Myšlenky z tátovy hlavy

Od té doby, co se nám narodil Staníček a co jsme s ním začali jezdit na procházky, skoro každý den chodím okolo zimního stadiónu. Většinou se tam nic moc neděje, ale čas od času v jeho blízkosti stojí cirkus. A jednou, když jsem šel brzo ráno na vlak, jsem tam zaslechl řev tygra… Holt v cirkuse mají různá zvířata.

Ale na běžné vycházce s kočárkem těch zvířat moc nepotkáváme, a tak jsou Staníčkovy zkušenosti se zvířaty povětšinou založené pouze na obrázcích v knize a zvukovém doprovodu rodičů. Tedy jak o tom přemýšlím, tak psa, kočku, ovci, veverku a nějaké ptáčky už potkal naživo. Ale co kůň? Kde seženete ve městě koně? Jednou z možností je již zmíněný cirkus a druhou je jít se projít směrem k sídlišti na Jasence, tam je možno občas nějakého spatřit, ale mám za to, že Staník ještě moc příležitostí omrknout koně zblízka neměl.

Včera jsme se vydali pozdě odpoledne společně na procházku a když jsme se blížili k zimáku, tak jsem Staníčkovi říkal, ať řekne slovo HOKEJ, že to je sport, který se na stadiónu hraje. No Staník má svou hlavu, není na povel, ale občas řekne KEJ, byť k hokeji to má ještě daleko. Ale věřím, že to časem přijde. Zatímco se Staník pokoušel vyslovit slovo hokej, mne zaujaly siluety koní kousek od nás. Rozhlédl jsem se kolem, cirkusový stan nikde, a tak mi bylo hned jasné o co jde. Nebyli to koně ledajací, tito trošku připomínali válečnické koně z doby rytířské. Ovázané nohy, barevné reflexní pásky, kryt na hlavě a na nich muži s přilbami, kteří si zrovna stahovali obličejový štít dolů. Pravda, tím podobnost s rytíři končí, protože jezdci neměli ani meče ani dřevce, ale pistoli a dlouhou tyč z moderních materiálů a na zádech nápis POLICIE. Nedaleko od nich stáli jiní ozbrojenci, kteří byli doprovázeni psy. Také tam byly různé kovové zábrany a desítky mužů v černém. Prostě hotový cirkus 🙂

Zatímco Staník obdivoval koně, musel jsem přemýšlet o tom, proč je potřeba kvůli jednomu hokejovému zápasu takováto bojová síla a na kolik takové manévry asi přijdou. Odpověď nemám, ale myslím si, že je to kvůli tomu, že „je něco shnilého v státě dánském“ jak by řekl Shakespearův hrdina. A nebude to ve státě, ale spíše v životech a srdcích těch, kteří jdou na hokej s touhou ničit, rvát se, prosadit sami sebe na úkor ostatních. Tuším, že těmto lidem něco v životě chybí, a tak se to snaží získat pomocí adrenalinu, dobrodružství, agrese nebo jiným způsobem. Obávám se však, že takovéto úsilí je odsouzeno k nezdaru, že to, co člověk takto získá, pomíjí a že vynaložené usílí vyjde nazmar. Oč tedy usilovat? Napadá mne verš z Bible, kde se praví: „Usilujte o vyšší dary“ a poté následuje kapitola zabývající se láskou. Přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybychom všichni usilovali o lásku a dobré vztahy. Možná by to skončilo tak, že by už nebylo potřeba ke konání hokejového utkání policejních koňů s jezdci, psovodů a mnoha desítek dalších lidí. Pravda, Staníkovi bychom v takovém případě museli ukázat koně na statku či v cirkuse. Když nad tím tak rozjímám, raději bych volil ten statek nebo cirkus než zimní stadión. Co bys volil Ty?

