Myšlenky z tátovy hlavy

Nedávno (ty jo, to už jsou dva týdny, ten čas nějak letí) jsem zažil jednu humornou situaci se Staníčkem, která mne nakonec přivedla ke krátké úvaze, o kterou se s vámi tímto podělím. Když se blížil porod, připravovali jsme Staníčka na to, že na nějaký čas bude maminka pryč. Že bude v nemocnici, ale až se vrátí, tak že přiveze mimi. Jak byla Hanka v porodnici, tak jsem za ní byl na návštěvu a když jsem přijel zpátky, Staník zbystřil, zrak se mu rozzářil a se slovy „mimi“ se vrhl na… hádejte, na co? … na 2D mimi 🙂
V porodnici jsme dostali takovou krabici plnou reklamních materiálů, vzorků a časopisů a jedna z reklam měla na obale krásné miminko. (Mimochodem, kromě krabice každá maminka dostala tašku již vévodila reklama na jeden web věnovaný antikoncepci, to pak nemáme mít problémy s natalitou.) S tím novým mimi si vyhrál docela dlouho než jsem „ho“ zabavil a vyhodil do koše. Když jsme dva dny nato dovezli z porodnice Aničku (a taky auto jako dárek), tak tu najednou bylo opravdové 3D mimi. Jaký rozdíl, však posuďte sami na obrázku.

Dnes žijeme v době, kdy následující vtip je občas drsnou realitou. „Přijde vegetarián do jídelny a ptá se: ‚Prosím nějaké jídlo bez masa, co byste mi dnes doporučila?‘ … Paní kuchařka chvíli přemýšlí a říká: ‚sekanou‘.“ V novinách můžeme číst o kvalitách či spíše nekvalitách potravin a o různých náhražkách, které se do nich dávají. Staník se po nějakou dobu spokojil také s náhražkou – obrázkem místo reálného člověka. Přemýšlel jsem, že i mne se to občas stává. Něco chci, mám  představu, jak by věci měly vypadat, ale stejně se spokojím s nějakou náhražkou a neusiluji o víc. Tím nechci říci, že bych neměl být vděčen za to, co mám, to určitě ne. Ale někdy ten můj postoj není vděčnost, ale spíše rezignace. Takže díky Staníkovi o tom musím zase krapet přemýšlet.
A jak jsi na tom s náhražkami Ty?