Švestkové výhony
Loni jsme je ostříhali a letos jsou tu zase. Snad je jich více než tenkrát.
Výhony švestek.
Kolem každého kmene švestky nám raší spousta výhonů, ale nejen tam. Porůznu v trávě se tyčí menší nebo větší kousky. Některé vyrůstají z kořenů existujících stromů, jiné dokládají švestkovou minulost naší zahrady.
Tři věci však mají společné:
- Zavazejí
- Ničí jak kosu, tak strunu
- Jejich pozůstatky píchají do nohou
Letos zkoušíme jinou taktiku – vykopávání. I s kořeny.
Je to podstatně větší dřina. Už jsme ohnuli rýč a ztupili motyku. Občas do nich bušíme starým sekáčkem na maso, neb nechceme ničit sekeru. Ale nevzdáváme se. Máme naději.
Naději?
Doufáme, že odstraníme-li výhony i s kořeny, tak jich bude příští rok méně. Nejsme naivky, určitě zase nějaké vyrostou, ale věříme, že to stojí za to.
Jednou, když jsem pozoroval navršenou hromadu výhonů, mi to došlo.
Tyhle výhony jsou skvělý učební materiál. Takové podobenství. Podobenství o švestkovém výhonu. Poslouchejte.
Byl jednou jeden výhon, který vyrůstal ze starého kořene švestky. Rok co rok ho majitel zahrady ničil. Někdy ho seřezal kosou, jindy strunovkou, čas od času použil zahradnické nůžky. Výhon se jen smál a co víc, množil se a sílil.
Zahradník se rok co rok při pohledu na švestkové výhony vztekal. Byl totiž povahou vztekloun. Při jednom zajímavém rozhovoru si uvědomil, že to, proč se vzteká, souvisí s jednou starou příhodou. Kdysi, když měl ještě více vlasů a menší objem břicha, mu někdo ublížil. On si to tenkrát nechal líbit, byť v nitru se bouřil. Neměl totiž odvahu projevit svůj nesouhlas. Od té doby neměl rád lidi, zvláště ty, kteří se často usmívali. Neboť ten člověk tenkrát byl také usměvavý. A tak kdykoli ho něco naštvalo, zvlášť když to způsobil někdo veselé povahy, tak vybuchl. Už nikdy více totiž nechtěl tajit své emoce a postoje. Takže když se mu něco nelíbilo, létaly blesky.
Tohle uvědomění nastartovalo jeho změnu. Rozhodl se, že dotyčnému odpustí. Že se začne snažit všímat si na lidech dobrého a ne špatného. A že bude kontrolovat své emoce. Trvalo to dlouho, ale za pár měsíců to byl jiný člověk. Našel a vyřešil totiž kořen svého problému.
Příští jaro zahradník pozoroval svou zahradu. Zvláště ten shluk švestkových výhonů. Pak mu to docvaklo. Vydal se do kůlny a přinesl motyku. Začal kopat a kopal, dokud nenašel starý kořen. Ten byl velký, že musel k motyce přibrat i rýč. Trvalo to skoro hodinu. Pot z něj lil. Ruce měl špinavé. Zlomený nehet a pár škrábanců k tomu. Ale výhony byly pryč. I s kořenem. Toho roku se již neobjevily. Další rok se objevily dva malé výhonky, které vydloubl malou motyčkou. Třetí rok byl jen jeden. Pak už žádný.
Tentokrát se smál zahradník.
V mém životě jsou taky nechtěné výhony. Něco, co vadí mne i ostatním. Někdy je mi pohodlnější to jen tak zastřihnout. Maskovat, zamluvit, převést v legraci. Případně se omluvit. Nechce se mi však lopotit se s tím, abych hledal příčiny takovýchto (zlo)zvyků. A nechce se mi to měnit. Však to taky není žádná sranda.
Psychologové říkají, že vybudovat nový návyk trvá aspoň měsíc, mnohdy déle. To připomíná více upocené kopání než jeden řez nůžkami.
Když koukám na hromadu výhonů, nemůžu než se ptát sám sebe: „Budeš jenom stříhat, nebo pořádně kopneš?“
Vynasnažím se pokud možno kopat.
Co Ty?