Před nedávnem jsme nečekaně museli zůstat přes poledne ve Zlíně, a tak jsme přemýšleli, kde se naobědváme. Jedna paní nám poradila nějakou restauraci u náměstí, tak jsme se tam vydali. Bylo krásně teplo, slunečno a nám padla do oka restaurace na náměstí. Měli tam polední menu, bylo tam místo k zaparkování kočárku, a tak jsme si s Hankou říkali, že si to pořádně užijeme. Přece jen oběd v restauraci nemáme každý den, natož v centru Zlína, takže jsme se těšili na sváteční zážitek.
První dojem byl dobrý, krátce na to, co jsme usedli, už u nás byla servírka, která nás přivítala. Druhý dojem byl trošku horší, když nám oznámila, že z několika menu mají již jen jedno. Ale protože nás zaujalo, tak jsme si objednali. Zároveň jsme nechali ohřát v mikrovlnce Staníčkovi oběd a těšili se na jídlo, protože jsme už měli řádný hlad. Za chvíli donesli polévku a to už žaludek trošku zaprotestoval. Říkal něco o tom, že tak malé porce viděl naposled v mateřské školce. No nevadí, však druhé jídlo žaludek upokojí, když ho ten hlt polévky jen polechtal. Ale ouha… minuty ubíhaly a druhé jídlo stále nikde. Začala se mne zmocňovat nervozita a frekvence mých pohledů na hodinky se zvyšovala… Jídlo pořád nikde. Staníček se trošku najedl, ale pořádnou dávku nechal. Nejdříve jsem si říkal, že bych to po něm dojedl, ale pořád jsem se těšil na své jídlo, a tak jsme přišli na to, že servírka nám nevrátila víčko, když přinesla Staníčkovi ohřátý oběd. Čas vyhrazený na oběd i naše trpělivost zanedlouho došla, a tak jsem se začal pídit po ztraceném obědě a ztraceném víčku od Staníčkova oběda. Nejprve se servírka dušovala, že naše jídlo už zahlédla, nicméně se ukázalo, že v jejich systému panuje poněkud chaos a že naše jídlo už někdo snědl. Po víčku nejprve nebylo ani vidu ani slechu, ale nakonec ho po několikeré urgenci sehnala… Sice vypadalo trošku jako vytažené z koše, ale co už. Na všechnu tu bídu slouží podniku ke cti to, že snědenou polévku nám neúčtovali. Po skoro tři čtvrtě hodině jsme z restaurace odcházeli s ještě větším hladem než co jsme tam přišli. Naše předsevzetí užít si romantický oběd vzalo jaksi za své a byli jsme rádi, že jsme mohli sníst Staníčkovi jeho křupky. Ještě že jsme měli takovouto železnou rezervu 🙂
Na začátku jsem psal, že jsme se těšili na sváteční zážitek. No zážitek to opravdu byl, byť ne tak sváteční jak bychom si mysleli. Tehdy jsem byl dost rozmrzelý, ale nakonec jsem si řekl, že zas tak hrozné to nebylo. Oběd, byť pozdní, jsme sehnali jinde a vlastně šlo jen o jídlo a ne o život, takže není třeba se zbytečně rozčilovat. Nechme si energii na věci důležité a nevyplýtvejme ji třeba na rozčilování se nad maličkostmi… A dvě praktická poučení na závěr:

• Necháváš-li dítěti jídlo ohřáti, na víčko a lžičku musíš si pozor dávati.
• Nechceš-li se hlady trápiti, železnou zásobu s sebou musíš míti.

