Noční obloha aneb vzpomínky na vojnu
Letošní dovolenou jsme trávili na samotě skoro u lesa a po delší době jsem mohl opět pozorovat obrovské množství hvězd a Mléčnou dráhu. Pohledy na noční oblohu mi přivolávaly vzpomínky na dětství a na vojnu, kdy bylo možné běžně vidět Mléčnou dráhu. Tak jsem vytáhl ze šuplíku, respektive z útrob harddisku, zápisky z vojny, a zápis z jedné noci zde přináším v původním znění bez titulků 🙂
Noční obloha
„Kykyryký!“ Polyfonní zvuk mého mobilního telefonu mne upozorňuje na to, že je 21:45, čas vydat se na obchůzku. Beru do ruky baterku a vydávám se do tmy prozářené jen lampou osvětlující okolí naší budovy. Obchůzka je za chvíli skončena a můj zrak se upíná na měsíc, který je vidět skrze prázdné okno vedlejší vyhořelé budovy. Zvláštní pohled, vyhořelá budova zakrývá výhled do kraje a jen skrze okna bez skel prosvítá měsíc mající tvar nádherného srpku. Oči si již přivykly šeru, a tak obracím oči vzhůru.
Kromě tří pozičních světel vysílače jsou vidět jen hvězdy. Spousta hvězd a lehce bílá Mléčná dráha. Vítr zlehka hladí mé tváře a já cítím touhu kochat se noční oblohou. Vydávám se po hřebeni hor tam, kde mne neruší svit lamp a kochám se temnotou. V dáli, v údolích, svítí světla vesnic a měst, ale tady, ve výšce skoro tisíc metrů, mi téměř nic nepřipomíná ruch civilizace. Znova obracím své oči k obloze a hledím k Polárce v Malém vozu. Tato hvězda je nadějí pro ty, kteří bloudí, neboť ukazuje cestu k severu. Sleduji to úžasné množství světýlek a snažím se vzpomenout si na to, které souhvězdí je které. Velký vůz je nepřehlédnutelný a dvojhvězda v jeho oji mi připomíná, jak je naše vnímání relativní. Při letmém pohledu vidím jen jednu hvězdu, ale při bližším zkoumání (a dobrém zraku či dalekohledu 🙂 ) vidím, že jsou to dvě těsně vedle sebe. Ono „těsně vedle“ je jen z mého pohledu z dálky, neboť jejich vzdálenost je obrovská. Také sleduji Kasiopeu, jejíž tvar dvojitého w je také snadno k nalezení. Ještě Kefeus, Had, vinoucí se mezi oběma vozy, Andromeda, Pegas, Labuť a Trojúhelník. Hvězd je spousta, ale mé znalosti jsou malé. S tím, jak si oči více přivykají temnotě, rozpoznávám víc a víc hvězdiček a vím, že vidím jen zlomek toho, co mohu vidět dalekohledem a toho, co tam, za hranicemi naší sluneční soustavy, je.
Jsem sám, obklopen mořem hvězd. Jsem sám, nepatrný vzhledem k dálavám širého vesmíru. Ale nejsem až tak sám! Někdo je tady se mnou. Stále více vnímám, že se dostávám do blízkosti Boží. Mohu se nerušeně kochat Jeho dílem a uvědomovat si, že je o On, kdo stvořil ty hvězdy a každou z nich zná jménem. Je to On, kdo stvořil svět okolo a také mne samotného. Je to Bůh Stvořitel, který tohle vše učinil a který z lásky k nám poslal na smrt svého jediného Syna, Ježíše Krista. Poslal Ježíše na smrt, abychom s Ním mohli skrze Ježíšovu krev a víru v Něj navázat blízký vztah. Bůh je tu se mnou, On mne vidí a dává mi poznat svou moc skrze Své dílo. A to dílo je úchvatné. A co víc! Ač jsem malý a nepatrný, Bůh mne zná jménem a jsem pro Něj důležitý!
A tak jako Polárka ukazuje cestu k severu, tak Ježíš ukazuje cestu k Bohu. Ježíš zde stojí a natahuje ke mne i k tobě ruku, aby nás vedl.
Tak neváhej!
Podej mu svou ruku!
Nech se Jím vést!
(Suchý vrch 2004-08-24)
