Jelikož už jednu mám, proto by registrace další byla při platbě kartou otázka cca pěti minut. Já raději peníze převedl z účtu, tak to bylo spíše deset. Webhosting jsem už měl vyřešený dříve, takže tato starost mi odpadla.

Ano, živnostníkem se lze stát snadno a rychle.

Pohled druhý – je to krapet složitější

Rozhodnutí, že bych měl nějakou formou vydat 37 pohádek, padlo v květnu loňského roku. V té době jsem měl na svém kontě zhruba kolem deseti kousků, tak první úkol byl jasný. Vymysli a sepiš ty zbývající. Vymýšlení nebylo až tak těžké, horší a časově náročnější bylo sednout k počítači a pohádky zapsat a učesat.

Jak se počet pohádek přibližoval číslu 37, víc a více jsem přemýšlel o tom, co dál. Na korekturu i titulní stránku jsem našel šikovné známé, takže zbývalo vyřešit hlavně otázky sazby a distribuce. Takže jsem začal zkoumat, zda mi pro prodej vlastního díla stačí být OSVČ bez živnosti (podle autorského zákona) nebo zda je třeba míti živnost. Pohledy na tuto věc jsou různé, nakonec jsem se rozhodl, že mít IČO může býti výhoda.

Rozhodl jsem se, že e-knihu vysázím sám, takže jsem oprášil znalosti LaTeXu. Po technické stránce jsem byl v pohodě, zvláště když strýček Google rád pomohl. Horší to bylo s „estetickou“, však jsem taky první vydání v pdfku brzy aktualizoval, aby to vypadalo krapet lépe než v původní verzi (díky, Martine). Od začátku jsem zvažoval, zda si vystačím s formátem pdf, nebo zda e-knihu vydám i ve formátech více vhodných pro čtečky. Ještě před dvěma týdny jsem měl jasno – pdf do začátku stačí. Naštěstí mi kolega ukázal, jak to moje pdfko vypadá na čtečce Amazon Kindle, a bylo rozhodnuto (díky, Martine – mimochodem, to je jiný Martin). Dalších pár hodin práce navíc, ještě že mi České dráhy svým výlukovým jízdním řádem naordinovaly krapet delší cestu vlakem, takže jsem se mohl více seznámit s programem Calibre. V něm jsem pak vytvořil e-knihu v požadovaných formátech epub a mobi.

Další věcí byly webové stránky a jednoduchý „e-shop“. Opět to bylo podobné jako se sazbou. Technicky celkem v pohodě, design už byl horší. Dopustil jsem se chyby, před kterou zkušení varují – podcenil jsem design. Díky Martinovi (ten první zmíněný) se to brzy krapet vylepšilo. Znovu díky. Abych pravdu řekl, s tím, že můj vkus patří spíše do pravěku, jsem krapet počítal. V souvislosti s webovými stránkami mne však překvapily tři jiné věci.

Tou první byla potřeba registrace na Úřadě pro ochranu osobních údajů, neboť e-mail, který potřebuji pro vyřízení objednávky získat, může býti osobním údajem. Naštěstí vyplnit formulář bylo tak na pět minut a i když zákon dává na vyřízení lhůtu 30 dní, v pondělí jsem vyplnil formulář a už ve čtvrtek jsem se našel v registru.

Druhou věcí bylo, kolik je toho potřeba zmínit ve všeobecných obchodních podmínkách, aby člověk učinil legislativě zadost (ještě že rád píšu :-), horší to mají ti, kdo je mají číst).

Poslední překvapení bylo, že doladit vše, co jsem si v kostře vymyslel, chce více času, než jsem si původně myslel. Ještě že jsou ty večery (když do nich zahrneme i kus noci) relativně dlouhé.

Více se nebudu rozepisovat, tolik určitě stačí k tomu, aby bylo jasné, že „snadno a rychle“ to vůbec nemusí být.

A co nyní?

Je 37. kalendářní týden, a tak jsem svou první e-knihu – Pohádky z tátovy hlavy – vypustil ve středu do světa internetu. Vyzkoušel jsem si, jak se zakládá stránka na facebooku a taky jak zveřejnit svůj první příspěvek na youtube. A zakusil jsem radost z toho, že jsem ještě ten den vydělal své první živnostenské peníze. 37 korun během jediného den, není to sladká odměna? 🙂

Minulý týden jsem s dětmi vyrazil na zahrádku. Cestou se honily mraky a v dáli bylo slyšet hřmění. Začne pršet nebo nezačne pršet? To byla otázka, kterou jsem si v duchu kladl.

