Myšlenky z tátovy hlavy

Byl jsem čerstvě zamilovaný a chtěl jsem dát své milované nějaký netypický dárek. A tak jsem se vydal do lesa, protože jsem věděl, že tam ho najdu. Tedy vlastně ji.

Šišku!

Když se ohlédnu zpátky, kladu si otázku, zda bylo taktické jako první dárek pro dívku, které jsem se začal dvořit, zvolit zrovna šišku. Kytka by přece byla jistější volbou, nebo ne? Ale mé chemií poblázněné srdce říkalo, že mám být originální a hlavně romantický. Takže žádná kytka, ale šiška.

Šiška? Já vám zapomněl říci, že k té šišce ještě něco patřilo. Trochu „koření“, které ze suché šišky vytvoří prvotřídní pokrm pro duši mladé dívky. Mimochodem, ta dívka se tenkrát neurazila. A časem si mne vzala za muže. Jaké to bylo koření?

Nebyla jím žádná bylinka, ale komentář, vysvětlení a přání. Tenkrát jsem Hance řekl, že je trochu jako šiška. Možná se chytáte za hlavu, že přirovnat někoho k šišce není moc romantické. Protože taková suchá šiška je vzrušující, přitažlivá a žádoucí asi jako vyschlá žížala. I když přirovnat jí k dýni by bylo jistě mnohem horší.

Šišky totiž mají jednu skvělou vlastnost. Když se na stromě rozevřou, tak z nich vypadávají lehoučká semínka, která vítr roznáší na všechny strany. A z každého takového semínka může vyrůst nový strom. Já tehdy Hance řekl, že je podobná šišce, protože kam jde, tam kolem sebe trousí dobrou náladu, laskavost nebo něco jiného, co člověka potěší. A že jí přeji, ať těch semínek dobra, která rozsévá kolem sebe, je stále dost. Dokonce čím dál víc.

Že je taková šiška k zulíbání, co?

Na tuto patnáct let starou příhodu jsem si vzpomněl, když jsem uviděl strom obsypaný šiškami. Byl to osamělý smrk uprostřed obrovitánské louky. Sice kolem sebe trousil semínka, ale mladé smrčky neměly proti traktoru se sekačkou šanci. Ale přesto dělal to, co měl. Plodil šišky, ze kterých vylétávala semínka.

Každý z nás, já i vy, jsme podobni šiškám. Neustále kolem sebe trousíme. Slovy, postoji, činy, úsměvem, zamračením se a mnoha dalšími způsoby. Ať zrovna jdeme světem nebo jsme usazeni ve svém domově, stále znovu a znovu něco rozséváme. Někdy dobré, jindy horší.

Každý zahrádkář nebo zemědělec seje a sází s vyhlídkou, že bude sklízet. Mnozí z nás, kdo všechno jídlo nakupujeme v super, hyper či jiných marketech, už o setbě a sklizni moc nepřemýšlíme. Jídlo přece neroste na polích, ale v obchodě, ne?

Ale i tak tušíme, že zemědělec, který by zasel brambory a chtěl sklízet obilí, jedná hloupě. Z brambor vyroste akorát brambor, z mrkve mrkev a ze zrníčka obilí. Tedy pokud to zrovna nezahluší plevel, že?

V našich vztazích je to úplně stejné. Co zasejeme, to sklidíme. Rozséváme-li kolem sebe úsměvy, pochvaly, zájem, sklidíme pohodu. Vrháme-li kolem sebe kritiku, zlobu či nadávky, bude s námi k nevydržení.

Když jsem tak koukal na ten smrk, zatoužil jsem, abych uměl žít v souladu s přáním, které jsem kdysi řekl té, do níž jsem se zamiloval. Totéž přeji i vám. Buďme jako šišky, ze kterých vylétávají dobrá semena. Vždyť nás jednou čeká sklizeň.

Co to děláš?! Pohni! Musíme už jít! Dělej!

Jsem nervózní a můj stres a frustraci odnášejí mé děti. Zvýšený hlas a agresivní tón. Většinou chvíli poté, co salvu slov vystřelím z pusy, poznám, že to nic dobrého nepřinese. Děti nejenže nezačnou poslouchat, ale ještě se zatvrdí.

Jazyk, mocný to nástroj. To, že svým jazykem můžeme natropit spoustu škody, věděl už Jakub, který v prvním století prohlásil: „Tak i jazyk je malý úd, ale honosí se velkými věcmi. Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí!“

Jakubův výrok se mi vybavil, když jsem na výletě došel na místo, kde se oheň vymkl kontrole. Nevím, zda tam dělníci vypalovali trávu nebo likvidovali větve, ale úplně to nevyšlo. Některé stromky byly ožehnuté, až jsem se divil, že ještě rostou. Naštěstí jsou houževnaté.