Dnes po práci jsem vyrazil se Staníčkem na dětské hřiště plné kamínků, abychom si užili babího léta. Staníček kamínky miluje, bere je do ručičky a snaží se je někam dát. Třeba do kyblíčku, na lavičku, na houpacího koně nebo na cokoli jiného. A pokud je tam nějaký otvor, kterým by mohl kamínky prohazovat, tak to je úplně nadšený. Společně jsme vyzkoušeli houpacího koně, houpačku a nakonec jsme se honili okolo svislé sítě. A pak Staníka zaujal visící provaz.
Provaz je určený pro větší děti, které se na něm mohou houpat, ale Staník má zvláštní zálibu ve věcech, které nejsou přiměřené jeho věku. Samozřejmě si rád hraje s kubuskami, kostkami, ale moje myš u notebooku, klávesnice nebo maminčin mobil vyhrávají, pokud se k nim může dostat. Takže provaz kolébající se nad jeho hlavou zákonitě upoutal jeho pozornost. Staník je moc šikovný, běhá kolem nábytku, ale zatím se mu nechce stát na dvou bez opory. Takže ať se ze sedu natahoval jakkoli, na provaz nedosáhl. Tak se postavil vedle svislé konstrukce, čímž se dostal do správné výšky, ale zase nedosáhl do boku. Prostě byl provaz vždy moc daleko. Nějakou dobu se snažil, ale neúspěšně. Bez toho, aby se postavil na nohy, neměl sám šanci.
Staník má svou hlavu, ale není hloupý, a tak se rozhodl „pokořit se“ a dostat se k provazu jinak – s pomocí svého táty. Když zjistil, že sám to nezvládne, ale že já sedím v blízkosti provazu, přilezl ke mne, opřel se o mne a postavil se. Zatímco se mne jednou rukou držel, druhou ukořistil zaslouženou kořist – provaz. Chvíli si s ním hrál a pak spokojeně slezl dolů a s pocitem uspokojení se zase věnoval kamínkům.
Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne pár věcí, ze kterých si mohu vzít příklad. Tou první je ochota se nevzdávat, zkoušet různé cesty a nedat se odradit tím, že věc se zdá býti nedosažitelná. Tou druhou věcí je schopnost upustit od představy, že vše musím zvládnout sám a nebát se opřít se o našeho nebeského Otce. Uvědomuji si, že často musím bojovat s představou, že vše musím zvládnout sám. Že se v mém životě objevují tendence spoléhat na své vlastní schopnosti. Jsem proto rád za dnešní návštěvu na hřišti, protože mi připomněla Ježíšova slova, jejichž poslední část se mi ne vždy chce přijmout: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Janovo evangelium, 15. kapitola, 5. verš) Ale je to tak, jako Staník nemohl sám dosáhnout na provaz, ani my sami nemůžeme dosáhnout na nebe a zalíbit se Bohu. Kéž mi Bůh dá milost vždy spoléhat na Něj samého a ne na své vlastní síly.

Sedím na skále uprostřed lesa a naslouchám tichému šumění stromů. Pohoda. Náhle zaslechnu nový zvuk, a tak bystřím uši. Zvuk zesiluje a já rozpoznávám, že jde o štěbetání nějakého ptáka. Zvuk sílí a já si uvědomuji, že ten ptáček není sám. Za chvíli už není slyšet šumění stromů, které je přehlušeno zpěvem ptáků, celého hejna ptáků. Není možné ten zvuk přeslechnout a ani mu uniknout, prostě je všude. Není však důvod se mu snažit uniknout, neboť je to krásný zpěv. Sborový zpěv.

Po chvíli se hejno ptáků zvedlo a zvuk desítky či stovky ptačích hrdel pomalu utichá. Opět sedím na skále uprostřed lesa a naslouchám tichému šumění stromů. V hlavě se mi však honí řada myšlenek. Co to bylo za ptáky? Kolik jich bylo? Proč na chvíli zastavili právě nedaleko mne? A proč tak krásně zpívají? Dodnes nemám odpovědi na všechny otázky a ani po nich nepátrám. Jedno však vím – oni tak krásně zpívali, protože jim Bůh dal krásný hlas. A to mne vede k dalším úvahám. Co já? Bůh mi sice nedal krásný hlas, takže pokud hledáte novou tvář do kapely, tak pokračujte v hledání, ale zato mám spoustu dalších schopností. Umím je dobře využívat? A je můj hlas, můj život vidět? Umí potěšit tak jako dokáže potěšit zpěv ptáčka zpěváčka? Myslím, že někdy jo a někdy ne. Chtěl bych však naplnit to, co pro mne Bůh připravil. Abych mohl jednou říci, že tak jako ptáček svým zpěvem naplnil to, jak a k čemu byl stvořen, abych i já mohl říci, že ten můj život za něco stál.

