Nedávno Staník zase dokázal, že mu to pěkně logicky myslí a že si umí dát dvě a dvě dohromady. Ze své zkušenosti nebo z různých příběhů znal tyto premisy:
– Když někdo něco nemá, tak to ztratil.
– Když je něco ztracené, někdy se to najde zakutálené pod gaučem.
– Když je někde něco schované, může to být zakopaný poklad.
Jednou byli s Andulkou na záchodě a každý okupoval svůj vlastní nočník. Staník se na Andulku chvíli díval a pak prohlásil: „Andulka ztratila pindík.“ Musel jsem se držet, abych se nezačal smát. To jsem ještě netušil, že Staníkovy mozkové závity se pořádně otáčejí a že si skládá celý obrázek dohromady. Pak to přišlo. „Andulčin pindík je zakopaný pod gaučem.“ Tak to jsem už nevydržel a pobaveně jsem se smál. To nemělo chybu. Teda jednu vlastně ano – zatímco z logiky si Staník zasloužil pěknou jedničku, tak z anatomie by to byla čistokrevná pětka.
Bylo to úsměvné, ale pak jsem přemýšlel, zda někdy nejsem jako ten náš Staník, že udělám závěr aniž bych znal všechny potřebné informace. Naneštěstí občas jsem. V této souvislosti se mi vybavilo jedno biblické naučení z knihy Přísloví: „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ Přeji si, abych měl vždy dost trpělivosti vyslechnout druhé, obstarat si dost informací, abych pak nepůsobil druhým pobavení nebo naopak sobě trapas neuváženými závěry.
Ale musím se přiznat, že by mne fakt zajímalo, co je vlastně zakopané pod gaučem 🙂
Léto a prázdniny se blíží ke svému konci. Tropická vedra jsou již minulostí a venku je příjemně. Chci se však podívat zpět právě na období veder, které letos bylo na můj vkus docela dlouhé.
Na jedné straně je léto super. Není problém vyrazit s dětmi k vodě. Když jedu do Brna, nemusím řešit, zda si do ranního vlaku mám přibalit teplé kalhoty nebo mi stačí jedno oblečení, které se dá nosit ve čtyři ráno i ve čtyři odpoledne. Mohu si venku koupit zmrzlinu. Je déle světlo. Dozrávají třešně, rybíz a borůvky. Prostě, léto je paráda.
Na druhé straně je léto hrozné. Občas je tak vedro, že se člověku nechce ani vytáhnout paty z bytu, byť i tam je někdy horko. Odpolední vlak připomíná saunu, navíc autobusy při výluce nebývají povětšinou klimatizované. A hlavně, na zahrádce je potřeba zalévat, zalévat a zalévat. Teda pokud na to člověk nedlabe a nechce, aby vše dopadlo stejně jako čínské zelí.
Čínské zelí? Letos jsem se rozhodl vypěstovat si doma sazenice čínského zelí a zasadit je na zahradě. Ale moc dobře jsem si to nenačasoval. Podle návodu jsem v červenci zasil semínka do květináče a začátkem srpna donesl sazeničky na zahrádku. Ale ouha, tou dobou panovala ta vedra. Zelí jsem zasadil, řádně zalil, ale co se nestalo. Jeden den jsem nestihl zaběhnout zahrádku zalít a když jsem přišel další den, ze zelí nezbylo téměř nic. No abych byl přesnější – vůbec nic.
Sucho. Sucho bylo příčinou, že všechny sazenice čínského zelí uschly a ztratily se. Sucho způsobovalo, že jsem musel každý den chodit zalévat zahrádku. Sucho způsobovalo, že jsme díky tomu mohli skoro každý den se Staníkem vyrazit na chvíli na zahrádku. Sucho přineslo zdar (v budování kondičky i vztahu se Staníkem) i zmar (co se čínského zelí týče).