My lidé jsme také houževnatí, ale přesto nás slova mohou pěkně pálit a bolet. Nebo naopak naše slova ubližují druhým.

Koukal jsem na ohořelé kmínky mladých stromků, a přemýšlel nad tím, proč svými slovy ubližuji lidem kolem sebe, zejména dětem. Vždyť je miluji a chci pro ně to nejlepší. Pak jsem na to přišel.

To, jaká slova ze mne vychází, souvisí s tím, co prožívám a jak se cítím. Když jsem v pohodě, můj jazyk je také v pohodě. Když jsem unavený, vystresovaný, plný starostí, jazyk řádí jako černá ruka.

Naši předkové to vystihli dobře. Co v srdci, to na jazyku. Mám-li v nitru chaos či vztek, je to velmi dobře poznat na mých slovech. Jsou úderná a ostrá jako břitva. Jsem-li dobře naladěn, má řeč pohladí a potěší.

Když jsem tak stál na hřebeni a koukal na ohořelý lesík, začalo mi to docházet. Chci-li změnit svá slova, potřebuji zkontrolovat, případně upravit, své životní zaměření. Podívat se na to, co opravdu považuji za nejdůležitější (ne teoreticky, ale prakticky, podle toho, co říkám, dělám, čemu věnuji čas). Při důkladném pohledu se totiž může ukázat, že mezi tím, co deklaruji a tím, co ve skutečnosti žiji, je značný rozdíl. Říkám, že chci dobré vztahy s dětmi, ale občas to vypadá jako kdyby různé věci nebo potřeba být někde honem rychle, byly důležitější. Podobných situací by se našlo více.

Vzpomněl jsem si na Davida. Byl to mocný izraelský král, který měl bohaté životní zkušenosti a dlouhodobě následoval Boha. Přesto si uvědomoval, že s takovou vnitřní inventurou potřebuje pomoci. Potřebuje pohled zvenčí, ideálně od někoho, kdo ho dokonale zná. Od svého stvořitele. Možná i já bych mohl Boha prosit stejným způsobem jako on: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ A pak se s jeho pomocí zařídit podle toho, co mi ukáže.

Ohořelý les na kopci pomalu ožíval. Mezi popelem rašila první tráva a na zčernalých stromcích se tu a tam objevovaly malé listy. Toužím, ať i moje vztahy s lidmi kolem, zejména s dětmi, jsou plné života a ne následků ničivého ohně. Naštěstí vím, koho prosit o pomoc. Tak do práce.

Jazyk na to!

Nemocniční knihovnička zrovna nepraskala ve švech, ale když jsem spatřil tuhle knihu, věděl jsem, že se nudit nebudu. Byl to už třetí kousek popisující život z pohledu malého dítěte. Kniha Simona Bretta Další prevít? Jen to ne!

První knihu z této série s názvem Prevítem snadno a rychle jsem dostal k přečtení ještě v době, kdy jsme žádné děti neměli. Pokud bylo autorovým cílem odradit potenciální rodiče od plození potomků, tak se u mne minul cílem – děti totiž máme tři. Pokud však toužil po tom zaujmout a pobavit, tak to se mu povedlo dokonale.

Text na zadní obálce prozrazoval, že malého prevíta čeká ve třetím roce života boj o své postavení: „Tak krásně to má prevít zmáknuté. Rodiče poskočí na každé zavřísknutí. Zatím. Svět mu leží u nohou. Zatím. Znamenitější a nadanější batole těžko pohledat. Zatím. Jednoho dne však nastává onen černý okamžik, kdy se na scéně objevuje konkurence.“

A skutečně. Od samého začátku sledujeme pohled dvou dětí na svět, byť jedno je po většinu knihy nenarozené. Moc se mi líbily postřehy obou dvou. Popravdě, dosud jsem nikdy moc neuvažoval o čem přemýšlí nenarozené dítě, ale teď už to vím jasně 🙂 Ale život přináší změny, a tak i náš malý prevít se dočkal dne, kdy se octl v porodnici, aby se podíval na ono Nové Mimino: „To je teda povyku pro nic, to vám povím. Je to špatný vtip. Prostě dušená šunka zabalená v dece. Ošklivý jak noc. Máma i táta se snažili, abych o to projevil aspoň trochu zájem, ale řekněte, i při největší snaze, co je na dušené šunce zajímavého?“

