Myšlenky z tátovy hlavy

Staník dostal k Vánocům dřevěný vláček, což mi připomíná to, že děti milují vlaky. Někde jsem četl, že ženy dokáží mluvit o několika tématech zároveň a vždy rozumí tomu, o kterém se zrovna baví, zatímco chlap je v tom docela ztracen. Tož když už se rozepíši o nějaké asociaci, která mne napadla, raději to explicitně uvedu, co kdyby ten článek četl nějaký chlap 🙂
Asociace první: děti milují vlaky. Když jezdíme s kočárkem do města, tak musíme přejíždět koleje, což je spojeno s opakováním skoro ustálené formule „závora je nahoře, světla neblikají, zvonek necinká, a tak můžeme přejet.“
Asociace druhá: děti mají rády opakující se rituály, protože jim to pomáhá se zorientovat. Například je fajn, když se něco vždy opakuje před spaním, a tak je důležité aby rodiče zvolili něco, co vydrží dělat několik měsíců, tj. hodinové ukládání nemusí být to pravé ořechové… Konec asociace druhé.
Nicméně když zvonek cinká a klesá závora (asociace třetí: je zajímavé kolik dětí má rádo písničku s ukazováním „kutálí se ze dvora, velikánská brambora“, kde se zpívá, že „padá na ní závora“. Doporučuji se naučit.), tak Staník velmi rád pozoruje průjezd vlaku. Sousedovic kluk vlaky taky miluje a když jsou poblíž a má jet vlak, běží k trati, aby dobře viděl.
Asociace čtvrtá: když na Vsetíně posunují lokomotivy, nebo na jedny spuštěné závory projíždí během dlouhých minut několik vlaků, tak mne to docela štve. Ale když tam stojím se Staníkem a vidím, jak ho to baví, tak mi to nevadí, pokud zrovna někam moc nespěcháme… Zajímavé, že na stejnou situaci reaguji pokaždé jinak. Asi nejsem Pavlovův pes. Ještě že tak. Konec asociace čtvrté. (Šťoural by dodal, že to s tím psem byla asociace pátá, ale tyto hlasy budu ignorovat).
Když jsme jeli se Staníkem poprvé vlakem, tak mi přišlo, že ho to taky zajímalo, takže vlaky prostě miluje, nebo aspoň je má rád.
Konec asociace první.
Ten dřevěný vláček byl dodán v papírové krabici, kterou jsem prohlásil za depo a když jsme před spaním uklízeli hračky, tak Staník najížděl vlakem do depa. No ne vždy se mu podařilo tu lokomotivu se dvěma spojenýma vagónama nastrkat do krabice správně, ale snažil se. Jednoho večera jsem si všiml, že Staník během dne tu krabici prohlášenou za depo rozebral (další asociace: Staník rád trhá krabice a krabičky, zajímalo by mě, zda je to obecná vlastnost dětí nebo je to něco specifického…) a vlak se již do ní nemusel strkat jen skrze konce, ale mohl se tam dát skrze čelní stěnu, kde předtím byl kus plastu, ale teď už tam nebylo nic. Sledoval jsem, jak Staník souká vlak dovnitř a čekal jsem, zda ho napadne, že může ušetřit dost práce tím, když tam ten vagón strčí předkem, kde bylo mnohem více místa… prostě zda uvidí novou možnost, otevřené dveře, přesněji otevřenou stěnu. První den se tak nestalo, ale brzy to objevil.
Jak jsem na to tak koukal, napadla mne další asociace, a to, zda my dokážeme vidět otevřené dveře, nové možnosti nebo se jen dívat jinak než je obvyklé nebo než jsme zvyklí. Všude kolem nás se skloňuje slovo „krize“, objevují se negativní prognózy kdečeho a jeden by z toho mohl nabýt dojmu, že se máme strašně špatně. Samozřejmě se nechci tvářit, že vše okolo nás je v pořádku, že se máme na svět dívat růžovými brýlemi, ale kladu si otázku, zda se někdy nenecháme tím negativním okolo sebe příliš ovlivnit. Dokážu se radovat z každodenních drobných radostí nebo vidím spíše to negativní? Vidím sklenici poloprázdnou nebo poloplnou? Raduji se z toho, že žiji, a to dokonce v krajině, kde máme mír, vysokou životní úroveň, kde máme obrovské množství možností se realizovat a jen málokdo musí denně bojovat o to, aby vůbec měl co jíst a pít? Jsou to možná samozřejmosti, ale pro mnoho lidí na světě to samozřejmé vůbec není. V Bibli je napsáno „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“. Tuto až příliš optimisticky znějící větu napsal člověk, který zakusil mnoho požehnání, ale také mnoho útrap. A přesto se dokázal s Boží pomocí radovat a k radosti povzbuzoval i další.
Zrovna když to píšu, necítím se úplně nejlíp, už pár dní mě trápí rýma, v krku škrábe, síly odjely kamsi na dovolenou. Přirozeně mám tendenci si stěžovat, vidět to negativně. Ale když se dívám novým úhlem pohledu, tak je dost důvodů k vděčnosti a radosti. Například je zrovna víkend, a tak se mohu docela vyležet a nemusím si brát dovolenou. Mám super ženu, že mě nechala dopoledne ležet v posteli. A máme super syna, že to po obědě zalomil a oba s Hankou nás nechal odpočívat… Za chvíli tady máme Velikonoce, kdy si připomínáme, že Ježíš za nás zemřel na kříži, protože Bůh nás miluje… Na tom výroku o radosti v Bohu určitě něco bude, jen jestli to umíme vidět.