Dneska jsme se Staníkem vyrazili na malou procházku do Ameriky a kromě přírody jsme obdivovali mohutný „dvěstěžár dělený dvěma“. Při tom jsem si uvědomil, že Staník stožár velmi vysokého napětí ještě nezná, a tak jsem mu vysvětloval, že ty dráty nad údolím rozvádí elektřinu. Elektřinu zná nejen z mého povídání během prvního dne života, ale taky z vlastní zkušenosti. Staník dobře ví, že všelijaké zástrčky patří do zásuvky a že když použije vypínač, tak se světlo buď rožne nebo zase zhasne. Zajímavé je, že Staník elektřinu ještě nikdy neviděl a přesto ví, že existuje, že se v životě reálně projevuje a že bez ní spousta věcí nejde.
Což mne přivedlo k zamyšlení, že s Bohem je to často podobné. Očima ho nevidíme, mnozí o něm pochybují, ale přesto můžeme zakoušet jeho působení v životě. Neboť to, že něco není vidět, ještě neznamená, že to neexistuje. Tak jsme si pak chvilku povídali o tom, kdo stvořil tu krásnou přírodu kolem a kdo stvořil i nás samotné. O Bohu, který do nás vtiskl mimojiné tvořivost, která člověka dovedla až k schopnosti postavit stožáry a natáhnout dráty nad údolím. Elektřinu už Staník poznal, kéž jednou pozná i svého Stvořitele.
Dnes večer mne zaujal jeden text z Bible, protože se v něm píše mimo jiné o porodních bolestech, což je věc, kterou očekáváme (tedy zejména Hanka) 🙂 Text je psán především těm, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, ale věřím, že má co říci každému.
1 Tesalonickým 5:1-11 „Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat `je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“
Téma, o kterém se v tomto textu mluví, je naše setkání s Ježíšem. A to buď v případě naší smrti nebo v případě Ježíšova druhého příchodu na tento svět. Stejně jako my netušíme, kdy přesně Hanku přepadnou porodní bolesti, tak nikdo z nás neví, kdy nastane ta chvíle, kdy staneme před Božím soudem. Chvíle, kdy se budeme zodpovídat z toho jak jsme žili. Bylo by bláhové, kdyby si Hanka v posledním měsíci těhotenství nesbalila věci do porodnice a kdybychom se nijak nepřipravovali na narození dalšího miminka. A podobné je to, pokud neřešíme svůj vztah k Bohu dokud je čas.
Modlím se, abychom uměli pokojně očekávat jak nadcházející porod, tak i naše setkání s Bohem. V pokoji, který poplyne z toho, že jsme připraveni.
Nedávno jsem na zahrádce sázel kedlubny. Některé sazenice jsme koupili od zahradníka, jiné jsem se pokoušel předpěstovat doma za oknem a poslední jsem vytahoval z řádku, kam jsem předtím zasel kedlubnová semínka. Každá sazenice byla jiná, ale všechny sazenice z jednotlivých skupin byly podobné. Podobné co se týče velikosti listů a hlavně co se týče kořenů. Ty od zahradníka byly největší, s mohutnými kořeny, naopak ty zpoza okna byly prťavé a kořeny aby člověk hledal pomalu lupou. Nedělám si moc naděje, že se všechny ujmou, ale zkusit se to musí 🙂
Jak jsem tak sázel kedluben za kedlubnem, musel jsem přemýšlet o významu kořenů. Pro přesazení té rostliny je důležité, aby měla vyvinuté kořeny a aby ji člověk přesadil i s trochou hlíny okolo a kořeny se tak nezničily. Neboť jimi získává rostlina živiny, vodu – prostě ji umožňují růst. Rozmýšlejíc o kořenech se mi vybavily biblické verše z listu Koloským, což rozšířilo mé rozjímání na oblast víry a vůbec na oblast lidského žití: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ V těchto verších jsou křesťané vyzýváni, aby zapustili kořeny do Krista, aby byl jejich život pevně ukotven na Kristu. V životě nás potkává různé přesazování a chceme-li, aby naše víra rostla, je potřeba mít pevné kořeny.