Nebo přináší různé Aha momenty, třeba že ti dva – Prevít i Nové Mimino – by mohli patřit spolu: „Dneska ráno mi bleskl děsivý nápad. Co když ten Hryzoun, co se tady pořád potlouká po baráku, sem ve skutečnosti patří…? Co když je s Nima nějak v příbuzenském vztahu…? Co když – ještě horší pomyšlení – je nějak v příbuzenském vztahu SE MNOU…? Co když – úplně nejhorší pomyšlení – je to ve skutečnosti můj starší sourozenec! Br! Ta představa mě fakt zneklidňuje. Kromě všeho ostatního by to znamenalo, že to lůno, co jsem se v něm devět měsíců s takovým potěšením šplouchal, mělo přede mnou jiného nájemníka. Když mě napadlo tohle, vyplašil jsem se tak, že jsem poblinkal svou kočku od hlavy až k ocasu.“

To, jak se dva sourozenci a zároveň konkurenti sžili, si však již musíte přečíst sami.

Podtrženo, sečteno. Ne každému možná sedne autorův humor, ale mám za to, že většina rodičů se v mnohých situacích najde a že jim kniha vykouzlí úsměv na tváři. A těm čtenářům, kteří rodiči zatím nejsou, chci vzkázat – nebojte se a zkuste život s jedním nebo více prevíty, nudit se rozhodně nebudete.

Další knihy autora, a to nejen o prevítech, můžete najít například zde.

„Tahle zatáčka má být pravotočivá.“ Tato myšlenka mi letěla hlavou, zatímco jsem volant rychle stáčel doleva. Mohla za to mlha.

Na začátku prosince jsme se vraceli autem z Brna domů a před Kroměříží jsme vjeli do mlhy. Mlha to byla pořádná, slovy klasické pohádky „tak hustá, že by se dala krájet“. Světlomety se snažily, co to šlo, ale stejně to nebylo moc platné. Povolená rychlost 130 km/h se v tu chvíli stala sci-fi. Co si budeme povídat, i v obci se jezdí rychleji, než kolik se dalo jet za téhle mlhy.

Doufal jsem, že z mlhy brzy vyjedeme, ale mlha byla jiného názoru – rozpínala se jako starý Čingischán. Konečně jsme dojeli na tu křižovatku, kdy se z dálnice odbočuje směrem na Zlín. Odbočil jsem a v té chvíli došlo k situaci, kterou jsem popsal v úvodu. Silnice vedla jinudy než měla. Po pár desítkách metrů jsem věděl naprosto jistě, že jsme někde, kde nemáme být. A že vůbec netuším kde. Kolem dokola byla neproniknutelná mlha, za kterou jsem však nějakým způsobem tušil pole.

Naštěstí se šlo vrátit zpět, byť to nebylo úplně bez překážek 🙂 Jak vás možná napadlo, ta správná křižovatka byla až ta další. Tam silnice skutečně zatáčela pozvolna doprava a vedla nás správným směrem. Kvůli mlze jsem změnil své plány a raději jsem projel Holešovem, místo abych ho objel. Důvodem bylo, že ve městě je lépe vidět na cestu. Jsou tam lampy a silnice je navíc ohraničena chodníky. Kousek před Hrobicemi jsme konečně vyjeli z mlhy. Byl to nádherný pohled. Bylo zcela zřejmé, kde je silnice a kde už ne. Na obloze zářily hvězdy, v okolní krajině zase světla domů. Paráda! Naneštěstí tato idylka netrvala moc dlouho a až domů jsme se zase trmáceli v mlze, byť ještě párkrát jsme na chvíli mlhu opustili.

Dnes jsme na začátku nového roku 2018. Roku, ve kterém každý z nás jede po své vlastní cestě. Možná se nám zdá být jasná a ženeme se vpřed. Nebo naopak vůbec netušíme, kudy vede a spíše se pomalu šineme vpřed s nadějí, že jdeme správně. Přeji nám všem, abychom dojeli úspěšně do cíle. Abychom na všech křižovatkách zahnuli dobrým směrem a pokud se netrefíme, ať to brzy zjistíme a zase najdeme ten správný směr. Je skvělé, že na životní cestě nemusíme být sami. Pomocí nám jsou lidé, ale pokud to dovolíme, tak i Bůh, který je tím nejlepším navigátorem, protože má opravdový nadhled.