Sucho. Sucho ovlivňuje mnohem více věcí než stav zahrádky, množství vody ve studni či výskyt řas a sinic v řekách a rybnících. Sucho může postihnout i další oblasti. Třeba vztahy – s manželkou, s dětmi, s rodinou, s kolegy v práci, s kamarády nebo s Bohem. Pokud nezaléváme vztah dostatkem času, pozornosti a soustředění, může se stát, že začne chřadnou a někdy úplně uschne. Podobně je to s fyzickou kondicí, pokud nezaléváme tělo dostatkem pohybu, kondice schne a může se úplně vytratit. Nebo třeba naše znalosti a dovednosti, pokud je nevyužíváme, nerozvíjíme, tak nakonec zůstaneme na místě, zakrníme a zkostnatíme.
Sucho. Snad jsem se s něj poučil nejen co se týče čínského zelí, ale i dalších oblastí života. A co Ty? Schne Ti něco? Potřebuješ něco zalít? Potřebuješ v některé oblasti života čerstvou vláhu?
Čínské zelí jsem zasel znovu, pravidelně zalévám a zatím roste, a tak mám naději, že nakonec záhon vydá nějakou úrodu. Dobrou zprávou je, že i my můžeme začít znovu. A nemusíme na to být sami. Sám Ježíš nás zve ať načerpáme čerstvou vodu u něho samotného: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (Bible, Janovo evangelium)
Vypli proud. Tuto hlášku zná snad každý, protože čas od času dojde k poruše elektrického vedení či jeho údržbě a najednou jsme bez elektřiny. Jednou jsem si všiml v místních novinách, že se plánuje vypnutí elektřiny v oblasti, kde bydlíme. Zbystřil jsem, neboť elektřinu potřebujeme doma k mnoha věcem, počínaje vařením čaje, jízdy výtahem a konče prací na počítači. Zajímavé bylo, že tam slibovali, že nás distribuční společnost upozorní letáky, ale s blížícím se dnem temna jsem stále žádnou ceduli nezaznamenal. Pro jistotu jsem si domluvil náhradní místo, kde bych mohl pracovat na počítači a večer před oním dnem jsem vyrazil do okolí hledat nějakou varovnou ceduli. Chvíli jsem musel hledat, ale nakonec jsem tu a tam nějakou našel. Nicméně si myslím, že s tím, v jak malém množství a na jakých místech byly vyvěšeny, muselo být dnem bez elektřiny spousta lidí překvapeno.
V 7:30 ráno se čas zastavil, tedy přesněji potemněl, protože elektrický displej přestal cokoli ukazovat. Elektrikáři byli přesní jako švýcarské hodinky. Musím se přiznat, že ač jsem o výpadku proudu věděl předem, stejně jsem nedomyslel všechny důsledky. Hlavně mi nedošlo, že se díky tomu přestane topit a tudíž by bylo vhodné předem naplno pustit radiátory, aby se děti neválely po studené podlaze… Nu což, od té doby jsem chytřejší a kdykoli vypnou proud, otočím ventily ať se nám radiátory zahřejí dokud je z čeho. Nicméně všechny různé komplikace se vyřešily a na druhý den jsme si už na ně už ani nevzpomněli, protože odpoledne zase elektřinu zapnuli a my si opět užívali civilizačního komfortu.
Shodou okolností jsem ten den četl v Bibli žalm šedesátý pátý, který vypravuje o Bohu a který končí takto: „Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost, kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly. Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem.“ (Žalm 65,10-14) Uvědomil jsem si, že někdy považuji spoustu věcí (mír, bezpečí, elektřinu, jídlo, dobré vztahy atd.) za samozřejmost a nepřemýšlím o tom, že je máme pouze díky tomu, že Bůh se stará o své stvoření. Ale kdykoli něco z toho nefunguje nebo není, tak mi to vadí. Říkal jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby najednou „vypnuli Boha“, kdyby ustala jeho péče o své stvoření – ustaly by deště, úroda, zvířata by přestala růst a hlavně by ustalo dobro a láska. To, co mne napadlo, nebylo nic pěkného a mrzí mne, že někdy máme tendenci Boha a jeho řády vytěsňovat ze svých životů. Pak je smutné sledovat jaké to má, zvláště v oblasti mezilidských vztahů, nepěkné důsledky. Přeji nám všem, ať máme vždy dostatečné zdroje energie, a to hlavně té životní, nejen té elektrické 🙂
V koutě na chodbě stojí opřeny o zeď běžky a čekají na to, až napadne sníh. Onehdy večer jsme šli se Staníkem kolem a on najednou začal „povídat“. Začal tím, že řekl „lyže“ (dokonalé to nebylo, ale rozumět se tomu dalo) a pak přešel do řeči těla. Ukazoval mi, že na lyžích se jede a pak skáče.
