Myšlenky z tátovy hlavy

Když se Staník narodil, tak měl problém se přisát k prsu a pít mléko. Měli jsme obavy, zda vůbec budeme moci kojit, a tak jsme se modlili, aby Bůh dal, že se Hance bude tvořit dostatek mléka… A jak to dopadlo?
V listu do Korintu apoštol Pavel napsal o Bohu toto: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“ A my můžeme dodat, že jsme tuto potvrzení této pravdy zakusili taky, Staník nikdy netrpěl nouzí o mléko, a navíc Hanka mohla „sponzorovat“ i ty děti, které neměly dost mléka od vlastní maminky…

Když bych viděl nadpis článku „tanečník nebo fotbalista“, řekl bych si, že někdo asi přemýšlí nad svou další kariérou, případně nad kariérou některého ze svých dětí… Nevím, co čekáš Ty, ale o sportu nebo chlapských věcech to skoro vůbec nebude. Ono tanečník nebo fotbalista jsou mimo jiné názvy dvou různých poloh při kojení, takže tento článek bude o kojení, ale nejen o něm 🙂
Díky Bohu má Hanka dostatek mléka, a tak Staník papá a roste, ale nebylo vše od začátku tak jednoduché. Přestože jsme stvořeni tak, že miminka dokáží sát mléko z prsu, ne vždy to jde úplně samo a je potřeba si nějak vypomoci. Nejdříve jsme museli používat kojící klobouček a pomalu jsme se smiřovali s tím, že s ním budeme kojit asi pořád. Nicméně jsme ještě občas zkoušeli Staníka nejdříve přiložit jen tak k prsu a kupodivu se to jednou zlomilo a on se naučil pít bez kloboučku. My už to chtěli vzdát, ale Bůh nám chtěl dát něco lepšího, a tak jsme jen žasli, že to najednou jde i takto naostro.
Byli jsme moc vděčni, ale zároveň s tím přišla jedna potíž, Staník uměl pít přímo z prsu jen v poloze fotbalisty. A ta má tu nevýhodu, že většinou je potřeba kojence naštelovat, ideálně s pomocí někoho dalšího. A taky je prostorově náročná, protože je dítě vedle matky, skoro až za matkou. Ale byli jsme rádi, že Staník pije bez kloboučku. Hanka občas zkoušela i polohu tanečníka, která eliminuje právě popsané těžkosti. Maminka si může dítě přiložit sama, dá se to zvládnout bez problému nejen doma, ale i v čekárně u lékaře nebo prostě kdekoli. Byl to boj, Staník pořád křičel a ne a ne se chytit, leda na fotbalistu… Hm, že by tím chtěl naznačit své budoucí sportovní preference? … Po nějakém čase jsme se začali pomalu smiřovali s tím, že kojení bude vždy docela fuška a že poloha fotbalisty je maximum, kterého dosáhneme… A opět ve chvíli, kdy jsme pomalu ztráceli naději na změnu a chuť to zkoušet, Bůh zasáhl a Staník se chytil i v poloze tanečníka a doteď takto pije jako duha. Hurá!
S Hankou jsme za tohle vše moc rádi a já přemýšlím, proč se často v životě chci spokojit s fotbalistou, když má Bůh připraveného tanečníka. Někdy nejsem s něčím spokojen, ale neodhodlám se podniknout nic pro to, aby se to zlepšilo. Bible říká: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Kéž se nikdy nespokojím jen s tím, co vidím, co si dovedu představit a co bych mohl získat vlastní silou, ale usiluji vždy o to, co může dát jenom Bůh.

Dneska jsem si uvědomil, jak moc informací jsme za svůj život vstřebali a jak to často ani nevnímáme… Povídal jsem si v nemocnici se Staníkem, aby si na nás zvykl a aby se uklidnil a začal sát mléko a rozhodl jsem se mu mimo jiné představit rodinu, do které se narodil. Když jsem došel k pradědečkovi, řekl jsem, že až bude větší, že se může chlubit kamarádům, že mu na ruce udrží magnet… A pak jsem se zarazil. To zaujme nás, ale co on?
1) Ještě neví, co je to gravitace a že pokud umístíme magnet na spodní stranu ruky a on nespadne, že to není normální. Tak jsem mu musel vysvětlit co je to gravitace a jak to funguje…
2) Taky neví, co je to magnet, a tak jsem mu musel vysvětlit existenci magnetismu a to, že se magnety buď odpuzují nebo přitahují.
3) Když už jsme byli u těch sil, zmínil jsem i elektřinu a taky vztahy mezi lidmi – nevidíš to a přece to funguje.
4) Řekl jsem cosi humorného a musel jsem mu vysvětlovat, co je to vlastně humor.