Tak šťastnou cestu rokem 2018

„Zapomněla vážení, na jahody mražený,“ zpívá Jiří Schelinger. Nic proti mražení, ale čerstvé jahody mám raději. Ale ta čerstvost něco stojí. Neboť po každé sklizni vypadá záhon jahod dost děsivě. Povadlé listy, prorostlá tráva, občas šlahouny. Prostě několik hodin práce.

Opakuje se to rok co rok. Oháním se motykou, trhám staré listí a záda spouští svůj monolog: „Co blbneš? Proč nesedíš u počítače jako obvykle? Chceš nás zničit?“ Dobrá otázka. Proč to vlastně dělám? Proč to plevám a otrhávám?

Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň. Má dvě roviny.

První se týká techniky. Už od mala jsem věděl, že jahody je potřeba okopat a vyplít, šlahouny a uschlé listí otrhat a pokud možno pohnojit. Pak nám soused, ostřílený zahrádkář, poradil, že jahodám pomůže, když otrháme nejen uschlé listí, ale všechno listí, kromě srdíčka. Musím se přiznat, že když jsem toto slyšel, tak jsem se zděsil. Otrhat všechny listy? Poté, co jsem přišel domů a zaujal pozici důvěrně známou mým zádům – na židli u počítače – jsem začal hledat na internetu. Trochu mne překvapilo, že spousta lidí tohle dělá, a tak jsme se rozhodli to vyzkoušet taky. K mému údivu jahody neuschly, ale vyrašilo na nich nové listí, takže od té doby pouštím listí trochu více žilou.

Ta druhá se týká důvodu. Celé to martyrium podstupuji proto, že toužím po ovoci.

A tak likviduji staré listy a vše, co k jahodám nepatří.

Vnímám, že v životě je to podobné. Toužíme-li po ovoci, musíme se zbavit toho, co překáží. Jak někdo pronesl: „Chceš-li být efektivní, musíš být selektivní.“ Akorát ta selekce, plení, trhání nebo jak to nazveme, není nijak příjemná a často ani bezbolestná. Ať už se jedná o záhon jahod nebo o život. Ale je potřebná.

Není to nic nového. Už Ježíš Kristus řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Pokud chceme nést ovoce, které se líbí Bohu, potřebujeme se vzdávat toho, co je nám přirozené. Svého sobectví, touhy po vlastním pohodlí, uznání a tak podobně. A potřebujeme se učit od toho, kdo je v dané věci kompetentní. Ohledně jahod je to třeba zkušený zahrádkář, ohledně života Ježíš.

Tak se chci učit dát si poradit, ale také zabrat a plevat a okopávat. Ať mohu sklízet dobré ovoce.

Stála v knihovně v regále a smála se na mne! Měla zajímavý název. Tak jsem si ji půjčil.

Kniha Pavle Brycze jménem Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit.

Možná dumáte, co se skrývá za tímto zvláštním názvem. Pojednání o výchově? O otcích? Kniha veselá nebo spíše vzdělávací? Román nebo povídky? Zamyšlení? Já byl také zvědav, a tak jsem ji začal číst hned ten den, co jsem si ji donesl domů.

Během četby jsem zjistil, že kromě románu tam najdeme všechno z toho, co mne v první chvíli napadlo. Kniha má totiž dvě části. První část je spíše k zamyšlení a pobavení, neboť je to sbírka fejetonů. Druhá část obsahuje povídky a příběhy, které se různým způsobem dotýkají tématu otcovství.

Ale začněme od začátku, od první části. Po úvodní básni autor pokládá otázku „Jak být dobrým tátou?“ A jakožto otec tří synů před nás předkládá desatero. Nikoli desatero přikázání, ale desatero rad. Rad, které provokují, ale zároveň skrývají moudrost. Hned první rada „Buďte nezodpovědní“ vzbuzuje pochyby, ale i zájem. Jak nezodpovědní?

Pavel Brycz radí toto: „Abyste vůbec měli koho vychovávat, je třeba kašlat na zodpovědnost. Pokud budete racionálně rozvažovat, zdali je vhodná finanční situace na dítě, vhodný čas nepřijde nikdy. Proto odhoďte zábrany, zbavte se kondomů, přestaňte kontrolovat neplodné dny své lásky a nešmírujte, jestli poctivě ďobe pilulky. Jednejte pudově, protože jedině tak jednají praví samci!“

Druhá rada „Spěte v práci“ poukazuje na to, že pokud se zařídíme podle rady první, náš život se radikálně změní. Autor si nebere servítky, a tak ve svých fejetonech popisuje spoustu situací, se kterými se nastávající nebo již existující táta setká.