Začalo. A nebyl to ledajaký déšť, ale pořádná průtrž mračen. Dokonce i kroupy padaly. Nejdříve jsme se s dětmi schovali pod stříšku, ale pak jsme se vydali na ústup. To, že budu mokrý shora, jsem čekal, ale to, že se budu brodit na kopci ve vodě, to ne. Ale jelikož byla půda tak udusaná a vyprahlá, voda, kterou by tak potřebovala, po ní jen stékala, takže na chodníku bylo místy i zhruba dva centimetry vody. S dětmi jsme zažili malé dobrodružství, ale neskončilo jen u toho.

Pár dní předtím jsem četl knihu „2000 rad pro zahrádkáře“, a tak se mi vybavila tato rada: „V období horka patří kypření povrchu půdy k nejdůležitějším pěstebním opatřením na zahrádce. … Okopávat je nutné po každém dešti nebo zálivce.“ Přiznám se bez mučení, že to nedodržuji, ale když občas něco okopeme, rozdíl je opravdu vidět. Voda v takovém místě při zalévání hned vsakuje dovnitř, zatímco jinde stojí na povrchu.

Neskončilo však u zahrádky. Uvědomil jsem si, že i půda našeho srdce potřebuje nejen zálivku, ale také okopávání, tedy pokud chceme sklidit nějaké dobré ovoce. Žijeme ve svobodné zemi, kde máme možnost se vzdělávat, číst, sytit se spoustou informací atd. Jsme-li křesťané v Čechách a na Moravě, máme svobodu se scházet k bohoslužbám, máme Bibli ve vlastním jazyce, dokonce v mnoha překladech, můžeme poslouchat desítky a stovky kázání či vyučování na internetu. Otázkou je, jaká je půda našeho srdce. V Bibli najdeme podobenství o rozsévači. Mluví se tam o tom, že rozhozené zrno občas padne na skalnatou půdu, občas podél cesty, někdy do trní a jindy zase na úrodnou půdu. Jaká je půda mého srdce? Je okopaná a připravená nasát vláhu Božího slova? Nebo je tvrdá a Boží slovo po ní steče bez užitku? Projeví se nějak to, co slyším nebo čtu v mém životě?

Zajímavé otázky přinesla jedna průtrž mračen. Rád bych řekl, že půda mého srdce je připravená nasát vláhu a přinést úrodu. Ale není tomu tak vždy. Proto jsem moc rád za toto připomenutí, že bych měl vyrazit okopávat. A to na obě zahrádky.

V pátek jsem přijel domů a v poštovní schránce jsem našel nečekanou pozvánku. Pozvánku k tomu, abych se dostavil do Ostravy. Abych se dostavil do Ostravy oslavit mé desetileté působení ve firmě.

Pobavilo mne to, neboť zítra to bude jeden rok, co jsem u této firmy začal pracovat. Přesněji, co si ona firma zakoupila firmu, kde jsem původně pracoval. Je to rok, co jsme byli prodáni, ale naše pracovní historie zůstala zachována, což vysvětluje, proč tedy pracuji v naší firmě již deset let 🙂

V pozvánce stálo, že nám chce firma vyjádřit poděkování za naši práci formou příspěvku na dovolenou. Potěšilo mne to a zároveň jsem si uvědomil, že je to nezasloužená milost, když po roce působení ve firmě mohu získat benefit zasloužilého zaměstnance. Nic jsem pro to neudělal, vedení firmy se tak rozhodlo.

Máme před Velikonocemi, kdy si připomínáme, že Bůh se také pro něco rozhodl. Rozhodl se nám odpustit naše hříchy. Rozhodl se, že trest za hřích nemusíme nést my, že ho ponese Ježíš Kristus. A právě o Velikonocích si připomínáme, že Ježíš to skutečně vykonal – zemřel na kříži kvůli nám. Zemřel i kvůli mně. Nic jsem pro to neudělal, Bůh se tak rozhodl. Dal mi milost.

Dobrý důvod k oslavě Velikonoc. Když jsem přemýšlel nad tou pozvánkou, vybavil se mi jeden biblický příběh. Hospodář ráno najal dělníky na svou vinici a domluvil se s nimi na denní mzdě. V poledne najal další dělníky a pak ještě další. Všem slíbil spravedlivou odměnu. Když došlo na výplatu, ti poslední dostali celou denní mzdu. Ti první, najati ráno, se těšili, že určitě dostanou více, když ti najatí k večeru dostali celou denní mzdu. Ale ouha. Hospodář jim dal tutéž denní mzdu, na které se domluvili. Dělníci remcali, že je to nespravedlivé, když za stejné peníze oni dřeli celý den a někteří jen krátký čas. Je to nespravedlivé, ale je to milost.