Možná si říkáš, o jakém přesazování to mluvím. Myslím, že změny životních okolností jsou takovým přesazením a že se týkají všech věkových skupin. Když mladý člověk uvěří v Boha a je součástí dorostu či mládeže v církvi, společenství s dalšími ho povzbuzuje a dodává mu pocit bezpečí. Je na něco zvyklý a to mu dodává sílu, ale také to skrývá jisté nebezpečí. Nebezpečí, že takový člověk investuje do aktivit místo aby budoval svůj vztah s Bohem, aby zapouštěl kořeny. A pak přijdou třeba prázdniny, setkávání zřídnou nebo jsou dočasně přerušena a člověk musí najednou žít sám bez takové podpory druhých, jakou zakoušel předtím. Pokud k tomu například cestuje, tak se setkává s úplně jiným prostředím, objevují se různá pokušení atd. Nemá-li takový člověk pevné základy, je možné, že jeho víra začne skomírat.
Čím je člověk starší, tím se objevují větší a větší životní změny. Už to není jen dvouměsíční přerušení pravidelných aktivit, objevuje se stěhování do jiného města na studia nebo za prací, pak třeba svatba a změna prostředí, změna společenství atd. Pak přijdou děti, ubude času a někdy se může zdát, že prostě není čas na budování vztahu s Bohem. Pokud chceme ve všech těchto situacích obstát, je potřeba, abychom měli vybudován pevný základ, měli dobrý kořenový bal – pevný vztah s Bohem.
Myslím, že podobný princip platí nejen o vztahu s Bohem, ale také o dalších věcech, zejména o postojích a charakteru. Pokud si vypěstujeme dobré postoje ohledně úcty k lidem, čestnosti, morálních hodnot, pomůže nám to obstát ve chvílích, kdy se nám naskytne možnost něco získat na úkor morálky a svědomí. Tak jako se svaly posilují cvičením, tak se i náš charakter a naše vztahy budují tím, když do nich investujeme.
Kedlubny jsem zasadil, myšlenky však zůstávají. A připomínají mi, že se potřebuji stále učit den za dnem investovat do těch správných věcí, abych obrazně sázel a zaléval ty správné životní kedlubny. A co Tvoje kedlubny?
Na nedělním setkání v církvi jsme zpívali píseň „Mou cestu v rukou máš“ a to mne inspirovalo k tomuto krátkému zamyšlení. Tuto píseň mám spojenu s několika událostmi v mém životě, které se mi vybavily. Tou první je období základní vojenské služby. Tam jsem hodně cestoval stopem a tuto píseň jsem si občas zpíval, když jsem čekal, zda mne někdo sveze nebo ne. Někdy mne někdo svezl, jindy jsem nachodil dlouhé kilometry. Prostě na stopu i v životě jde občas vše podle našich představ, ale někdy se spíše plní naše noční můry.
Avšak i ve chvílích, kdy věci nejdou podle našich představ, se můžeme opřít o Boha. Neboť Bůh nás zná, je s námi, dodává nové síly a zamýšlí pro nás dobré věci. Někdy třeba vůbec nerozumíme tomu, jak může být daná situace dobrá, ale v takové chvíli je třeba důvěřovat Bohu. Bible nás ujišťuje o tom, že s Bohem jde vše zvládnout: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ A také o tom je tato píseň. Jen ji umět nejen zpívat, ale také ji žít…
Minulý měsíc jsem strávil pár příjemných hodin v korunách stromů a tato skutečnost mě inspirovala k malému zamyšlení. Možná si říkáš, milý čtenáři, zda jsem si hrál na Tarzana, vzpomínal na mládí nebo co vlastně jsem na těch stromech dělal. Skutečnost je však prozaická – ořezával jsem je 🙂
Když jsem tak nůžkami odštípával malé i větší výhonky, přemýšlel jsem o tom, že to na první pohled vypadá docela barbarsky. Větve rostou a pak přijde nějaký člověk a uřízne je.
Proč vlastně stříhat stromky? Proto, aby se strom příliš nevyčerpával tím, že živí různé výhonky, křížící se větve, a už by neměl sílu na nesení ovoce. Stříhají se nejen ovocné stromy, ale i různé květiny nebo třeba víno. A to mi právě připomnělo známé biblické verše z 15. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ Ježíš zde mluví o tom, že křesťané potřebují být blízko něj, podobně jako větev musí být napojená na kmen. A že Bůh Otec také zasahuje do životů lidí tak, aby přinášeli hojnější ovoce. Často však nemusíme čekat na přímý boží zásah, ale měli bychom se zamyslet nad větvemi našeho života, zda by také nepotřebovaly prostříhat.