A tak jsem s úsměvem na rtech četl (a porovnával autorovy rady se svou zkušeností) o těhotenství, o tom, kterak vytroubit do světa, že ses stal otcem. Také o tom, jak vychovávat děti, vstávat v noci, jak se popasovat se svátky, výlety, Valentýnem, pubertou i tchýní. Kniha humorně poodkrývá úskalí pobytu v přírodě, sportování i soužití více generací.

Pokud fejetony budeme číst pořádně, určitě se staneme dobrými otci.

To byl vtip, ale fejetony čtenáře jak pobaví, tak nutí přemýšlet o různých věcech, které přinášejí do života děti. A pokud nezůstaneme jen u přemýšlení, určitě se jako otci posuneme vpřed. Mimochodem, to asi neplatí pro čtenářky, ale s tím se nedá nic dělat 🙂

Druhá část s názvem „Tati, vypravuj…“ obsahuje 17 povídek plných příběhů autora, ať již skutečných nebo smyšlených. Povídek, které autor vyprávěl svým klukům. Povídek, které s humorem popisují všemožné situace, do kterých se otcové mohou dostat, byť do mnoha z nich by se dostat raději ani nechtěli.

Kniha má 140 stran a obsahuje spoustu doprovodných fotografií, často z archívu samotného autora. Knihu doporučuje Liga otevřených mužů.

Autor získal za tuto knihu na Mezinárodním knižním festivalu Svět knihy 2012 Literární cenu Arnošta Lustiga. Kromě této knihy napsal pořádnou hromádku dalších.

Podtrženo, sečteno. Kniha mne velmi pobavila a mohu ji doporučit všem tátům i netátům. Autor napsal i druhý díl s podtitulem „aneb nefňukejte a pochlapte se“ a už se těším, až otevřu také jeho stránky.

Loni jsme je ostříhali a letos jsou tu zase. Snad je jich více než tenkrát.

Výhony švestek.

Kolem každého kmene švestky nám raší spousta výhonů, ale nejen tam. Porůznu v trávě se tyčí menší nebo větší kousky. Některé vyrůstají z kořenů existujících stromů, jiné dokládají švestkovou minulost naší zahrady.

Tři věci však mají společné:

• Zavazejí
• Ničí jak kosu, tak strunu
• Jejich pozůstatky píchají do nohou

Letos zkoušíme jinou taktiku – vykopávání. I s kořeny.

Je to podstatně větší dřina. Už jsme ohnuli rýč a ztupili motyku. Občas do nich bušíme starým sekáčkem na maso, neb nechceme ničit sekeru. Ale nevzdáváme se. Máme naději.

Naději?

Doufáme, že odstraníme-li výhony i s kořeny, tak jich bude příští rok méně. Nejsme naivky, určitě zase nějaké vyrostou, ale věříme, že to stojí za to.

Jednou, když jsem pozoroval navršenou hromadu výhonů, mi to došlo.

Tyhle výhony jsou skvělý učební materiál. Takové podobenství. Podobenství o švestkovém výhonu. Poslouchejte.

Byl jednou jeden výhon, který vyrůstal ze starého kořene švestky. Rok co rok ho majitel zahrady ničil. Někdy ho seřezal kosou, jindy strunovkou, čas od času použil zahradnické nůžky. Výhon se jen smál a co víc, množil se a sílil.

Zahradník se rok co rok při pohledu na švestkové výhony vztekal. Byl totiž povahou vztekloun. Při jednom zajímavém rozhovoru si uvědomil, že to, proč se vzteká, souvisí s jednou starou příhodou. Kdysi, když měl ještě více vlasů a menší objem břicha, mu někdo ublížil. On si to tenkrát nechal líbit, byť v nitru se bouřil. Neměl totiž odvahu projevit svůj nesouhlas. Od té doby neměl rád lidi, zvláště ty, kteří se často usmívali. Neboť ten člověk tenkrát byl také usměvavý. A tak kdykoli ho něco naštvalo, zvlášť když to způsobil někdo veselé povahy, tak vybuchl. Už nikdy více totiž nechtěl tajit své emoce a postoje. Takže když se mu něco nelíbilo, létaly blesky.

Tohle uvědomění nastartovalo jeho změnu. Rozhodl se, že dotyčnému odpustí. Že se začne snažit všímat si na lidech dobrého a ne špatného. A že bude kontrolovat své emoce. Trvalo to dlouho, ale za pár měsíců to byl jiný člověk. Našel a vyřešil totiž kořen svého problému.