Ten ptáček nebyl sám, a tak přemýšlím o církvi, o křesťanech. Je nás slyšet? A je ten náš hlas k potěše jako ten zmíněný zpěv ptáčků? Nebo je to spíše jako nepříjemný hukot přemnožených vos? Ježíš řekl svým učedníkům: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Je naše světlo vidět? Je jako zářící slunce nebo jako nějaká jednowattová dioda? Je náš hlas slyšet? A zní jako zpěv osamělého ptáčka nebo jako zpěv mohutného hejna ptáků? Bože, pomoz nám, ať naše světlo svítí a náš hlas zní ke Tvé slávě.

Dneska ráno jsem si četl jeden asi docela známý oddíl z 18. kapitoly  Matoušova evangelia: „Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?‘ Ježíš mu na to odpověděl: ‚Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.‘ „. Přemýšlel jsem o tom, co se asi honilo Petrovi hlavou. Jistě znal citát „oko za oko, zub za zub“, ale také věděl, že Ježíšovo srdce je plné lásky, milosti a že on v takzvaném kázání na hoře prohlásil: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,“.  Samozřejmě nevím, o čem přesně přemýšlel, ale z formulace „snad až sedmkrát?“ mi přijde, že odpuštění nepovažoval za něco běžného a že odpustit sedmkrát by se mohlo jevit jako chvályhodný výkon.

Ježíšova odpověď ho musela dost překvapit. Ježíš mluví o tom, že je třeba odpouštět znovu a znovu, že neexistuje limit. Hned po své odpovědi Ježíš vypráví příběh o dvou dlužnících. Jeden dlužil obrovské množství majetku králi a když přišel čas zúčtování, neměl svůj dluh jak vyrovnat. A tak prosil krále o slitování a k jeho velké radosti ho král vyslyšel a dluh mu prominul. Plný radosti vyšel ven, kde potkal člověka, který mu dlužil nějaké drobné (v porovnání s tím, co mu bylo právě odpuštěno). Vyzval ho, aby splatil svůj dluh, ale dotyčný neměl čím zaplatit. A tak prosil o slitování… marně, jeho věřitel ho poslal do vězení. Když to viděli lidé okolo, byli pobouřeni zjevnou nespravedlností a šli říci králi, že ten, kterému bylo prokázáno obrovské milosrdenství, nebyl schopen prokázat milosrdenství člověku ve stejné situaci… A výsledek? Král nechal do vězení posadit toho, kdo nedokázal projevit milost.

Každý člověk má nějaké dluhy, třeba nějaký úvěr, půjčku či hypotéku, nebo jsme někdy někomu něco slíbili a nesplnili, nedali jsme někomu tolik lásky kolik bychom měli atd. A i kdyby ne, tak něco (a ne málo, ba naopak) dlužíme Bohu, svému stvořiteli. Poslušnost, lásku, úctu a mnohem více. Bůh nabízí v Ježíši Kristu odpuštění každému, kdo o něho požádá. A od nás očekává, že budeme odpouštět a v Ježíši Kristu nám k tomu může dát i sílu.  Kéž bychom uměli odpouštět a nepočítali pokolikáté už to bylo…

Když jsem četl dneska ten text, vzpomněl jsem si na argumentativní esej na téma „Odpuštění, pokoj a úspěch v životě“, který jsem nedávno psal, tak ho přikládám pro případné zájemce.

