Myšlenky z tátovy hlavy

Tuto knihu Ladislava Zibury jsem nalezl pod vánočním stromečkem, dokonce s věnováním a podpisem autora. Jelikož jsem již četl autorovu prvotinu s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma, byl jsem zvědav, zda zažije stejně zajímavé a šílené příhody jako tenkrát.
Co se týče příhod, Ladislav (jak si někdy v knize říká) nezklamal. Ono ani nic jiného nelze čekat, pokud se člověk vydá poznávat Nepál a Čínu pěšky, a to mimo běžné turistické destinace. Líbilo se mi dozvědět se o těchto zemích něco jiného, než s čím jsem se dosud setkal. Jde hlavně o příběhy obyčejných lidí, které mladý cestovatel potkal.
Některé kulturní zvyky, zejména co se týče pohostinnosti, mne velmi zaujaly. Mnohé jsou v ostrém kontrastu s tím, co můžeme vidět ve většině naší společnosti. Naopak některé detaily, třeba ty o hygieně, mne trochu vyděsily.
U knihy jsem obdivoval v prvé řadě autora a jeho odvahu vydat se i do míst, kde se s nikým nedomluví. Mnohdy jsem se musel usmívat, nebo přímo smát, když jsem si představoval popisované příhody. Někdy jsem se musel naopak hluboce zamyslet nad tím, jak vnímám svůj život a situace, které přináší. Neboť když je porovnám s tím, co zažívají dnes a denně lidé z autorovy knihy, musím uznat, že se mám skoro královsky.
Ve srovnání s autorovou první knihou mi tato přišla méně humorná, ale i tak ji mohu vřele doporučit ke čtení každému, kdo se rád dozví něco o světě kolem. Poslouží nejen k rozšíření obzorů, ale také k potrápení bránice. A třeba čtenáře inspiruje k tomu, aby se také vydal na pěší výlet delší než obvykle.

P.S. Ukázku z knihy, čtenou samotným autorem, si můžete poslechnout sami, protože kniha je dostupná také v audio podobě.