Občas se mi v práci stane, že se mi nakupí různé požadavky, že ten chce to, ten zas ono a že každou chvilku jsem nucen dělat něco jiného. Musím říci, že takový styl práce mne docela vyčerpává. Je obrovský rozdíl mezi mou výkonností a také spokojeností během takovýchto chvil a během chvil, kdy mám jen pár úkolů a nerušený čas se jim věnovat. Prostě když je koruna stromu požadavků a činností příliš rozvětvená, vyčerpávám se věcmi, které nejsou ani moc důležité a ani nepřinesou příliš velký užitek. Takže mé pozorování z ořezávání stromků se shoduje se zkušenostmi z práce.
Život však není jen práce a musím přemýšlet, jak jsem na tom v dalších oblastech života. Věnuji se věcem, které jsou skutečně důležité, které nesou dobré ovoce nebo jsem ztracen ve spoustě aktivit, činností, které ve skutečnosti nikam nevedou? V této souvislosti se mi vybavuje ještě jeden citát „chceš-li být efektivní, musíš být selektivní“. Chci-li něco dosáhnout, nemohu dělat vše, ale jen některé věci, ideálně takové, ke kterým jsem dostal od Boha vybavení v podobě schopností, dovedností, talentů aj. Je rozdíl, zda voda vytéká sprchovou hadicí nebo tenkou tryskou určenou k řezání vodou. Chci-li se osvěžit, volím sprchu, když bych potřeboval řezat beton, sprcha by mi byla k ničemu. Smutnou skutečností je, že v mnoha oblastech mého života je to pouhá znalost. Vím, že by to tak mělo být, ale stejně není snadné něco opustit, něco odmítnout a věnovat se pouze tomu, co je nejdůležitější a co nemůže udělat nikdo jiný než já. Mám se hodně co učit a jsem rád, že mi to Bůh při ořezávání stromků připomněl a že mi pomáhá odřezávat některé plané větve mého života.
Co Ty? Neměl bys taky na chvíli vyrazit přemýšlet o životě, Bohu a ovoci života někam na stromy?
Staník dostal k V
ánocům dřevěný vláček, což mi připomíná to, že děti milují vlaky. Někde jsem četl, že ženy dokáží mluvit o několika tématech zároveň a vždy rozumí tomu, o kterém se zrovna baví, zatímco chlap je v tom docela ztracen. Tož když už se rozepíši o nějaké asociaci, která mne napadla, raději to explicitně uvedu, co kdyby ten článek četl nějaký chlap 🙂
Asociace první: děti milují vlaky. Když jezdíme s kočárkem do města, tak musíme přejíždět koleje, což je spojeno s opakováním skoro ustálené formule „závora je nahoře, světla neblikají, zvonek necinká, a tak můžeme přejet.“
Asociace druhá: děti mají rády opakující se rituály, protože jim to pomáhá se zorientovat. Například je fajn, když se něco vždy opakuje před spaním, a tak je důležité aby rodiče zvolili něco, co vydrží dělat několik měsíců, tj. hodinové ukládání nemusí být to pravé ořechové… Konec asociace druhé.
Nicméně když zvonek cinká a klesá závora (asociace třetí: je zajímavé kolik dětí má rádo písničku s ukazováním „kutálí se ze dvora, velikánská brambora“, kde se zpívá, že „padá na ní závora“. Doporučuji se naučit.), tak Staník velmi rád pozoruje průjezd vlaku. Sousedovic kluk vlaky taky miluje a když jsou poblíž a má jet vlak, běží k trati, aby dobře viděl.
Asociace čtvrtá: když na Vsetíně posunují lokomotivy, nebo na jedny spuštěné závory projíždí během dlouhých minut několik vlaků, tak mne to docela štve. Ale když tam stojím se Staníkem a vidím, jak ho to baví, tak mi to nevadí, pokud zrovna někam moc nespěcháme… Zajímavé, že na stejnou situaci reaguji pokaždé jinak. Asi nejsem Pavlovův pes. Ještě že tak. Konec asociace čtvrté. (Šťoural by dodal, že to s tím psem byla asociace pátá, ale tyto hlasy budu ignorovat).
