Myšlenky z tátovy hlavy

„Je to kritická chyba. U našeho důležitého zákazníka. Můžeš se tomu věnovat právě teď? Večer zavolají.“ Čas od času zní mnohým z nás podobné požadavky. Požadavky napnout své síly v práci, nehledě na denní či noční dobu, nehledě na odpracované hodiny. Prostě se někdy objeví krize, která žádá rychlou akci. Znáte to?

Já ano, občas jsem po večerech koukal do počítače, zkoumal dostupné logy, hlášení o chybách a hledal, co se vlastně stalo. Po večerech, kdy jsem ale chtěl dělat něco jiného – být s manželkou, s přáteli, jít na procházku nebo třeba jen odpočnout od práce.  Pokud se krize podařila vyřešit, obvykle jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně to byla jakási hrdost na dobře vykonanou práci, radost z toho, že jsem dokázal vyřešit problém, na kterém si jiní vylámali zuby. Prostě pocit úspěchu, pocit vlastní důležitosti. Na druhé straně jsem si občas kladl otázku, zda to stálo za to. Co by se stalo, kdybych večer byl opravdu s manželkou, s přáteli, šel na procházku nebo jen tak odpočal od práce? Opravdu to nemohlo počkat?

S každou úspěšně zvládnutou krizí totiž roste pravděpodobnost, že se při příští krizi zase obrátí na mne. Chci to vlastně? Je vůbec dobré obětovat svůj volný čas práci? Není to úspěch i prohra zároveň? Dvě různé strany jedné mince? S každým takovýmto úspěchem také přichází další nebezpečí – nebezpečí pýchy a pocitu vlastní nepostradatelnosti. Kdo by nechtěl aspoň v skrytu duše být nepostradatelný? Být důležitý?

Není nepostradatelnost jen iluze? Rob Parson ve své knize „K jádru úspěchu“ zmiňuje tuto ilustraci: „Jestli chcete zjistit, jak jste nepostradatelný, vezměte si kbelík vody, ponořte do něj ruku a rychle ji vytáhněte. Díra, která tam zůstane, ukazuje, jak moc vás budou postrádat.“ Uf, co já? Jsem opravdu tak nepostradatelný, že kvůli tomu obětuji čas vyhrazený rodině, poruším slib daný sám sobě, dětem, ženě nebo někomu dalšímu? Nebo i já jsem klidně nahraditelný? … Dalším nebezpečím je pocit zabezpečení. Jsem přece nepostradatelný, nebo aspoň důležitý, tak mám své jisté. Pokud někoho firma propustí, tak to nebudu já. Nemusím se bát.

Nicméně tento pocit nepostradatelnosti či bezpečí je ve skutečnosti falešný. Firemní management rozhoduje často od stolu, v (domnělém) zájmu firmy, a tak se může klidně stát, že i ten, kdo si byl svou pozicí jist, o ni v krátké době přijde. I já jsem si nějaký čas myslel, že dlouhodobě běžící projekt je zárukou stálého pracovního místa. Ale skutečnost je jiná. Stačí jedno rozhodnutí managementu a sbohem a šáteček…

Snad mi tato zkušenost bude poučením a až příště bude potřeba „zachraňovat svět“, tak lépe zvážím, zda mám přiložit ruku k dílu nebo být s manželkou, s přáteli, jít na procházku nebo jen tak odpočnout od práce. Neboť v té ilustraci o ruce z kýble vytažené je pořádný kus pravdy.