Příští jaro zahradník pozoroval svou zahradu. Zvláště ten shluk švestkových výhonů. Pak mu to docvaklo. Vydal se do kůlny a přinesl motyku. Začal kopat a kopal, dokud nenašel starý kořen. Ten byl velký, že musel k motyce přibrat i rýč. Trvalo to skoro hodinu. Pot z něj lil. Ruce měl špinavé. Zlomený nehet a pár škrábanců k tomu. Ale výhony byly pryč. I s kořenem. Toho roku se již neobjevily. Další rok se objevily dva malé výhonky, které vydloubl malou motyčkou. Třetí rok byl jen jeden. Pak už žádný.

Tentokrát se smál zahradník.

V mém životě jsou taky nechtěné výhony. Něco, co vadí mne i ostatním. Někdy je mi pohodlnější to jen tak zastřihnout. Maskovat, zamluvit, převést v legraci. Případně se omluvit. Nechce se mi však lopotit se s tím, abych hledal příčiny takovýchto (zlo)zvyků. A nechce se mi to měnit. Však to taky není žádná sranda.

Psychologové říkají, že vybudovat nový návyk trvá aspoň měsíc, mnohdy déle. To připomíná více upocené kopání než jeden řez nůžkami.

Když koukám na hromadu výhonů, nemůžu než se ptát sám sebe: „Budeš jenom stříhat, nebo pořádně kopneš?“

Vynasnažím se pokud možno kopat.

Co Ty?

Slyšet jednu a tu samou audioknihu pětkrát během jednoho měsíce?

Když jsem ji kupoval, netušil jsem, že si ji děti zamilují tak moc. Audioknihu O Kuliferdovi, kterou namluvil sám autor – Luboš Pavel z Papyra.

Audioknihu jsem koupil, abychom během cesty na a z dovolené nemuseli poslouchat jiný evergreen našich děti – Logopedické pohádky. Neprozřetelně jsem se však o ní zmínil již dříve, takže když jsme na dovolenou vyráželi, začínali jsme ji poslouchat už podruhé 🙂

Kdo je vlastně ten Kuliferda, který tolik zaujal naše děti?

Je to hrášek, který se nechtěl uvařit v hrachové polívce, a tak seskočil na zem a zakutálel se pod kuchyňskou linku. Odtamtud se vydal na cestu po bytě, kde potkal ježka. Ježka v bytě? Naše děti (a koneckonců mne taky) zajímalo, odkud se v bytě vzal ježek, ale autor nás pěkně napínal. Chvíli trvalo, než se Kuliferda, a my spolu s ním, dozvěděli, jak to vlastně bylo.

Kuliferda se rozhodne, že ježkovi pomůže utéct zpátky do lesa, kam patří. Ale než se mu to podaří, zažijí spolu spoustu dobrodružství, poznají byt a také rodinu, která v něm bydlí.

Jako správná pohádka končí happyendem, ale autor nás nechává v napětí až do poslední kapitoly.

Když jsem pohádku poslouchal v autě poprvé, trošku jsem se bál, abych neusnul. Vypravěčův hlas je klidný a dovedu si představit, že bych pohádku pustil dětem před spaním (tam však většinou vyprávím své vlastní :-)). Nicméně poutavý příběh mi usnout nedovolil. A to ani při opakovaném poslechu.

Na pohádce oceňuji velmi zajímavý a netradiční příběh, vtipné a krásné hlášky a to, že se v ní čas od času najdou i dospělí. Třeba diskuze o módě na začátku sedmé kapitoly mi vždy vyvolá úsměv na rtech. Však posuďte sami.

Vtom vešel do ložnice tatínek. „Podívej,“ řekla mu s úsměvem. „Sluší mi?“ „Nó,“ zabručel tatínek, „já nevím.“ „Prosím tě, jak můžeš nevědět? Mám nové kalhoty. Chtěla bych vědět, jak v nich vypadám.“ „Ó, zdají se mi příliš široké.“ „Ale nepovídej, tohle se teď nosí. Je to indický styl. Jsou takové volné, cítím se v nich pohodlně.“ „Nó, tak si je nech,“ pokrčil rameny tatínek. „Ale sluší mi nebo ne?“ „Ne.“ „Jak to? Vždyť v obchodě, když jsem si je zkoušela, mi krásně slušely.“

Skvělou odpověď, kterou ji na otázku „Jak to?“ dal tatínek, si však už musí poslechnout každý sám.

Audiokniha má 14 kapitol a její poslech zabere 2 hodiny a 10 minut.

Podtrženo, sečteno, audioknihu O Kuliferdovi mohu jen doporučit.

Naše Anička dokonce nakreslila i obrázek Kuliferdy a ježka, jak se schovávají pod gaučem, což je důkazem, jakou stopu pohádka v dětech zanechala.