No a mezi tím vším nezapomenout znovu a znovu zdůrazňovat, že reklama sice praví, že „zdraví a sílu najdeš v sýru“, ale že u něj platí: „zdraví a sílu najdeš v mateřském mléce“. Malý se děsí (už jen slova, natož v reálu) prsu a mléka, tak jsem se ho snažil obalamutit tím, že jsem mluvil o „živinách z ňadra“… Nepomohlo to, tak jsem mu alespoň vysvětlil existenci synonym.

Po tři čtvrtě hodině mého povídání dvakrát olízl bradavku (ehm správně tedy výčnělek na ňadru) a usnul, takže jsme zase nenakojili… Ale aspoň se obzory dvacet hodin starého miminka pořádně rozšířily, a to taky není k zahození, ne?

Na vědomí se dává, že 12. srpna léta Páně 2010 ve 23:21 spatřil světlo světa Stanislav Chromčák IV., toho času vážící 3300 gramů. Fotky najdete na http://plavcik.chromcakovi.cz/.

Kolik stojí dítě? Jaká je jeho cena? Nebo jeho hodnota? Jsou to poněkud zvláštní otázky, ale v poslední době jsem se setkal s několika věcmi, které měly společné právě toto – cenu dítěte.
Takže tady je pár střípků:

• Podle jednoho článku na serveru iDnes někdo vypočítal, že rodiče utratí za dítě do 18 let jeho věku zhruba tři milióny korun.
• Četl jsem článek o tom, že v Indii ženy pronajímají své dělohy neplodným párům z bohatších částí světa (kam mimochodem patříme i my), aby jim donosily a porodily dítě. „Pořizovací cena“ takového dítěte je zhruba půl milionu korun.
• Nedávno jsem na ulici potkal souseda. Mají zhruba roční dítě a nadšeně mi vysvětloval, že takový drobek mu úplně změnil život, ale že je to super… Prostě k nezaplacení.
• Pár touží po dítěti a nejde to a nejde – smutek, slzy, zoufalé modlitby, …
• Dítě je tady a trénuje hlasivky (hlavně v noci), rodiče platí minimálně nevyspáním a napjatými nervy (to nás teprve čeká, ale měli jsme tady živé demo – synovce).
• V ceníku nemocnice je položka za interupci – 2500, případně 3500 korun, dle stáří (nebo spíše mládí) dítěte.

Suma sumárum, hodně záleží na úhlu pohledu. Ještě mě napadá jeden pohled. Bůh dal Ježíše Krista, abychom my, ať už malí nebo velcí, mladí nebo staří, mohli znovu přijít k němu. Aby byla zaplacena cena za naše provinění, za naše sobectví, náš hřích… „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Bible, Janovo evangelium 3,16)

Každý občas čekáme, třeba na autobus, ve frontě u doktora, na změnu počasí nebo třeba na lepší budoucnost. Někteří čekají na Godota a my s manželkou teď čekáme na narození miminka. Délku některého čekání můžeme ovlivnit, ale některé musíme prostě přečkat, někdy s radostí, jindy s trápením. Myslím, že se teď něco o čekání učím.
Tak třeba že není čekání jako čekání. Někdy jen tak čekám, ale je to čekání pasívní. Třeba když jedu vlakem do práce, tak sednu do vlaku a čekám, že se vlak rozjede a za nějaký čas bude v Hranicích, kde budu muset vystoupit. Ale nic nedělám, spíše se snažím usnout a jen se spokojím s tím, že vlak někdy vyjede ze stanice. Ale pak je ještě čekání, které můžeme nazvat spíše očekáváním a toto čekání je provázeno aktivitou. Tak třeba očekávání narození miminka je tím druhým – sehnali jsme výbavičku (díky všem, kdo nám něco zapůjčili nebo věnovali), smontoval jsem postýlku, něco jsme dodělali v domácnosti. A víme, že to přijde, nevíme kdy, ale bude to. Hanka si nabalila tašku a já teď nikam necestuji, zdržuji se poblíž domova nebo přinejhorším telefonu a snažím se mít stále nabité nějaké akumulátory do foťáku. Proč? Protože čekám, tedy spíše očekávám, protože vím, že to fakt přijde, že přijde čas porodu a já chci být u toho.
Očekávání příchodu potomka mne vede k aktivitě, ale zároveň se musím učit důvěřovat Bohu a čekat. Nejde si prostě říci, v pondělí večer to bude a do té doby dělat jako by se nechumelilo. My křesťané očekáváme, že jednou se Ježíš vrátí na tuto zem a že přijde boží království. A přemýšlím, jak čekáme a jak čekám já osobně. Mám postoj očekávání, tj. snažím se být připraven nebo je mi to spíše jedno? A dokáží svůj život, své plány, své činnosti přizpůsobit tomu, že se Ježíš znovu vrátí? Nebo žiji jako by byl můj život o mně?
Bože, nauč mne správně čekat!