Před pár měsíci jsem si četl o Fabrice Bellardovi, kterému se podařilo naprogramovat emulátor procesoru x86 ve webovém prohlížeči. Díky tomu si můžete v prohlížeči spustit operační systém Linux. Říkal jsem si, že je to borec, fakt šikovný programátor.
Nedávno jsme slavili Staníkovy první narozeniny a znova jsem přemýšlel o tom, jak geniálně je to vymyšlené. Narodil se jako bezmocné miminko, které zvládalo akorát pití (a to jen s Hančinou velkou pomocí), křik, spánek a vyměšování. A to nedokonale, že se o každém úspěšném pokuse musel vést záznam. Nicméně časem se v tom zdokonalil a začal loadovat nové pluginy – koukání, rozpoznání obličeje, hlasu, pak obrácení se na břicho, zvedání hlavičky, plazení, chůzi kolem nábytku a mnohem mnohem více. Prostě se úžasně rozvíjí a stále se učí nové a nové věci a upevňuje ty už naučené.
Ve škole jsme se učili něco málo o umělé inteligenci a samoučících se systémech, ale řekl bych, že Staník je všechny strčí hravě do kapsy. V Bibli čteme tato slova krále Davida: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“ David, mocný král, vzdává chválu Bohu, který ho podivuhodně učinil. Já s ním souhlasím, opravdu jsme podivuhodně stvořeni, slovy z IT branže, geniálně naprogramováni. A musím uznat, že Bůh je fakt dobrý programátor – nejlepší jakého znám.

Předloni jsme se s Hankou rozhodli, že navštívíme Čechy tolik vyhledávané Chorvatsko a zjistíme, zda je tak úžasné jak mnozí líčí 🙂 Cestou jsme se zastavili ve Slovinku, kde jsme si naplánovali menší výlet v tamních Alpách. Cestou k výchozímu bodu naší túry jsme projížděli kolem cedule s informací o vodopádu. Zastavili jsme, koukli se z dálky, pokývali hlavou a jeli dál, neboť jsme měli jiné plány a nebyl čas se tam zdržovat. Vodopád se nám líbil, ale to bylo vše.
Na zpáteční cestě jsme na tom místě zastavili zas, tentokráte s odhodláním vyšlapat kopec k vodopádu a podívat se na něj zblízka. Přece jen 56 metrů vysoký vodopád nemáme možnost vidět každý den. Vyšlapali jsme tam a pak jsme si ho mohli pořádně vychutnat – být osvěženi krůpějemi vody, která vystřikovala do výše, poslouchat mohutné hučení z výše se řítící vody, smočit ruku v ledově chladivé vodě, kochat se krásou a zažít to, že prší ze skály. Také jsme se prošli za vodopádem a vystoupali k dalšímu vodopádu, který nebyl z cesty vidět. Chtělo to čas a úsilí, ale stálo to zato, byl to zážitek.
Když na naši cestu k vodopádu vzpomínám, připomíná mi postoj některých lidí k Ježíši Kristu, zahlédnou ho z dáli a pokračují v cestě. Chci Tě, milý čtenáři, povzbudit, aby sis udělal čas se zastavit, zjistit více o muži, který ovlivnil životy miliónů lidí – Ježíši Kristu – a o křesťanství, které se celé točí okolo něj. S manželkou jsme k tomu vodopádu vyšplhali, okusili ho a shledali úžasným. To samé jsme zažili s Ježíšem. Možná kdybyste byli u toho vodopádu Vy, tak by se Vám tolik nelíbil, ale aspoň byste věděli pořádně proč, co se líbí a co se nelíbí. David, jeden z izraelských králů, řekl: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.“ (Žalm 34,9). V Novém zákoně čteme, že Filip mluvil o Ježíši z Nazareta s mužem jménem Natanael, který měl předsudky a říkal: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“. Filip mu na to opáčil: „Pojď a přesvědč se!“ (Janovo evangelium 1, 45-46)
Tak jako Ti rád doporučím si zajet do Slovinska do národního parku omrknout z blízka popisovaný vodopád, tak Tě rád povzbudím, abys šel a přesvědčil se, kým je Ježíš. Bůh říká „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (Matoušovo evangelium 7,7) a pokud chcete doopravdy vědět, jak to s Bohem a Ježíšem je, tak ho vemte za slovo, otevřete bez předsudků Bibli a čtěte ji s prostou modlitbou „Bože, jsi-li, dej se mi, prosím, poznat“. A můžete začít třeba Janovým evangeliem, ze kterého jsem dnes citoval.

