Myšlenky z tátovy hlavy

Dnes po práci jsem vyrazil se Staníčkem na dětské hřiště plné kamínků, abychom si užili babího léta. Staníček kamínky miluje, bere je do ručičky a snaží se je někam dát. Třeba do kyblíčku, na lavičku, na houpacího koně nebo na cokoli jiného. A pokud je tam nějaký otvor, kterým by mohl kamínky prohazovat, tak to je úplně nadšený. Společně jsme vyzkoušeli houpacího koně, houpačku a nakonec jsme se honili okolo svislé sítě. A pak Staníka zaujal visící provaz.
Provaz je určený pro větší děti, které se na něm mohou houpat, ale Staník má zvláštní zálibu ve věcech, které nejsou přiměřené jeho věku. Samozřejmě si rád hraje s kubuskami, kostkami, ale moje myš u notebooku, klávesnice nebo maminčin mobil vyhrávají, pokud se k nim může dostat. Takže provaz kolébající se nad jeho hlavou zákonitě upoutal jeho pozornost. Staník je moc šikovný, běhá kolem nábytku, ale zatím se mu nechce stát na dvou bez opory. Takže ať se ze sedu natahoval jakkoli, na provaz nedosáhl. Tak se postavil vedle svislé konstrukce, čímž se dostal do správné výšky, ale zase nedosáhl do boku. Prostě byl provaz vždy moc daleko. Nějakou dobu se snažil, ale neúspěšně. Bez toho, aby se postavil na nohy, neměl sám šanci.
Staník má svou hlavu, ale není hloupý, a tak se rozhodl „pokořit se“ a dostat se k provazu jinak – s pomocí svého táty. Když zjistil, že sám to nezvládne, ale že já sedím v blízkosti provazu, přilezl ke mne, opřel se o mne a postavil se. Zatímco se mne jednou rukou držel, druhou ukořistil zaslouženou kořist – provaz. Chvíli si s ním hrál a pak spokojeně slezl dolů a s pocitem uspokojení se zase věnoval kamínkům.
Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne pár věcí, ze kterých si mohu vzít příklad. Tou první je ochota se nevzdávat, zkoušet různé cesty a nedat se odradit tím, že věc se zdá býti nedosažitelná. Tou druhou věcí je schopnost upustit od představy, že vše musím zvládnout sám a nebát se opřít se o našeho nebeského Otce. Uvědomuji si, že často musím bojovat s představou, že vše musím zvládnout sám. Že se v mém životě objevují tendence spoléhat na své vlastní schopnosti. Jsem proto rád za dnešní návštěvu na hřišti, protože mi připomněla Ježíšova slova, jejichž poslední část se mi ne vždy chce přijmout: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Janovo evangelium, 15. kapitola, 5. verš) Ale je to tak, jako Staník nemohl sám dosáhnout na provaz, ani my sami nemůžeme dosáhnout na nebe a zalíbit se Bohu. Kéž mi Bůh dá milost vždy spoléhat na Něj samého a ne na své vlastní síly.