Zůstal jsem na stát jako opařený. Skákání na lyžích, odkud to vzal? Na lyžích neskáču, na můstku jsme nebyli a žádná knížka z těch, které čteme, skokana na lyžích neobsahuje. Ptám se ho, kde se naučil, že se na lyžích dá skákat. „Děda“, povídá. Ptám se dědečka, zda zasvěcoval Staníka do tajemství zimních sportů, ale ten to popírá. Přemýšlím, přemýšlím a mám to. Byli jsme se Staníkem párkrát u dědy v době, kdy tam hrála televize a pamatuji si, že tam běžela jednou či dvakrát reklama, kde nějaký borec skáče na lyžích a volá Zadara…
Tak odtud má Staník informaci, že na lyžích se skáče… Stačilo pár vteřin koukat na televizi a jeho mozek si vytváří asociaci „lyže-skákání“. Tato asociace je užitečná, byť samozřejmě trošku zkreslená. Pamatuji si, jak naše mamka zkoušela na běžkách skákat a kterak ze dvou běžek vyrobila tři. Takže je potřeba mu to trošku dovysvětlit.
Trochu mne však děsí, že i tak malé dítě jako Staník si je schopen zapamatovat to, co vidí v televizi, jako realitu. Neboť ne všechny informace prezentované médii jsou tak užitečné jako ta o skákání na lyžích a některé scény bych raději neviděl ani já, natož aby je měl vidět Staník. Ne nadarmo se říká, že rodiče by měli televizi sledovat spolu s dítětem a případně věci uvádět na pravou míru. Zdá se, že máme nejvyšší čas si začít na tyto věci dávat větší pozor, nebo bychom se jednou mohli dočkat nepříjemného překvapení.
Poznámka pod čarou: Když už jsem zmínil asociaci, vybavil se mi jeden článek o tulákovi a taky loňská kampaň Rady pro rozhlasové a televizní vysílání „Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost“, z níž zde připomínám jeden klip.
Velkou část prodlouženého víkendu jsem strávil na zahrádce pleváním a přípravou záhonů na další sezónu. Uvědomil jsem si tři pravidla, která platí nejen o pleveli na záhoně, ale i o špatných věcech v mém životě.
- čím déle necháš plevel růst, tím méně se Ti chce pustit do jeho plevání
- čím déle necháš plevel růst, tím hůře se dostává ven
- čím déle necháš plevel růst, tím hůře je vidět to, co má na záhonu být
Snad se příští rok poučím a budu plevel likvidovat dokud je na záhonu v menšině 🙂
Při té příležitosti jsem si vzpomenul, že o „zahradničení“ jsem něco napsal už před léty, takže zase jeden text vytažený z ploten harddisku, který zde uveřejňuji v původním znění bez titulků.
Dvě zahrádky
Chvíli jsem se kochal krásnou loukou a pak kráčel zadumaně dále. „Čím to, že z obyčejné, nenápadné louky se může vyklubat něco tak hezkého? Proč je louka s vysokou trávou plná bodláčí?“ Tyto a jiné otázky jsem si kladl a brzy jsem našel jasnou odpověď. „Tajemství spočívá v údržbě zahrady!“ První zahrada byla zanedbaná, zatímco ta druhá nesla stopy láskyplné péče.
