Čekání na …
Každý občas čekáme, třeba na autobus, ve frontě u doktora, na změnu počasí nebo třeba na lepší budoucnost. Někteří čekají na Godota a my s manželkou teď čekáme na narození miminka. Délku některého čekání můžeme ovlivnit, ale některé musíme prostě přečkat, někdy s radostí, jindy s trápením. Myslím, že se teď něco o čekání učím.
Tak třeba že není čekání jako čekání. Někdy jen tak čekám, ale je to čekání pasívní. Třeba když jedu vlakem do práce, tak sednu do vlaku a čekám, že se vlak rozjede a za nějaký čas bude v Hranicích, kde budu muset vystoupit. Ale nic nedělám, spíše se snažím usnout a jen se spokojím s tím, že vlak někdy vyjede ze stanice. Ale pak je ještě čekání, které můžeme nazvat spíše očekáváním a toto čekání je provázeno aktivitou. Tak třeba očekávání narození miminka je tím druhým – sehnali jsme výbavičku (díky všem, kdo nám něco zapůjčili nebo věnovali), smontoval jsem postýlku, něco jsme dodělali v domácnosti. A víme, že to přijde, nevíme kdy, ale bude to. Hanka si nabalila tašku a já teď nikam necestuji, zdržuji se poblíž domova nebo přinejhorším telefonu a snažím se mít stále nabité nějaké akumulátory do foťáku. Proč? Protože čekám, tedy spíše očekávám, protože vím, že to fakt přijde, že přijde čas porodu a já chci být u toho.
Očekávání příchodu potomka mne vede k aktivitě, ale zároveň se musím učit důvěřovat Bohu a čekat. Nejde si prostě říci, v pondělí večer to bude a do té doby dělat jako by se nechumelilo. My křesťané očekáváme, že jednou se Ježíš vrátí na tuto zem a že přijde boží království. A přemýšlím, jak čekáme a jak čekám já osobně. Mám postoj očekávání, tj. snažím se být připraven nebo je mi to spíše jedno? A dokáží svůj život, své plány, své činnosti přizpůsobit tomu, že se Ježíš znovu vrátí? Nebo žiji jako by byl můj život o mně?
Bože, nauč mne správně čekat!
