Quo vadis? aneb novoroční přání
Je skoro půlnoc, ale díky městskému osvětlení a zatažené obloze je docela vidět. Stojím na kopci nad Rokytnicí, na místě, kam se občas chodím modlit, přemýšlet nebo se jen tak dívat na město. To místo je němým svědkem mého života. Kdyby mohlo, mělo by o čem povídat. Třeba o mých reakcích, když změněné okolnosti zkřížily mé plány nebo o radosti z toho, že jsem se stal tátou. Nebo o chvílích, kdy oči směřovaly k nemocničním oknům a srdce a rty vysílaly modlitby za Staníčka, když se objevily jeho první poporodní problémy. Možná by tento němý svědek mohl s úsměvem povídat o dvou mladých mužích, kteří tam jednou v noci stáli se skleničkami vína v ruce, s koláčema a bavili se o tom, že jeden z nich řekne za pár hodin „ano“ své nevěstě…
Jak čas plyne, měním se já, svět okolo mne a tu si všimnu, že i toto místo je jiné. Část lesa je pryč a pode mnou je mýtina plná pařezů a větví. Nekončím u toho, že bych obdivoval potemnělé pařezy, ale dívám se dále a najednou si uvědomuji, že místo nabízí výhled na další části města. Když se dívám pozorněji, vidím náš panelák, vidím domů. Nevidím sice okna našeho bytu, ale každopádně je vidět dost na to, abych mohl někomu ukázat, kde bydlíme.
Jak tak přemýšlím, uvědomuji si paralelu se svým životem a lidským životem vůbec. My všichni jsme poutníci, kteří někam jdou. Podle Bible jsou jen dva možné cíle naší cesty. Je možno dojít buď tam, kde bude věčné společenství s Bohem, nebo tam, kde Bůh nebude. To první místo se jmenuje nebe a je možno do něj vstoupit díky oběti Ježíše Krista, který přišel na tento svět, aby nás zachránil. Každý, kdo si uvědomí potřebu osobního zachránce, kdo se vydá na cestu, kterou Bůh připravil, může dojít domů, do nebe. Ale jako jsem dříve z tohoto místa neviděl náš panelák, protože ho zakrývaly stromy, tak i v životě nám může ledacos zastínit pohled na nebe. Mohou to být všední starosti, bohatství, stres nebo cokoli z toho, co si můžeme v naši bohaté společnosti dovolit. A tak se nám může stát, že sice jsme pořád zaneprázdněni, pořád ve stresu, náš rozvrh je plný aktivit, ale přesto nám něco důležitého uniká.
Dnes je první den roku 2012 a já chci Tobě, milý čtenáři, i sám sobě popřát, abychom v tomto roce měli dostatek času, kdy nebudedeme hledět jen na stromy a les všedních starostí a úkolů, ale mohli v klidu přemýšlet o věcech, které jsou pro život podstatné a které mu dodávají význam. A moc Ti přeji, abys mohl na otázku „Quo vadis?“ čili „Kam kráčíš?“ odpovědět zároveň s pokorou a zároveň se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, že do nebe.