Všechny tyto ne zcela veselé myšlenky se mi honily hlavou, když se má tvář náhle vyjasnila a na rtech se mi objevil úsměv. „Nic není ztraceno! Máš naději!“ znělo mi myslí. Jsem to totiž já, kdo má svou zahrádku v moci a záleží především na mne, co v ní bude růst, zda kvítí nebo plevel. Vzpomenul jsem si na Boha, který mi dává sílu vzít kosu a začít kosit vzrostlou trávu a plevel. Vzpomněl jsem si též na Ježíše, který je zahradníkem, kterého zvu na svou zahrádku. Ač sám jsem slabý, společně to dokážeme. Když jsem si to uvědomil, naplnila mou mysl radost. „Mám naději! A můžete ji mít i Vy!“
Tipl bych, že většina těch, kdo zrovna čtou tento článek, ho má na sobě. Řeč je o spodním prádle, v naší kultuře celkem rozšířené věci. Před pár měsíci jsem četl na internetu, že oděvní firmy se zajímavým způsobem popasovaly s tloustnutím příslušníků západní civilizace. Že stále prodávají oděvy např. velikosti 36, ale že velikost 36 dnes a velikost 36 dříve se o dost liší. Zákazník je spokojen, že je pořád stejně šlank, ani netuší, že byl oklamán a výrobci a obchodníci počítají zisk. Zvětšíme střih a lidé budou žít v iluzi o své štíhlosti.
Ne každý to tak samozřejmě dělá, a nedávno jsem se setkal s obchodem, který razí trend naprosto opačný. Koupili jsme tchánovi košili velikosti XL a dokonce i mě byla malá, natož jemu. Je pravda, že Hanka výborně vaří, ale k XL jsem za ty čtyři roky manželství nedorostl, takže chyba nebyla rozhodně v mé postavě. Kromě takovéto košile tam měli i dámské spodní prádlo, které označením své velikosti budilo podezření. Byly to kalhotky sice označené XXL, ale v reálu odpovídaly spíše třicet šestce 🙂
Takže aby se v tom jeden vyznal. Jedni obchodníci prodávají malé zboží označené jako velké, jiní právě naopak. Svět obchodu nezměním, ale přemýšlím nad vlastním životem. Když tak přemýšlím o označení velikosti oblečení, napadají mne dvě oblasti života. Tou první oblastí je upřímnost. Nemám sklony sem tam přiohnout skutečnost, třeba abych vypadal v očích druhých lépe než je to ve skutečnosti? Ve světě obchodu se toto označuje slovy marketing a reklama (byť někdy přesněji klamavá reklama). V životě se totéž označuje slovem pokrytectví. Tou druhou oblastí je velikost postavy a velikost srdce. Byť pomalu ale jistě přibírám do objemu, není rozhodně mým ideálem skončit tak, že i skutečné oblečení XXL mi bude malé. Pokud však přemýšlím o velikosti srdce, měřeno schopností projevovat lásku, úctu, odpuštění, pak rozhodně toužím, aby rostlo k pořádnému XXL. Věřím, že na obojím – aby tělo nesměřovalo k XXL a srdce naopak ano – se dá s Boží pomocí pracovat. V obou oblastech mám co dohánět, ale jsem rád, že i kus látky mě zase nakopl o tom přemýšlet a pokusit se posunovat správným směrem.
Hamlet řešil otázku „Být či nebýt?“, pokud chceš taky řešit nějakou otázku, co tak „36 nebo XXL?“ 🙂
Letošní dovolenou jsme trávili na samotě skoro u lesa a po delší době jsem mohl opět pozorovat obrovské množství hvězd a Mléčnou dráhu. Pohledy na noční oblohu mi přivolávaly vzpomínky na dětství a na vojnu, kdy bylo možné běžně vidět Mléčnou dráhu. Tak jsem vytáhl ze šuplíku, respektive z útrob harddisku, zápisky z vojny, a zápis z jedné noci zde přináším v původním znění bez titulků 🙂
Noční obloha
„Kykyryký!“ Polyfonní zvuk mého mobilního telefonu mne upozorňuje na to, že je 21:45, čas vydat se na obchůzku. Beru do ruky baterku a vydávám se do tmy prozářené jen lampou osvětlující okolí naší budovy. Obchůzka je za chvíli skončena a můj zrak se upíná na měsíc, který je vidět skrze prázdné okno vedlejší vyhořelé budovy. Zvláštní pohled, vyhořelá budova zakrývá výhled do kraje a jen skrze okna bez skel prosvítá měsíc mající tvar nádherného srpku. Oči si již přivykly šeru, a tak obracím oči vzhůru.
