Velkou část prodlouženého víkendu jsem strávil na zahrádce pleváním a přípravou záhonů na další sezónu. Uvědomil jsem si tři pravidla, která platí nejen o pleveli na záhoně, ale i o špatných věcech v mém životě.
- čím déle necháš plevel růst, tím méně se Ti chce pustit do jeho plevání
- čím déle necháš plevel růst, tím hůře se dostává ven
- čím déle necháš plevel růst, tím hůře je vidět to, co má na záhonu být
Snad se příští rok poučím a budu plevel likvidovat dokud je na záhonu v menšině 🙂
Při té příležitosti jsem si vzpomenul, že o „zahradničení“ jsem něco napsal už před léty, takže zase jeden text vytažený z ploten harddisku, který zde uveřejňuji v původním znění bez titulků.
Dvě zahrádky
Byl vlahý podvečer a já jsem kráčel poklidnou krajinou vstříc novým zážitkům. Slunce se již dotýkalo hor na obzoru, když jsem u jedné chaty spatřil zahradu. Nebyla to jen tak ledajaká zahrada. Byla krásně zelená a již zdálky byly vidět krásné fialové květy. „Pěkná zahrada,“ pomyslel jsem si a těšil se, až uvidím ony zářící květy zblízka. Přidal jsem do kroku a nevěřil vlastním očím. To, co krásné zdálky bylo, bylo zblízka ohavné. Ony květy totiž byly květy bodláku.Smutně jsem si povzdechl a šel zklamaně dál. Docela nedaleko, na druhé straně silnice, byla další zahrada. Vypadala obyčejně, tráva nízká, ničím výjimečná. Avšak při bližším pohledu jsem zjistil, že tráva ukrývá neuvěřitelné poklady. Mému pohledu se totiž odkryly drobné kvítky. Některé bílé, jiné žluté či modré. Spolu se zelenou trávou tvořila louka pestrou mozaiku lahodící mému oku. I zde se občas objevil fialový květ bodláku, avšak těch bylo málo a bylo vidět, že ten zde má těžký život.
Chvíli jsem se kochal krásnou loukou a pak kráčel zadumaně dále. „Čím to, že z obyčejné, nenápadné louky se může vyklubat něco tak hezkého? Proč je louka s vysokou trávou plná bodláčí?“ Tyto a jiné otázky jsem si kladl a brzy jsem našel jasnou odpověď. „Tajemství spočívá v údržbě zahrady!“ První zahrada byla zanedbaná, zatímco ta druhá nesla stopy láskyplné péče.
Šel jsem a napadaly mne další myšlenky. „A co člověk? Vždyť duše a srdce člověka je také zahrádkou.“ Uvědomil jsem si, že tyto věci mají pravdivý základ. Naše srdce jsou skutečně našimi zahrádkami. Vždyť naše vlastnosti, naše skutky jsou těmi květy, které vnímají jiní. Tak jako bodláčí již zdálky bije do očí, tak i některé lidské „ctnosti“ jsou ihned vnímány. Avšak ne vše, co je na první pohled krásné, je takové doopravdy. Vždyť výřečnosti či síly si na druhých všimneme hned, ale pravé skvosty jako láska, úcta, ochota pomoci, štědrost nebo ohleduplnost se dají objevit až časem. Bohužel je naší lidskou přirozeností, že se mnohdy necháme ovlivnit prvním dojmem a že druhé zaškatulkujeme, i když je známe jen povrchně, nebo vůbec. Další naší chybou je, že si často všímáme jen těch zářivých květů, které jsou však mnohdy květy plevele.
Všechny tyto ne zcela veselé myšlenky se mi honily hlavou, když se má tvář náhle vyjasnila a na rtech se mi objevil úsměv. „Nic není ztraceno! Máš naději!“ znělo mi myslí. Jsem to totiž já, kdo má svou zahrádku v moci a záleží především na mne, co v ní bude růst, zda kvítí nebo plevel. Vzpomenul jsem si na Boha, který mi dává sílu vzít kosu a začít kosit vzrostlou trávu a plevel. Vzpomněl jsem si též na Ježíše, který je zahradníkem, kterého zvu na svou zahrádku. Ač sám jsem slabý, společně to dokážeme. Když jsem si to uvědomil, naplnila mou mysl radost. „Mám naději! A můžete ji mít i Vy!“
(Čeladná 2003-07-04)
