Ztráty a nálezy
Dnes jsem byl letos poprvé bruslit. Byla to nádhera, díky velkému mrazu bylo kluziště plné ledu a navíc bez lidí, takže jsem se nemusel bát, že bych někoho porazil. Prostě kde je člověk sám, tak se nemá s kým srazit.
Když jsem se už nějaký čas projížděl, tak jsem si uvědomil, že si vůbec nevybavuji, že bych před začátkem sundal z jedné brusle plastový kryt, který byl navlečen na noži. Koukám na brusli a nebyl tam. Dojedu k lavičce a tam leží jen jeden. Koukám kolem a druhý nikde. Kryt byl bílý a kam jsem se podíval, tak bylo bílo nebo šedobílo, prostě ideální kombinace na hledání. Několikrát jsem obkroužil kluziště a nic. Ať jsem koukal, jak jsem koukal, po krytu ani vidu, ani slechu (pravda, kryt nemluví, takže není divu, že jsem nic neslyšel, ale ono se to tak říká…).
„Bože, prosím, ať najdu ten kryt“, modlím se a vtom se mi vybavila jedna příhoda, také na téma ztráty a nálezy. Mé myšlenky zalétly několik let dozadu, kdy jsme vyrazili na běžkách z Javorového na Slavíč. Cestou na Slavíč kamarádka zjistila, že ztratila kousek plastu, který přidržoval řemínek na hůlce. Kus černého plastu, zhruba centimetr krát dva centimetry. Když jsme jeli zpátky, uvědomil jsem si, že ho budeme muset míjet a že bychom ho teoreticky mohli najít. Nicméně při představě těch kilometrů před námi jsem došel k závěru, že opravdu jen teoreticky. Nicméně jak jsem tak jel, vybavily se mi tyto biblické verše: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě.“ Bůh podle těchto veršů ví o každém vrabci a dokonce o každém vlasu na naší hlavě. Pak tedy Bůh ví i o tom, kde je ztracený kousek plastu. Tehdy jsem se modlil, abychom ho našli, aby Bůh vedl naše zraky zrovna na místo, kam ten kus plastu dopadl…
Uplynul nějaký čas, za zády jsme nechali dalších pár kilometrů a já začal pochybovat. Kdoví, zda to s těmi vlasy skutečně platí, zda to není jen nějaká metafora. K mému zahanbení jsem jen pár vteřin poté, co jsem takto začal přemýšlet, ten ztracený kousek uviděl. Byl jsem Bohu vděčný, ale zároveň jsem se styděl za své pochyby.
Povzbuzen touto vzpomínkou na Boží působení jsem pustil kryt z hlavy a užíval si dál bruslení. Ale když už jsem se chystal končit, opět se mi vrátila myšlenka na ztracený kryt. S nadějí, že Bůh dá, abych kryt našel, jsem objel kluziště s očima upřenýma na led… Konec okruhu… lavička… a kryt nikde. Trošku zklamaně jsem se posadil, vyzul brusle, obul se a pak se to stalo. Najednou jsem si všiml, že na samotném okraji lavičky leží něco bílého… samozřejmě to byl ten ztracený kryt. Díky Bože!
Uvědomil jsem si, že Bible obsahuje velký příběh na téma ztráty a nálezy. V listu Římanům čteme, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Tady nejde o kus plastu, ale o člověka, o Tebe, o mne. My všichni jsme se zatoulali daleko od Boha, vydali jsme se vlastní cestou, ztratili jsme se. A co Bůh? Bůh je ten, který nás hledá. Hned ve třetí kapitole Bible čteme o tom, jak lidé poprvé zhřešili a ukryli se před Bohem. Byl to Bůh, kdo na člověka volal: „Kde jsi?“. Celá Bible je plná příběhů o tom, že Bůh vyhledal různé lidi a ty pak použil k tomu, aby pomáhali dalším uvidět Boha, který nad ztracenými lidmi nezlomil hůl. Bůh se však nespokojil s tím, že by někde z nebe koukal na lidi a občas na někoho zavolal. Bůh se z lásky k nám stal v Ježíši Kristu člověkem, aby se nám přiblížil, aby nás našel a přivedl nás k sobě domů. Ježíš sám prohlásil, že „přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“. Bůh nás hledá. Necháš se najít? Nebo zůstaneš schovaný někde ve křoví?