Kromě tří pozičních světel vysílače jsou vidět jen hvězdy. Spousta hvězd a lehce bílá Mléčná dráha. Vítr zlehka hladí mé tváře a já cítím touhu kochat se noční oblohou. Vydávám se po hřebeni hor tam, kde mne neruší svit lamp a kochám se temnotou. V dáli, v údolích, svítí světla vesnic a měst, ale tady, ve výšce skoro tisíc metrů, mi téměř nic nepřipomíná ruch civilizace. Znova obracím své oči k obloze a hledím k Polárce v Malém vozu. Tato hvězda je nadějí pro ty, kteří bloudí, neboť ukazuje cestu k severu. Sleduji to úžasné množství světýlek a snažím se vzpomenout si na to, které souhvězdí je které. Velký vůz je nepřehlédnutelný a dvojhvězda v jeho oji mi připomíná, jak je naše vnímání relativní. Při letmém pohledu vidím jen jednu hvězdu, ale při bližším zkoumání (a dobrém zraku či dalekohledu 🙂 ) vidím, že jsou to dvě těsně vedle sebe. Ono „těsně vedle“ je jen z mého pohledu z dálky, neboť jejich vzdálenost je obrovská. Také sleduji Kasiopeu, jejíž tvar dvojitého w je také snadno k nalezení. Ještě Kefeus, Had, vinoucí se mezi oběma vozy, Andromeda, Pegas, Labuť a Trojúhelník. Hvězd je spousta, ale mé znalosti jsou malé. S tím, jak si oči více přivykají temnotě, rozpoznávám víc a víc hvězdiček a vím, že vidím jen zlomek toho, co mohu vidět dalekohledem a toho, co tam, za hranicemi naší sluneční soustavy, je.
Jsem sám, obklopen mořem hvězd. Jsem sám, nepatrný vzhledem k dálavám širého vesmíru. Ale nejsem až tak sám! Někdo je tady se mnou. Stále více vnímám, že se dostávám do blízkosti Boží. Mohu se nerušeně kochat Jeho dílem a uvědomovat si, že je o On, kdo stvořil ty hvězdy a každou z nich zná jménem. Je to On, kdo stvořil svět okolo a také mne samotného. Je to Bůh Stvořitel, který tohle vše učinil a který z lásky k nám poslal na smrt svého jediného Syna, Ježíše Krista. Poslal Ježíše na smrt, abychom s Ním mohli skrze Ježíšovu krev a víru v Něj navázat blízký vztah. Bůh je tu se mnou, On mne vidí a dává mi poznat svou moc skrze Své dílo. A to dílo je úchvatné. A co víc! Ač jsem malý a nepatrný, Bůh mne zná jménem a jsem pro Něj důležitý!
A tak jako Polárka ukazuje cestu k severu, tak Ježíš ukazuje cestu k Bohu. Ježíš zde stojí a natahuje ke mne i k tobě ruku, aby nás vedl.
Tak neváhej!
Podej mu svou ruku!
Nech se Jím vést!
(Suchý vrch 2004-08-24)
Mám jeden zvyk nebo možná spíš zlozvyk – rád si čtu na záchodě. Včera jsme byli na návštěvě, kde mne v knihovně hostitelů zaujala kniha „7 návyků úspěšných teenagerů“. Nedalo mi to a když jsem si potřeboval odskočit, vzal jsem si s sebou milou společnost 🙂 Zaujala mne tam jednoduchá myšlenka, že existují dva druhy lidí – aktivní a reaktivní. Autor je rozlišuje podle toho, zda přebírají zodpovědnost za svůj život, za své reakce nebo se nechají určovat aktuálními okolnostmi.
Dnes jsem cestoval vlakem do Brna a těšil jsem se na to, že načerpám síly spánkem v rychlíku z Hranic do Brna. Sednu do vlaku, udělám si pohodlí a chystám se spát. Vtom přichází průvodčí a halasně mi zvěstuje, že z Kojetína do Brna budeme z provozních důvodů přepraveni autobusy. Provozní důvody, takže výluka. Ach ouvej. Sbohem klidný spánku. Hlavou se mi honí vzpomínky na to, kterak jsem jednou při podobné situaci jel vymrzlým autobusem, jindy se zase pekl v rozpáleném autobusu nebo musel poslouchat neustálé štěbetání mladých děvčat na školním výletě. Nálada poklesla a mne se vybavila včerejší kniha. Hm, typický reaktivní přístup. Nepříjemná změna okolností a automatický propad nálady. Rozhoduji se nenechat si kazit náladu a zaujmout aktivní stanovisko. A tak přemýšlím o tom, zda i dnes bude dálnice volná a do Brna se dostanu rychleji jako minule. Přece jen někdy je ten autobus výhodnější. A vůbec, do Kojetína je relativně daleko, tak proč se obrat o spánek blbou náladou, každá minuta spánku dobrá.