Chcete-li pohádku trochu ochutnat, můžete si poslechnout ukázku.

Pohádka je k dispozici také jako tištěná kniha či e-kniha.

Vedra atakují teplotní rekordy, toť ideální čas zavzpomínat na zimu. Nebo ne? 🙂

Mrzlo, až praštělo. Teploměr si ověřoval, že stále zvládne změřit i minus dvacet stupňů Celsiových. Ideální čas na pořízení snímků tepelných úniků z domečku.
Chtělo to dvě věci. Roztopit pořádně chalupu a sehnat termokameru. Obojí klaplo, akorát mrazivé počasí si zrovna v den akce vzalo dovolenou. Přesto se mi však podařilo udělat zajímavé snímky napovídající o izolačních schopnostech domečku.
Přestože bylo v domečku teplo, zdálo se mi, že je něco v nepořádku. Jeden radiátor byl studenější, než bych čekal. Po prověření všech radiátorů jsem našel ještě dva podobně studené. Čas zavolat příteli na telefonu.
„Něco podobného jsem už párkrát zažil,“ slyším od taťky. „Stává se to vzácně, ale někdy voda začne cirkulovat jiným směrem. Zkus zavřít některé radiátory a ono se to možná spraví.“
Prapodivná rada, ale v nouzi každá rada dobrá. Zatahuji radiátory a po chvíli, světe div se, se jeden radiátor začíná nahřívat. Paráda.
„Díky, ten jeden už zase topí,“ s věčností v hlase telefonuji mému zachránci. „Ale ty dva další jsou pořád jako led. Zkouším je odvzdušnit, ale nic. Ani voda, ani vzduch.“
„Tak to by mohlo být zamrzlé,“ povídá taťka, „zkus to prověřit.“
Přemýšlím, jak poznat zamrzlý radiátor a tu si uvědomuji, že mám mocnou zbraň. Termokameru!
Namířím na kus trubky a na displeji vidím skoro -2°C. Mám to.
Vidina večera v teple domova se rozplynula. To se nemůže nechat jen tak, aby ještě neprasklo, mrazy se mají zase vrátit. Vyrážím domů pro teplomet. Cestou si půjčuji od bratra ze sboru ventilátor.
Dalších několik hodin jsem rozmrazoval a díky termokameře jsem našel ještě jedno zamrzlé místo. Bylo k půlnoci, když jsem dílo dokonal.
Rozmraženo jest, radiátory topí. Hurá…
Ležím v posteli a přemýšlím, že někdy je to s námi stejné. V domě bylo teplo, ale některé radiátory netopily. Možná jsme aktivní, důvěřujeme Bohu, ale v některé oblasti jsme ochladli. Třeba už nečekáme změnu, na něco jsme rezignovali. Nebo jsme akorát přetažení a uhonění, a tak na nějakou oblast v životě nemáme sílu.
Někdy stačí trochu ubrat jinde a dá se to do pořádku, podobně jako se rozběhl ten jeden radiátor u nás na chalupě.
Jindy mohou být kořeny problému někde hluboko. Tak hluboko, že jen termokamera Ducha svatého ukáže, kde je problém, kde jsme zamrzlí. Skvělá zpráva je, že Bůh kromě termokamery vlastní také teplomet Boží lásky, která může pomoci naše srdce zase rozmrazit. Někdy si k tomu chce použít také bratra nebo sestru. Jako ventilátor pomohl teplometu s rozmrazováním, přímluvy, rozhovory a zájem dodávají našim životům energii.
Na nás je dovolit Bohu zkoumat naše nitro, naslouchat jeho verdiktu a také požádat své sourozence v Kristu, aby nám s případným rozmrazováním pomohli.
Tak ať nám to topí, ať doslova hoříme.

„Napsal a vydal knihu. Prodá ji?“

Tak zněl můj příspěvek do soutěže o šestislovný příběh. Příspěvek, který je zároveň mým příběhem. Dnes jsou to tři měsíce ode dne, kdy zavolal dopravce, že mi veze paletu knih. Kniha Pohádky z tátovy hlavy byla na světě. Mohl jsem si gratulovat. Jsem autor! Jenže napsáním a vydáním knihy to nekončí, ale právě začíná. Knihu je totiž třeba ještě prodat.