Tento týden začala ve Staníkově životě nová etapa, začali jsme přikrmovat. Je to již více jak půl roku, kdy Staník poprvé zakřičel a kdy se poprvé napil mateřského mléka. Nepočítaje glukózu v porodnici a každodenní dávky pyridoxinu doposud neokusil nic jiného než to nejlepší co mohl mít, mléko od své maminky. Ale už je z něho veliký ogar, a tak ve středu nastal den D, nebo spíše den M, kdy poprvé okusil rozmačkanou povařenou bio mrkvičku z babiččiny zahrádky. Jak jsem ho pozoroval, bylo to pro něj něco nezvyklého a nového a skoro bych řekl, že mu to nebylo zas tak po chuti. Ale zvládl to a dneska spapal celé tři lžičky, byť zároveň předvedl nové zábavné číslo – vrh mrkví pouze s použitím pusinky 🙂 Takže rozhodně nezůstává pozadu za ostatními dětmi, které často a rády provozují tuto kratochvíli.

Píšu, že nezůstává pozadu. Jak tak Staníka pozoruji, často musím myslet na vývoj a růst. Je úžasné sledovat, jak se neustále učí nové věci, jak roste a zvládá víc a víc. Je zajímavé, že když miminko vykazuje odchylky od očekávaného vývoje, tak se roztáčí mašinerie doktorů, rehabilitací atd. a všichni se starají, aby pomohli miminku dobře růst. Ale přijde mi, že od nějakého věku se o nás už nikdo moc nestará a je jen na nás, zda nejen stárneme, ale také zrajeme a rozvíjíme se kupředu. A to v mnoha oblastech. Když skončíme školu, často už nás nikdo nenutí se dále vzdělávat a je to na nás. Když žijeme v manželství, není nad námi obvykle někdo s bičem, kdo by nás nutil budovat a prohlubovat vztah, ale musíme se pro to rozhodovat znovu a znovu sami. A také to platí v duchovní oblasti, v našem vztahu s Bohem. Když se setkáme se zvěstí evangelia a uvěříme ji, začínáme budovat svůj vztah s Bohem. Ale Bůh nás do ničeho nenutí, On je vždy připraven se přiblížit, ale často jsme na tahu my. Když jsme začali přikrmovat, vybavil se mi tento text z Bible: „O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ (list Židům, 5,11-14) Již první křesťanští vedoucí narazili na to, že někteří lidé uvěřili, ale pak spíše stárli než aby zráli, a tak potřebovali znovu slyšet základy přirovnávané k mléku místo aby byli schopni přemýšlet o dalších věcech připodobňovaných k hutnému pokrmu. Moc bych si přál, abychom ve všech oblastech zráli a nejen stárli.

A pokud se v některé oblasti načapáme ještě na mléku, vezměme si příklad ze Staníčka a začněme pěkně pomalu, lžičku po lžičce. Když vytrváme, za čas se propracujeme od drcené mrkvičky k pořádnému vepřu, knedlu, zelu 🙂

Ve své práci pracuji více hlavou než rukama a někdy se mi stane, že nad něčím přemítám pořád dokola a člověk pak už vidí spíše jen to, co vidět chce, než to co je. Moudří lidé doporučují, že v takovém případě je dobré od problému poodstoupit, získat odstup a že často přijde řešení samo… Nedávno jsem se přesvědčil, že je to pravda.
V práci jsem řešil jeden problém, naprogramoval jsem řešení a říkal si, že by to tak mohlo i fungovat. Napsal jsem si jednoduchý test a vypadalo to dobře. A protože jsem nad tím strávil už dost času, tak jsem večer zavřel notebook a šel se věnovat Staníkovi a něčemu v domácnosti. Když jsme Staníka uložili k spánku, tak jsem se zmocnil žehličky a vrhl se na hromadu plenek, které čekaly na poslední fázi koloběhu plenek v domácnosti. A jak se tak věnuji činnosti spíše mechanické než tvůrčí, najednou to bylo. Napadl mne scénář, ve kterém to mé řešení nebude fungovat. Když jsem dožehlil, ještě jsem doběhl k notebooku a fakt, plenky nelhaly, v jednom případě to nefungovalo…
Tak jsem druhý den vymyslel nové řešení, přepsal kus kódu a také předepsal nový test pro další fázi testování, aby se pořádně prověřilo, že tam není ještě nějaká krpa. A týden na to jsem si s úsměvem uvědomil, jak se mi vyplatilo žehlit pleny. Test odhalil problém v jiné části systému a v průběhu řešení tohoto problému se našly ještě další mouchy…
S trochou nadsázky můžeme zformuloval nové pravidlo úspěchu: „Chceš-li dobrý produkt míti, nech vývojáře pleny žehliti!“.