Pak jsem si vzpomněl na jeden biblický verš: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ Mám děkovat nejen tehdy, když se mi daří ale i navzdory negativním okolnostem? Přesně tak, Bůh mluví jasně – za všech okolností. Poslechnout vyžaduje pěkně aktivní přístup k životu, takže Bože, díky za výluku, díky za malou lekci ohledně aktivního a reaktivního přístupu k životu.
Mimochodem, v autobuse jsem se vyspal, v práci jsem byl dříve než obvykle a ještě jsem mohl obdivovat řidiče, jak rychle se dokázal otočit s autobusem na placu plném kolejí a aut před brněnským hlavním nádražím.
Nedávno (ty jo, to už jsou dva týdny, ten čas nějak letí) jsem zažil jednu humornou situaci se Staníčkem, která mne nakonec přivedla ke krátké úvaze, o kterou se s vámi tímto podělím. Když se blížil porod, připravovali jsme Staníčka na to, že na nějaký čas bude maminka pryč. Že bude v nemocnici, ale až se vrátí, tak že přiveze mimi. Jak byla Hanka v porodnici, tak jsem za ní byl na návštěvu a když jsem přijel zpátky, Staník zbystřil, zrak se mu rozzářil a se slovy „mimi“ se vrhl na… hádejte, na co? … na 2D mimi 🙂
V porodnici jsme dostali takovou krabici plnou reklamních materiálů, vzorků a časopisů a jedna z reklam měla na obale krásné miminko. (Mimochodem, kromě krabice každá maminka dostala tašku již vévodila reklama na jeden web věnovaný antikoncepci, to pak nemáme mít problémy s natalitou.) S tím novým mimi si vyhrál docela dlouho než jsem „ho“ zabavil a vyhodil do koše. Když jsme dva dny nato dovezli z porodnice Aničku (a taky auto jako dárek), tak tu najednou bylo opravdové 3D mimi. Jaký rozdíl, však posuďte sami na obrázku.
Dnes žijeme v době, kdy následující vtip je občas drsnou realitou. „Přijde vegetarián do jídelny a ptá se: ‚Prosím nějaké jídlo bez masa, co byste mi dnes doporučila?‘ … Paní kuchařka chvíli přemýšlí a říká: ‚sekanou‘.“ V novinách můžeme číst o kvalitách či spíše nekvalitách potravin a o různých náhražkách, které se do nich dávají. Staník se po nějakou dobu spokojil také s náhražkou – obrázkem místo reálného člověka. Přemýšlel jsem, že i mne se to občas stává. Něco chci, mám představu, jak by věci měly vypadat, ale stejně se spokojím s nějakou náhražkou a neusiluji o víc. Tím nechci říci, že bych neměl být vděčen za to, co mám, to určitě ne. Ale někdy ten můj postoj není vděčnost, ale spíše rezignace. Takže díky Staníkovi o tom musím zase krapet přemýšlet.
A jak jsi na tom s náhražkami Ty?
/*
* 16.6.2012 v 20:00 se nám narodila Anička, 47 cm a 3600 g. Díky Bohu je vše v pořádku.
*/
#include "mankind.h"
int main(void)
{
Family* chromcakovi=all_mankind.find_by_couple("Hanka a Standa Chromčákovi", CZ_VSETIN);
Child* newborn=new Female("2012-06-16 20:00");
newborn->set_name("Anna");
newborn->set_weigth(3600);
newborn->set_height(47);
chromcakovi->add_member(newborn);
return THANK_GOD_ALL_OK;
}
Pár foteček pro zvědavce…
[nggallery id=4]
