Šiška
Byl jsem čerstvě zamilovaný a chtěl jsem dát své milované nějaký netypický dárek. A tak jsem se vydal do lesa, protože jsem věděl, že tam ho najdu. Tedy vlastně ji.
Šišku!
Když se ohlédnu zpátky, kladu si otázku, zda bylo taktické jako první dárek pro dívku, které jsem se začal dvořit, zvolit zrovna šišku. Kytka by přece byla jistější volbou, nebo ne? Ale mé chemií poblázněné srdce říkalo, že mám být originální a hlavně romantický. Takže žádná kytka, ale šiška.
Šiška? Já vám zapomněl říci, že k té šišce ještě něco patřilo. Trochu „koření“, které ze suché šišky vytvoří prvotřídní pokrm pro duši mladé dívky. Mimochodem, ta dívka se tenkrát neurazila. A časem si mne vzala za muže. Jaké to bylo koření?
Nebyla jím žádná bylinka, ale komentář, vysvětlení a přání. Tenkrát jsem Hance řekl, že je trochu jako šiška. Možná se chytáte za hlavu, že přirovnat někoho k šišce není moc romantické. Protože taková suchá šiška je vzrušující, přitažlivá a žádoucí asi jako vyschlá žížala. I když přirovnat jí k dýni by bylo jistě mnohem horší.
Šišky totiž mají jednu skvělou vlastnost. Když se na stromě rozevřou, tak z nich vypadávají lehoučká semínka, která vítr roznáší na všechny strany. A z každého takového semínka může vyrůst nový strom. Já tehdy Hance řekl, že je podobná šišce, protože kam jde, tam kolem sebe trousí dobrou náladu, laskavost nebo něco jiného, co člověka potěší. A že jí přeji, ať těch semínek dobra, která rozsévá kolem sebe, je stále dost. Dokonce čím dál víc.
Že je taková šiška k zulíbání, co?
Na tuto patnáct let starou příhodu jsem si vzpomněl, když jsem uviděl strom obsypaný šiškami. Byl to osamělý smrk uprostřed obrovitánské louky. Sice kolem sebe trousil semínka, ale mladé smrčky neměly proti traktoru se sekačkou šanci. Ale přesto dělal to, co měl. Plodil šišky, ze kterých vylétávala semínka.
Každý z nás, já i vy, jsme podobni šiškám. Neustále kolem sebe trousíme. Slovy, postoji, činy, úsměvem, zamračením se a mnoha dalšími způsoby. Ať zrovna jdeme světem nebo jsme usazeni ve svém domově, stále znovu a znovu něco rozséváme. Někdy dobré, jindy horší.
Každý zahrádkář nebo zemědělec seje a sází s vyhlídkou, že bude sklízet. Mnozí z nás, kdo všechno jídlo nakupujeme v super, hyper či jiných marketech, už o setbě a sklizni moc nepřemýšlíme. Jídlo přece neroste na polích, ale v obchodě, ne?
Ale i tak tušíme, že zemědělec, který by zasel brambory a chtěl sklízet obilí, jedná hloupě. Z brambor vyroste akorát brambor, z mrkve mrkev a ze zrníčka obilí. Tedy pokud to zrovna nezahluší plevel, že?
V našich vztazích je to úplně stejné. Co zasejeme, to sklidíme. Rozséváme-li kolem sebe úsměvy, pochvaly, zájem, sklidíme pohodu. Vrháme-li kolem sebe kritiku, zlobu či nadávky, bude s námi k nevydržení.
Když jsem tak koukal na ten smrk, zatoužil jsem, abych uměl žít v souladu s přáním, které jsem kdysi řekl té, do níž jsem se zamiloval. Totéž přeji i vám. Buďme jako šišky, ze kterých vylétávají dobrá semena. Vždyť nás jednou čeká sklizeň.