Když jsme jeli se Staníkem poprvé vlakem, tak mi přišlo, že ho to taky zajímalo, takže vlaky prostě miluje, nebo aspoň je má rád.
Konec asociace první.
Ten dřevěný vláček byl dodán v papírové krabici, kterou jsem prohlásil za depo a když jsme před spaním uklízeli hračky, tak Staník najížděl vlakem do depa. No ne vždy se mu podařilo tu lokomotivu se dvěma spojenýma vagónama nastrkat do krabice správně, ale snažil se. Jednoho večera jsem si všiml, že Staník během dne tu krabici prohlášenou za depo rozebral (další asociace: Staník rád trhá krabice a krabičky, zajímalo by mě, zda je to obecná vlastnost dětí nebo je to něco specifického…) a vlak se již do ní nemusel strkat jen skrze konce, ale mohl se tam dát skrze čelní stěnu, kde předtím byl kus plastu, ale teď už tam nebylo nic. Sledoval jsem, jak Staník souká vlak dovnitř a čekal jsem, zda ho napadne, že může ušetřit dost práce tím, když tam ten vagón strčí předkem, kde bylo mnohem více místa… prostě zda uvidí novou možnost, otevřené dveře, přesněji otevřenou stěnu. První den se tak nestalo, ale brzy to objevil.
Jak jsem na to tak koukal, napadla mne další asociace, a to, zda my dokážeme vidět otevřené dveře, nové možnosti nebo se jen dívat jinak než je obvyklé nebo než jsme zvyklí. Všude kolem nás se skloňuje slovo „krize“, objevují se negativní prognózy kdečeho a jeden by z toho mohl nabýt dojmu, že se máme strašně špatně. Samozřejmě se nechci tvářit, že vše okolo nás je v pořádku, že se máme na svět dívat růžovými brýlemi, ale kladu si otázku, zda se někdy nenecháme tím negativním okolo sebe příliš ovlivnit. Dokážu se radovat z každodenních drobných radostí nebo vidím spíše to negativní? Vidím sklenici poloprázdnou nebo poloplnou? Raduji se z toho, že žiji, a to dokonce v krajině, kde máme mír, vysokou životní úroveň, kde máme obrovské množství možností se realizovat a jen málokdo musí denně bojovat o to, aby vůbec měl co jíst a pít? Jsou to možná samozřejmosti, ale pro mnoho lidí na světě to samozřejmé vůbec není. V Bibli je napsáno „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“. Tuto až příliš optimisticky znějící větu napsal člověk, který zakusil mnoho požehnání, ale také mnoho útrap. A přesto se dokázal s Boží pomocí radovat a k radosti povzbuzoval i další.
Zrovna když to píšu, necítím se úplně nejlíp, už pár dní mě trápí rýma, v krku škrábe, síly odjely kamsi na dovolenou. Přirozeně mám tendenci si stěžovat, vidět to negativně. Ale když se dívám novým úhlem pohledu, tak je dost důvodů k vděčnosti a radosti. Například je zrovna víkend, a tak se mohu docela vyležet a nemusím si brát dovolenou. Mám super ženu, že mě nechala dopoledne ležet v posteli. A máme super syna, že to po obědě zalomil a oba s Hankou nás nechal odpočívat… Za chvíli tady máme Velikonoce, kdy si připomínáme, že Ježíš za nás zemřel na kříži, protože Bůh nás miluje… Na tom výroku o radosti v Bohu určitě něco bude, jen jestli to umíme vidět.
