Hejno ptáků
Sedím na skále uprostřed lesa a naslouchám tichému šumění stromů. Pohoda. Náhle zaslechnu nový zvuk, a tak bystřím uši. Zvuk zesiluje a já rozpoznávám, že jde o štěbetání nějakého ptáka. Zvuk sílí a já si uvědomuji, že ten ptáček není sám. Za chvíli už není slyšet šumění stromů, které je přehlušeno zpěvem ptáků, celého hejna ptáků. Není možné ten zvuk přeslechnout a ani mu uniknout, prostě je všude. Není však důvod se mu snažit uniknout, neboť je to krásný zpěv. Sborový zpěv.
Po chvíli se hejno ptáků zvedlo a zvuk desítky či stovky ptačích hrdel pomalu utichá. Opět sedím na skále uprostřed lesa a naslouchám tichému šumění stromů. V hlavě se mi však honí řada myšlenek. Co to bylo za ptáky? Kolik jich bylo? Proč na chvíli zastavili právě nedaleko mne? A proč tak krásně zpívají? Dodnes nemám odpovědi na všechny otázky a ani po nich nepátrám. Jedno však vím – oni tak krásně zpívali, protože jim Bůh dal krásný hlas. A to mne vede k dalším úvahám. Co já? Bůh mi sice nedal krásný hlas, takže pokud hledáte novou tvář do kapely, tak pokračujte v hledání, ale zato mám spoustu dalších schopností. Umím je dobře využívat? A je můj hlas, můj život vidět? Umí potěšit tak jako dokáže potěšit zpěv ptáčka zpěváčka? Myslím, že někdy jo a někdy ne. Chtěl bych však naplnit to, co pro mne Bůh připravil. Abych mohl jednou říci, že tak jako ptáček svým zpěvem naplnil to, jak a k čemu byl stvořen, abych i já mohl říci, že ten můj život za něco stál.
Ten ptáček nebyl sám, a tak přemýšlím o církvi, o křesťanech. Je nás slyšet? A je ten náš hlas k potěše jako ten zmíněný zpěv ptáčků? Nebo je to spíše jako nepříjemný hukot přemnožených vos? Ježíš řekl svým učedníkům: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Je naše světlo vidět? Je jako zářící slunce nebo jako nějaká jednowattová dioda? Je náš hlas slyšet? A zní jako zpěv osamělého ptáčka nebo jako zpěv mohutného hejna ptáků? Bože, pomoz nám, ať naše světlo svítí a náš hlas zní ke Tvé slávě.