Podobně je to i s oslavou Velikonoc. Skvělé je, že slavit může každý, kdo přizná sobě i Bohu, že má problém s hříchem. A nejen že to přizná, ale též přijme odpuštění připravené Ježíšem na kříži a s Boží pomocí bude s hříchem a jeho následky bojovat. Nezáleží na tom, zda je takový člověk mladý, ve středním věku nebo už v důchodu. Nezáleží na tom, jak moc hrozné (z lidského pohledu) jsou ty jeho hříchy. Protože pokud přijme boží řešení, bude na tom stejně jako všichni, kteří se s Bohem smířili již dříve. A může se spolu s nimi radovat z toho, co Bůh udělal. Radovat se z boží milosti.

Všichni, kdo se smířili s Bohem, se mohou radovat, že Bůh je s nimi, že jim nepočítá hříchy a že jim zaslíbil věčnou dovolenou v nebi. Co ty? Pojedeš taky?

„Je to kritická chyba. U našeho důležitého zákazníka. Můžeš se tomu věnovat právě teď? Večer zavolají.“ Čas od času zní mnohým z nás podobné požadavky. Požadavky napnout své síly v práci, nehledě na denní či noční dobu, nehledě na odpracované hodiny. Prostě se někdy objeví krize, která žádá rychlou akci. Znáte to?

Já ano, občas jsem po večerech koukal do počítače, zkoumal dostupné logy, hlášení o chybách a hledal, co se vlastně stalo. Po večerech, kdy jsem ale chtěl dělat něco jiného – být s manželkou, s přáteli, jít na procházku nebo třeba jen odpočnout od práce.  Pokud se krize podařila vyřešit, obvykle jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně to byla jakási hrdost na dobře vykonanou práci, radost z toho, že jsem dokázal vyřešit problém, na kterém si jiní vylámali zuby. Prostě pocit úspěchu, pocit vlastní důležitosti. Na druhé straně jsem si občas kladl otázku, zda to stálo za to. Co by se stalo, kdybych večer byl opravdu s manželkou, s přáteli, šel na procházku nebo jen tak odpočal od práce? Opravdu to nemohlo počkat?

S každou úspěšně zvládnutou krizí totiž roste pravděpodobnost, že se při příští krizi zase obrátí na mne. Chci to vlastně? Je vůbec dobré obětovat svůj volný čas práci? Není to úspěch i prohra zároveň? Dvě různé strany jedné mince? S každým takovýmto úspěchem také přichází další nebezpečí – nebezpečí pýchy a pocitu vlastní nepostradatelnosti. Kdo by nechtěl aspoň v skrytu duše být nepostradatelný? Být důležitý?

Není nepostradatelnost jen iluze? Rob Parson ve své knize „K jádru úspěchu“ zmiňuje tuto ilustraci: „Jestli chcete zjistit, jak jste nepostradatelný, vezměte si kbelík vody, ponořte do něj ruku a rychle ji vytáhněte. Díra, která tam zůstane, ukazuje, jak moc vás budou postrádat.“ Uf, co já? Jsem opravdu tak nepostradatelný, že kvůli tomu obětuji čas vyhrazený rodině, poruším slib daný sám sobě, dětem, ženě nebo někomu dalšímu? Nebo i já jsem klidně nahraditelný? … Dalším nebezpečím je pocit zabezpečení. Jsem přece nepostradatelný, nebo aspoň důležitý, tak mám své jisté. Pokud někoho firma propustí, tak to nebudu já. Nemusím se bát.

Nicméně tento pocit nepostradatelnosti či bezpečí je ve skutečnosti falešný. Firemní management rozhoduje často od stolu, v (domnělém) zájmu firmy, a tak se může klidně stát, že i ten, kdo si byl svou pozicí jist, o ni v krátké době přijde. I já jsem si nějaký čas myslel, že dlouhodobě běžící projekt je zárukou stálého pracovního místa. Ale skutečnost je jiná. Stačí jedno rozhodnutí managementu a sbohem a šáteček…

Snad mi tato zkušenost bude poučením a až příště bude potřeba „zachraňovat svět“, tak lépe zvážím, zda mám přiložit ruku k dílu nebo být s manželkou, s přáteli, jít na procházku nebo jen tak odpočnout od práce. Neboť v té ilustraci o ruce z kýble vytažené je pořádný kus pravdy.