V posledních týdnech máme aspoň na Valašsku opravdovou zimu. Byly dny kdy mrzlo až praštělo, jindy zase chumelilo až se musel vyhlásit kalamitní stav. A já se jednoho dne rozhodl, že postavím jednoduché krmítko. Motivy byly v podstatě tři – nakrmit ptáčky, zbavit se ovčího loje, který zabíral místo v mrazáku a dát Staníkovi možnost pozorovat zblízka ptáčky. Nějaký čas to zabralo, ale minulou neděli nastal den D, kdy jsem na balkón umístil dřevěnou konstrukci, která (za šera a při bujné představivosti) připomíná krmítko pro ptáky 🙂
Hned jsem jim tam dal kus loje, trochu semínek a čekal… a čekal… a nic. Nové krmítko ptáky nenalákalo. Holt když jsou v okolí už delší dobu jiná krmítka, není snadné prorazit. Ve světě obchodu a služeb to je podobné, ale možná o něco jednodušší. Někdo by řekl, že klíčovým termínem přinášejícím kýžené řešení problému je marketing. Vskutku, v běžném životě to tak funguje, pokud bych si otevřel nový krámek v okolí už existujících, dobrá reklama by jistě pomohla přilákat nové návštěvníky. Však to znáte sami, schránky nám plní letáky, které se hemží akcemi tu deset procent sleva, tu až padesát, samá česká kvalita nebo zaručeně čerstvé.
Jak jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si jeden problém. Jak udělat marketing zacílený na ptáky, když neumím ptačí řeč? Mohl bych sice vykřikovat z okna: „krmítko, nové krmítko!“ a věřím, že bych v sídlišti vzbudil nemalou pozornost. Ale u lidí a ne u ptáků. Prostě jsem člověk a sebelepší vzdělání a sebevětší snaha mi nepomůže stát se ptačím odborníkem přes marketing. Kdybych byl ptákem, to by bylo jiné. To bych mohl zaletět za ostatními ptáky a vychválit jim nové krmítko, podělit se s nimi o nejmodernější výzkumy ohledně pozitivního vlivu ovčího loje na ptačí krásu, zdraví atd. A to by pak krmítko praskalo ve švech. Ale ptákem nejsem, a tak nezbývá než čekat až ptáci krmítko objeví sami a průběžně jim tam dávat nějaké laskominy.
Dobrou zprávou je, že nemusím čekat pasivně, že mohu přemýšlet o jiných věcech než o ptačím marketingu. A uvědomil jsem si, že trošku podobnou situaci musel řešit sám Bůh, když chtěl komunikovat s námi lidmi. Mnoho věcí o Bohu můžeme poznat pouhým pozorováním přírody a přemýšlením o životě. Třeba velikost vesmíru vypovídá něco o Boží velikosti, složitost fungování organizmů o Boží inteligenci a takový západ slunce o Božím smyslu pro krásu. Ale některé věci se nelze dovědět pouhým pozorováním. Ptáci, kteří jednou navštíví naše krmítko, nikdy nebudou vědět, že bych si moc přál, aby je mohl Staník pozorovat. To bych jim musel sdělit způsobem, kterému oni rozumí, to bych se musel stát ptákem. Když chtěl Bůh lidem sdělit, že je miluje, nezvolil nějaký nápis na obloze, velkolepé duhy ve tvaru srdce, ale stal se člověkem. Ježíš nám prakticky a srozumitelně ukázal to, jaká je Boží láska, která miluje lidi „dobré“ i „zlé“. Ježíš pobuřoval tím, že se nevyhýbal kontaktu s těmi, kteří byli na okraji společnosti nebo že pro lásku a milosrdenství porušoval dobové konvence. Bůh se stal člověkem, aby nám řekl, že nás miluje. Až uvidíš příště poletovat ptáčka, přemýšlej o Ježíši. Máš-li pochybnosti nebo o Ježíši moc nevíš, ptej se, přečti si Nový zákon nebo navštiv nějakou církev. Když Filipův přítel Natanael slyšel poprvé o Ježíši, pochyboval a Filip ho prostě vyzval: „Pojď a přesvědč se!“ Přemýšlej, zda je to i výzva pro Tebe.
Dnes jsem byl letos poprvé bruslit. Byla to nádhera, díky velkému mrazu bylo kluziště plné ledu a navíc bez lidí, takže jsem se nemusel bát, že bych někoho porazil. Prostě kde je člověk sám, tak se nemá s kým srazit.
