První cesta do školky, první zub aj.
V minulých třech týdnech jsme zažili několik poprvé. Starší syn šel poprvé sám do školky. Mladšímu vyrašil první zub. A já sám jsem vydal svou první knihu. Při těchto „poprvé“ jsem si všiml jedné věci.
Když se Toníčkovi tlačil zoubek ven, byl už několik dní (a hlavně nocí) předtím poněkud nerudný. Plakal a chtěl se nosit. Toužil po blízkosti někoho, kdo by s ním sdílel jeho trápení, jehož původ si asi nedokázal dost dobře vysvětlit. Staník se na svou první samostatnou cestu moc těšil. Ale i on byl na kraji silnice, kterou musel přejít sám, trochu vyplašený. Potřeboval povzbuzení a taky trochu dohled. Když jsem stál před odesláním klíčového e-mailu s objednávkou tisku knihy, moc mi pomohlo ujištění od mé ženy, že stojí za mnou.
Tři různé situace, tři různí lidé. Přesto mají něco společného.
Když čelíme něčemu neznámému, když máme před sebou nějaké poprvé, nechceme být sami. Potřebujeme někoho, kdo nás povzbudí, potěší nebo třeba i popostrčí. Podle toho, co je zrovna potřeba. Někoho, kdo stojí při nás.
Dnes je první den roku 2017. Nový rok. Čas spojený s různými předsevzetími, přáními a očekáváními. Přeji Ti, milý čtenáři, ať máš po celý rok vždy někoho, kdo bude stát při Tobě, ať Tě potká jakékoli „poprvé“. Kdo Tě zároveň podpoří, i když budeš znovu a znovu řešit to samé, trápit se s nějakou „neverending story“. A taky to, abys Ty sám byl přesně takovou oporou aspoň pro jednoho člověka ve Tvém okolí.
Požehnaný rok 2017