Když se řekne nevydařený nebo změněný plán, určitě se Ti něco vybaví, milý čtenáři. Vlak, autobus nebo šalina ujíždějící před nosem. Deštivý den, když si člověk naplánoval nějaký výlet, případně práci na zahradě. Nečekaná nemoc nebo zranění… Nevím, jak reaguješ na změnu plánu Ty, ale já mám rád, když jdou věci pořádně, buď podle plánu nebo aspoň podle nějakých zaběhnutých kolejí… prostě jsem spíše konzervativní, byť, aspoň doufám, nejsem úplná konzerva 🙂 Ale musím říci, že někdy se i zhroucený plán může změnit v něco pozitivního. Třeba jako minulý týden…
Dějství prvé, doma. V pondělí za mnou přišla Hanka, tvářila se divně a nejprve jsem si myslel, že simuluje šmigrust – byla docela oblitá vodou. Pak mi oznámila, že se jí podařilo utrhnout růžici na kuchyňském dřezu a než stihla zastavit vodu, tak byla pěkně ocákaná. Až jsem skončil v práci, tak jsem se vyzbrojil klíči, kleštěmi a jal se zkoumat, kterak je vodovodní baterie přidělána ke kuchyňské lince a jak je vše vlastně zapojeno. Odpojit hadice šlo snadno, ale pro demontáž baterie jsem využil přítele na telefonu, respektive tchána poblíž 🙂 S demontovanou baterií jsme vyrazili do obchodu, abychom zjistili, co se s tím dá koupit. A při té příležitosti jsme se vybavili letákem, který nás lákal na registraci v síti prodejen s tím, že pokud budeme utrácet své korunky tam, že můžeme něco získat. Říkal jsem si, že když už něco budeme kupovat, tak že proč ne.
Dějství druhé, v obchodě. Žijeme v době blahobytu, nejen že jsme nemuseli žadonit o nějakou podpultovou baterii nebo růžici, v obchodě se na nás smály baterie různých tvarů, materiálů i cen. Dokonce se na nás usmíval i prodavač, který zhodnotil naší baterii a zlomenou růžici a prohlásil, že růžice se dá koupit samostatně, ale že si máme koupit raději baterii novou, že ten ulomený kus z toho nedostaneme, že je zarostlý vodním kamenem atd. Tak jsme si vybrali baterii a vydali se k pokladně. Tam jsme si prohlédli vybranou baterii v originál balení a prohlásili, že tedy využijeme inzerované zaregistrování se na pokladně před nákupem… No když mluvím o změněných plánech, možná již, bystrý čtenáři, tušíš, že zde číhá nějaká zrada… A tušíš správně, prodavač prohlásil, že to u nich zaregistrovat nejde, že musíme na jinou prodejnu a tam že nám to na počkání udělají… No, musím říci, že mne to krapet namíchlo, něco slibují a pak nic z toho, a tak jsme tam baterii nechali a že zítra jinde a pak tady.
Dějství třetí, doma, úterý. Hanka se vrátila z města a říká, že o kartičku požádala, ale že bude až další den, nikoli tedy na počkání… Mírně zuřím, jak jen flegmaticky orientovaný člověk může 🙂 Zase nesplněný slib. Beru do ruky kleště a vyndávám onen ulomený kus růžice, který dle prodavače nepůjde vytáhnout… Holt dobrý prodavač, uměl prodat, nicméně i jemu nesplněný slib trošku mění plány.
Dějství čtvrté, obchod, středa. S nově vyzvednutou kartičkou kupuji růžici, která nás stojí zhruba sedminu ceny nové baterie. Už nejsem naštvaný, ale jsem Bohu vděčný, že dopustil, aby naše plány padly a my díky tomu mohli nakonec ušetřit.
Přemýšlím, že Bůh tak často pracuje, že dopouští situace, které by si lidé dobrovolně nevybrali. Třeba Josef, byl milován svým otcem, měl se náramně a jednou ho prodali jeho vlastní bratři do otroctví. Byl v pokušení a obstál a šel za to do vězení. Pak pomohl spoluvězni, který mu slíbil pomoc a pro samou radost na něj zapomněl… Další podrobnosti psát nebudu, kdo máte zájem, tak otevřete Bibli na jejím začátku a v knize Genesis alias 1. knize Mojžíšově nalistujte kapitoly 37 až 50, stojí to za to. Josef zažil mnohem horší věci než nesplněný reklamní slib, ale nakonec dokáže říci svým bratrům: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“ (Genesis, 50,20).
Doufám, že až příště něco nebude podle mých představ, že nepropadnu hned skepsi, naštvání, ale uchovám si naději, že i to si Bůh může použít k dobrému… A že mu v tom nebudu bránit.