Když jsem se už nějaký čas projížděl, tak jsem si uvědomil, že si vůbec nevybavuji, že bych před začátkem sundal z jedné brusle plastový kryt, který byl navlečen na noži. Koukám na brusli a nebyl tam. Dojedu k lavičce a tam leží jen jeden. Koukám kolem a druhý nikde. Kryt byl bílý a kam jsem se podíval, tak bylo bílo nebo šedobílo, prostě ideální kombinace na hledání. Několikrát jsem obkroužil kluziště a nic. Ať jsem koukal, jak jsem koukal, po krytu ani vidu, ani slechu (pravda, kryt nemluví, takže není divu, že jsem nic neslyšel, ale ono se to tak říká…).
„Bože, prosím, ať najdu ten kryt“, modlím se a vtom se mi vybavila jedna příhoda, také na téma ztráty a nálezy. Mé myšlenky zalétly několik let dozadu, kdy jsme vyrazili na běžkách z Javorového na Slavíč. Cestou na Slavíč kamarádka zjistila, že ztratila kousek plastu, který přidržoval řemínek na hůlce. Kus černého plastu, zhruba centimetr krát dva centimetry. Když jsme jeli zpátky, uvědomil jsem si, že ho budeme muset míjet a že bychom ho teoreticky mohli najít. Nicméně při představě těch kilometrů před námi jsem došel k závěru, že opravdu jen teoreticky. Nicméně jak jsem tak jel, vybavily se mi tyto biblické verše: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě.“ Bůh podle těchto veršů ví o každém vrabci a dokonce o každém vlasu na naší hlavě. Pak tedy Bůh ví i o tom, kde je ztracený kousek plastu. Tehdy jsem se modlil, abychom ho našli, aby Bůh vedl naše zraky zrovna na místo, kam ten kus plastu dopadl…
Uplynul nějaký čas, za zády jsme nechali dalších pár kilometrů a já začal pochybovat. Kdoví, zda to s těmi vlasy skutečně platí, zda to není jen nějaká metafora. K mému zahanbení jsem jen pár vteřin poté, co jsem takto začal přemýšlet, ten ztracený kousek uviděl. Byl jsem Bohu vděčný, ale zároveň jsem se styděl za své pochyby.
Povzbuzen touto vzpomínkou na Boží působení jsem pustil kryt z hlavy a užíval si dál bruslení. Ale když už jsem se chystal končit, opět se mi vrátila myšlenka na ztracený kryt. S nadějí, že Bůh dá, abych kryt našel, jsem objel kluziště s očima upřenýma na led… Konec okruhu… lavička… a kryt nikde. Trošku zklamaně jsem se posadil, vyzul brusle, obul se a pak se to stalo. Najednou jsem si všiml, že na samotném okraji lavičky leží něco bílého… samozřejmě to byl ten ztracený kryt. Díky Bože!
Uvědomil jsem si, že Bible obsahuje velký příběh na téma ztráty a nálezy. V listu Římanům čteme, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Tady nejde o kus plastu, ale o člověka, o Tebe, o mne. My všichni jsme se zatoulali daleko od Boha, vydali jsme se vlastní cestou, ztratili jsme se. A co Bůh? Bůh je ten, který nás hledá. Hned ve třetí kapitole Bible čteme o tom, jak lidé poprvé zhřešili a ukryli se před Bohem. Byl to Bůh, kdo na člověka volal: „Kde jsi?“. Celá Bible je plná příběhů o tom, že Bůh vyhledal různé lidi a ty pak použil k tomu, aby pomáhali dalším uvidět Boha, který nad ztracenými lidmi nezlomil hůl. Bůh se však nespokojil s tím, že by někde z nebe koukal na lidi a občas na někoho zavolal. Bůh se z lásky k nám stal v Ježíši Kristu člověkem, aby se nám přiblížil, aby nás našel a přivedl nás k sobě domů. Ježíš sám prohlásil, že „přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“. Bůh nás hledá. Necháš se najít? Nebo zůstaneš schovaný někde ve křoví?
