Myšlenky z tátovy hlavy

Když natočím hlavu o 10 stupňů doprava, tak ho koutkem oka vidím. Malý, ale náš. Zelák! Už ne prázdný, ale s čerstvě natlačeným zelím. Dá-li Bůh, časem budeme mít zdravou dobrotu.

Již sedm let jsme s Hankou manželé, ale až letos jsme se dostali k tomu, abychom zkusili vyrobit domácí kvašené zelí. Jelikož je náš zelák docela malý, koupili jsme jen šest malých hlávek. Když jsem byl mladší, s rodiči jsme zelí vždy pěkně šlapali v obrovském hrnci, ale já jsem se dnes rozhodl inovovat. Přece nebudeme kvůli té trošce zelí špinit lavor a nohy, ale pěkně to rozmačkáme rukama v hrnci. Nápad se mi zpočátku zamlouval, nicméně po první čtvrthodině mačkání zelí to přišlo. Dostal jsme se do stavu, kdy nebylo potřeba přisypávat sůl, protože sůl se začala spolu s kapkami vody objevovat na mém čele. Zato vytlačené zelové šťávy bylo v hrnci hodně poskrovnu, byť o trošku více než mého potu.

A tak jsme se vrátili k tradičním způsobům našich předků. Zelí letělo z hrnce do lavoru a už jsme šlapali. Zanedlouho nám zelí začalo pod nohama pěkně čvachtat a než jsme se nadáli, hňápané zelé bylo na světě. Inovace a změna je dobrá věc, ale někdy se vyplatí zůstat u věcí tradičních, klidně i hodně starých. A neplatí to jen o zelí…