P.S. Malá nápověda pro bezdětné. Koloběh plen v domácnosti sestává z – umístění pleny na zadeček dítěte, ponechání pleny na zadečku po dobu nezbytně nutnou, odebrání použité pleny, v případě kakání zařadit ruční přeprání pleny za účelem odstranění zbytků stolice, usušení mokré pleny, vhození pleny do koše na prádlo, po nashromáždění dostatečného množství plen přemístění pleny z koše do pračky, donesení pracího prášku a jeho vsypání do pračky, nastavení správného programu (máchání navíc), zapnutí pračky, po skončení praní přendat plenu z pračky do lavoru či do koše, pověsit ji na balkón, zmrzlou a částečně usušenou plenu převěsit na sušák, sundat plenu ze sušáku a umístit na hromadu, vyžehlit plenu a dát ji na hromádku připravených plen. Tento koloběh plen se opakuje pořád dokola a různé fáze se modifikují dle aktuální situace a ročního období. Plenkám zdar!

Máme šikovného čtyřměsíčního klučinu a je s ním velká zábava. Nicméně občas se stává, že přestane komunikovat, dělat různé obličeje a vůbec nereaguje na to, že si s ním chci povídat nebo hrát. Prostě se soustředí na sebe a už jsme pro to vymysleli terminus technikus – pracuje do plínek. Asi už tušíte o co jde, v takové chvíli celou svou pozornost upře na trávicí trakt a většinou z něj vypadne kus hovínka nebo si alespoň uprdne… To malé děti dělají a je to v pořádku, byť mne z počátku trošku štvalo, že v té chvíli mne zcela ignoruje… Prostě otec si chce povídat se synem a syn nejeví zájem 🙁
Jak jsem ho jednou tak pozoroval, přišlo mi to trošku podobné s tím, jak žijeme my lidé. Bůh nás stvořil a chce mít s námi vztah. Ale my často nejevíme zájem a odmítáme s Bohem komunikovat, protože se soustředíme na sebe a děláme, jako by žádný Bůh nebyl. V Bibli, v listu Římanům, je napsáno: „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“. A je to tak, pokud se soustředíme na sebe, nezbude už místo pro Boha. A výsledek? Někdy podobný tomu, když se zamyslí Staník, tedy nic pěkného. Ježíš jednou mluvil o čistotě, trávení a vyměšování a v této souvislosti řekl: „Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Matoušovo evangelium, 15. kapitola, verše 18-19). Podíváme-li se kolem sebe, tak mnohé z těchto věcí vidíme a Bible učí, že to vychází ze srdce člověka. Ze srdce člověka, který se vzdálil od nebeského Otce, který s ním nekomunikuje, ale hledí si sám sebe.
Když se Staník takto zamyslí, tak že to netrvá moc dlouho a brzy mi opět věnuje pozornost (a já nebo Hanka pak musíme věnovat pozornost plínce 🙂 ). Kéž se i my učíme měnit svůj pohled od sebe samých k Bohu, aby i o nás platilo to, že neseme ovoce Ducha svatého, což je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (list Galatským, 5. kapitola, verše 22 a 23). Když se Staník zamyslí, tak nad ním nezlomím hůl, ale počkám, až skončí. Je úžasné, že i Bůh, kterého často odmítnu, čeká a je k dispozici pro chvíli, kdy odhlédnu od sebe a chci být s ním. A tento Bůh čeká i na Tebe, protože Tě miluje.