Je skoro půlnoc, ale díky městskému osvětlení a zatažené obloze je docela vidět. Stojím na kopci nad Rokytnicí, na místě, kam se občas chodím modlit, přemýšlet nebo se jen tak dívat na město. To místo je němým svědkem mého života. Kdyby mohlo, mělo by o čem povídat. Třeba o mých reakcích, když změněné okolnosti zkřížily mé plány nebo o radosti z toho, že jsem se stal tátou. Nebo o chvílích, kdy oči směřovaly k nemocničním oknům a srdce a rty vysílaly modlitby za Staníčka, když se objevily jeho první poporodní problémy. Možná by tento němý svědek mohl s úsměvem povídat o dvou mladých mužích, kteří tam jednou v noci stáli se skleničkami vína v ruce, s koláčema a bavili se o tom, že jeden z nich řekne za pár hodin „ano“ své nevěstě…
Jak čas plyne, měním se já, svět okolo mne a tu si všimnu, že i toto místo je jiné. Část lesa je pryč a pode mnou je mýtina plná pařezů a větví. Nekončím u toho, že bych obdivoval potemnělé pařezy, ale dívám se dále a najednou si uvědomuji, že místo nabízí výhled na další části města. Když se dívám pozorněji, vidím náš panelák, vidím domů. Nevidím sice okna našeho bytu, ale každopádně je vidět dost na to, abych mohl někomu ukázat, kde bydlíme.
Jak tak přemýšlím, uvědomuji si paralelu se svým životem a lidským životem vůbec. My všichni jsme poutníci, kteří někam jdou. Podle Bible jsou jen dva možné cíle naší cesty. Je možno dojít buď tam, kde bude věčné společenství s Bohem, nebo tam, kde Bůh nebude. To první místo se jmenuje nebe a je možno do něj vstoupit díky oběti Ježíše Krista, který přišel na tento svět, aby nás zachránil. Každý, kdo si uvědomí potřebu osobního zachránce, kdo se vydá na cestu, kterou Bůh připravil, může dojít domů, do nebe. Ale jako jsem dříve z tohoto místa neviděl náš panelák, protože ho zakrývaly stromy, tak i v životě nám může ledacos zastínit pohled na nebe. Mohou to být všední starosti, bohatství, stres nebo cokoli z toho, co si můžeme v naši bohaté společnosti dovolit. A tak se nám může stát, že sice jsme pořád zaneprázdněni, pořád ve stresu, náš rozvrh je plný aktivit, ale přesto nám něco důležitého uniká.
Dnes je první den roku 2012 a já chci Tobě, milý čtenáři, i sám sobě popřát, abychom v tomto roce měli dostatek času, kdy nebudedeme hledět jen na stromy a les všedních starostí a úkolů, ale mohli v klidu přemýšlet o věcech, které jsou pro život podstatné a které mu dodávají význam. A moc Ti přeji, abys mohl na otázku „Quo vadis?“ čili „Kam kráčíš?“ odpovědět zároveň s pokorou a zároveň se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, že do nebe.
Stojím ve frontě před pokladnou v brněnském knihkupectví. V ruce mám dvě knihy (vánoční nákupy jsou holt vánoční nákupy) a jedno překvapení pro Hanku. Dívám se kolem sebe a nestačím se divit co všechno se dá dnes koupit v knihkupectví. Ale na dlouhé koukání není (naštěstí) čas. Jsem na řadě. Paní pokladní přikládá knihu po knize ke čtečce čárových kódů a mne mezitím zaujal talíř bonbónů, který leží na pultě. Velký talíř plný krásně zabalených čokoládových koulí. Napadla mne otázka, kolik bych musel asi utratit, abych jeden z těch bonbónů dostal. Nemám však odvahu se zeptat, platím a sleduji jak paní prodavačka vkládá nakoupené zboží do igelitové tašky. Pak pronesla větu, která mne potěšila: „ještě Vám dám jeden bonbón“ a už byla koule v tašce.
Sedím ve vlaku a mám chuť na něco dobrého. Pomalu vytahuji bonbón, rozbaluji a … mňam, to byla dobrotka, slastně si tu chvíli užívám… A vůbec mi nevadí, že netuším, kolik musím minimálně utratit, abych takový bonbón získal.
Spisuji tento svůj zážitek a přemýšlím o tom, zda když něco dělám, jestli dám jen to co musím nebo i něco navíc. Něco, co potěší, něco, co se nečeká. Může to být jen slovo, úsměv nebo projevení nadšení z toho, že mohu něco pro někoho udělat. Zároveň se mi připomínají tato Ježíšova slova: „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Bože, nauč mne vždy jít dál než je běžné, dát víc než je běžné, milovat víc než je běžné, … prostě přihodit bonbón navíc.