Když jsem se rozhodoval, zda knihu vůbec vydat, věděl jsem, že půjdu do pro mne neznámých končin. Že budu muset věnovat čas propagaci a marketingu, tedy věcem, ve kterých nemám zkušenosti a které mi nejsou vůbec blízké. Obzvlášť proto, že jsem se rozhodl nedat knihu do běžné distribuce, protože marže distributorů jsem si vzhledem k menšímu nákladu nemohl dovolit. Ale i tak jsem se rozhodl, že mi to stojí za to. Prostě chci, aby děti měly možnost pohádky číst nejen z čtečky, telefonu nebo tabletu, ale z pořádné knihy. A i kdyby to nevyšlo, děti se budou rodit pořád, tak do konce života se těch knih zbavím, nemusím aspoň řešit, jaké dárky kupovat novopečeným rodičům 🙂

Příjemný start

Povzbudivým začátkem bylo, že hned ten den, kdy knihy přivezli, jsem se mohl zúčastnit jarmarku v naší školce. A tam jsem prodal svých prvních pár výtisků. Navíc ten samý den jsem získal svou první on-line objednávku na základě toho, že jsem informaci o vydání sdílel na facebooku. Start dobrý.

Blízké okolí

Když byla kniha novinkou, šla na odbyt v mém okolí:

• členové rodiny
• lidé v církvi
• kolegové z práce
• ti, kteří měli s mými pohádkami již zkušenost

Přátelé rodiny

Velmi mne potěšilo, že mí rodiče se s vervou pustili do doporučování mé knihy svým kolegům a přátelům. Většina jsou to také babičky a dědečkové, takže kniha pohádek je pro ně jako dělaná. Na tomto příkladu jsem viděl, že nejlepší marketink je od úst k ústům. Prostě osobní doporučení funguje nejlépe.

Zasáhnout svět 🙂

Nicméně členů rodiny a přátel je omezené množství, a tak jsem se snažil proniknout i k lidem, které neznám a kteří neznají mě. Několik výtisků jsem prodal do místní knihovny, a jelikož zima končí, chystám se navštívit ještě pár knihoven v okolí. Zapojil jsem se do akce „Jablůnka čte dětem“ a četl jsem pohádky v tamní knihovně. Bylo tam sice jen pár dětí, ale bavilo mne to, a tak se na možnost autorského čtení ještě někde zeptám.

Na pár místech se podařilo domluvit komisní prodej, ale musím se přiznat, že do tohoto se mi moc nechce, a tak jsem obchodů ještě příliš mnoho nenavštívil. Jak říká Bible: „Hoden jest dělník své mzdy“, a tak se v případě komisního prodeje musím o zisk podělit s prodávajícím. Nemám s tím problém, takže pokud byste rádi zařadili mou knihu do nabídky, ozvěte se.

Na internetu se o sobě snažím dát vědět různými způsoby:

• knihu jsem poskytl několika recenzentkám, které recenzi uvedli na svém blogu a na knižním serveru databazeknih.cz (mimochodem, zjistil jsem, že většina knižních recenzentů jsou ženy)
• pravidelně zveřejňuji nové pohádky na svých stránkách a odkazuji na ně na facebooku
• několik pohádek jsem uveřejnil na serverech pohadky-online.eu a www.ctenizdarma.cz
• uspořádal jsem soutěž o pohádku na přání (nikdo se nezapojil, třeba někdy příště)
• připojil jsem se k projektu papyro.cz, což je server sdružující autory, kteří své knihy vydali vlastním nákladem. Docela dost lidí takto vydalo pohádky pro děti. Že by děti probouzely v rodičích tvůrčí sklony? 🙂

Protože mé pohádky měly kladnou odezvu ve dvou školkách, zkouším teď taky nabídnout knihu do školek. Jelikož díky zákonu o některých službách informační společnosti nesmím obchodní nabídku poslat e-mailem, skamarádil jsem se s rejstříkem škol a serverem mapy.cz. Než někam jedu, kouknu se, kde je v okolí školka, do které bych mohl zanést dopis představující mou knihu. Škoda jen, že dost školek si zavírá svou schránku do oplocené a uzamčené zahrady. Přicházejí tak o jedinečnou nabídku.

Závěrem

Po třech měsících s knihou mohu říci, že jsem se naučil tyto věci:

• vydáním to nekončí, ale začíná
• nejlepší reklama je doporučení spokojeného čtenáře
• líná huba, holé neštěstí
• pokud bych se měl živit jako prodejce, zhynul bych brzy hlady

A mimochodem, pokud vám zajímá, kolik jsem knih zatím prodal, tak je to 115.

P.S. Pokud jste mé pohádky četli a líbily se vám, nezapomeňte se o nich zmínit ve svém okolí. Třeba sdílením na facebooku, pokud používáte. Děkuji