Bonbón
Stojím ve frontě před pokladnou v brněnském knihkupectví. V ruce mám dvě knihy (vánoční nákupy jsou holt vánoční nákupy) a jedno překvapení pro Hanku. Dívám se kolem sebe a nestačím se divit co všechno se dá dnes koupit v knihkupectví. Ale na dlouhé koukání není (naštěstí) čas. Jsem na řadě. Paní pokladní přikládá knihu po knize ke čtečce čárových kódů a mne mezitím zaujal talíř bonbónů, který leží na pultě. Velký talíř plný krásně zabalených čokoládových koulí. Napadla mne otázka, kolik bych musel asi utratit, abych jeden z těch bonbónů dostal. Nemám však odvahu se zeptat, platím a sleduji jak paní prodavačka vkládá nakoupené zboží do igelitové tašky. Pak pronesla větu, která mne potěšila: „ještě Vám dám jeden bonbón“ a už byla koule v tašce.
Sedím ve vlaku a mám chuť na něco dobrého. Pomalu vytahuji bonbón, rozbaluji a … mňam, to byla dobrotka, slastně si tu chvíli užívám… A vůbec mi nevadí, že netuším, kolik musím minimálně utratit, abych takový bonbón získal.
Spisuji tento svůj zážitek a přemýšlím o tom, zda když něco dělám, jestli dám jen to co musím nebo i něco navíc. Něco, co potěší, něco, co se nečeká. Může to být jen slovo, úsměv nebo projevení nadšení z toho, že mohu něco pro někoho udělat. Zároveň se mi připomínají tato Ježíšova slova: „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Bože, nauč mne vždy jít dál než je běžné, dát víc než je běžné, milovat víc než je běžné, … prostě přihodit bonbón navíc.