Neteř má jedno pěkné tričko s nápisem „jsem malá, ale šikovná“… Myslím, že se dnes často honíme za věcmi, které jsou velké… chceme velký zážitek, v práci velký (nebo spíše vysoký) plat, mít velké auto atd… Ale často platí ono „i s malým kašpárkem lze zahrát velké divadlo“. Nevěříte?
Předloni jsme začali pokládat nové linoleum, bylo to už k večeru a zjistili jsme, že nemáme lepidlo, kterým bychom ho podlepili. Naštěstí (pro tu chvíli jsme to tak brali) žijeme v době, kdy různé super-, hyper- a jiné markety mají otevřeno i do noci, a tak jsme vyrazili… A protože jsme nebyli v hobby-marketu, ale v obyčejném super-, tak velkou plechovku lepidla neměli. Ale 16 malých tub chemoprenu ano 🙂 Myslím, že kdybychom vypadali trošku jinak, tak že pokladní burcuje policii, že tady někdo nakupuje suroviny na nějaký útok, ale protože vypadáme jak vypadáme, jen jsme působili poněkud výstředně… přece jen, kdo běžně kupuje 16 tub lepidla, když není právě v akci? Ale svůj účel splnilo i tak, lino drží dodnes a ještě pár tub zbylo.
Nebo minulý víkend jsme se vrátili z lesa s kyblíkem borůvek a dali jsme se do zavařování. A ejhle, šáhnu do skříně pro pytlík s kilovým balením cukru a on tam žádný nebyl. Jak již asi tušíte, cukr jsme někde vyštrachali a bude to mít něco do činění s čímsi maličkým… Ano, přesně tak, ještě ze svatby nám zbyla krabice malých cukříků ke kávě nebo čaji, přesně 4 gramy v jednom pytlíku… Víte, že stačí jen 125 pytlíčků a máte sladký nálev na devět malých sklenic borůvek a ještě vám zbude na několik dalších?
Takže tolik o malých věcech… Někdy si říkám, že mé schopnosti v nějaké oblasti jsou malé nebo skoro žádné. Nebo přemýšlím o tom, kdo jsem, abych se mohl pustit do něčeho velkého… Ale ono na velikosti nebo množství vlastně ani tolik nezáleží 🙂
A mimochodem, víte že Ježíš z pěti chlebů a dvou ryb nasytil obrovský zástup lidí a ještě zbylo?

Na začátku července jsem na biblické hodině “kázal” o Nehemjášovi, tak pokud by to někoho zajímalo, tak text (ne doslovný) je ke stažení zde.

Od startu Olomouckého půlmaratónu už uběhlo několik dní a pokud byste se podívali na jeho výsledky, tak mé jméno tam nikde nenajdete… Proč? S tréninkem jsem pokulhával a po jednom běhu jsem začal pokulhávat doopravdy. Začala mne bolet noha v chodidle, a tak jsem skoro tři týdny neměl na běh ani pomyšlení… tedy po pravdě řečeno jsem si na něj myslel vždy když zabolela noha. No a když noha přestala bolet jsem už znovu nezačal, neboť čas se nachýlil a neměl jsem naběháno… Takže půlmaratón se nestal mou noční můrou, ale zatím zůstal v kategorii nesplněných snů.