Oheň v lese
Co to děláš?! Pohni! Musíme už jít! Dělej!
Jsem nervózní a můj stres a frustraci odnášejí mé děti. Zvýšený hlas a agresivní tón. Většinou chvíli poté, co salvu slov vystřelím z pusy, poznám, že to nic dobrého nepřinese. Děti nejenže nezačnou poslouchat, ale ještě se zatvrdí.
Jazyk, mocný to nástroj. To, že svým jazykem můžeme natropit spoustu škody, věděl už Jakub, který v prvním století prohlásil: „Tak i jazyk je malý úd, ale honosí se velkými věcmi. Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí!“
Jakubův výrok se mi vybavil, když jsem na výletě došel na místo, kde se oheň vymkl kontrole. Nevím, zda tam dělníci vypalovali trávu nebo likvidovali větve, ale úplně to nevyšlo. Některé stromky byly ožehnuté, až jsem se divil, že ještě rostou. Naštěstí jsou houževnaté.
My lidé jsme také houževnatí, ale přesto nás slova mohou pěkně pálit a bolet. Nebo naopak naše slova ubližují druhým.
Koukal jsem na ohořelé kmínky mladých stromků, a přemýšlel nad tím, proč svými slovy ubližuji lidem kolem sebe, zejména dětem. Vždyť je miluji a chci pro ně to nejlepší. Pak jsem na to přišel.
To, jaká slova ze mne vychází, souvisí s tím, co prožívám a jak se cítím. Když jsem v pohodě, můj jazyk je také v pohodě. Když jsem unavený, vystresovaný, plný starostí, jazyk řádí jako černá ruka.
Naši předkové to vystihli dobře. Co v srdci, to na jazyku. Mám-li v nitru chaos či vztek, je to velmi dobře poznat na mých slovech. Jsou úderná a ostrá jako břitva. Jsem-li dobře naladěn, má řeč pohladí a potěší.
Když jsem tak stál na hřebeni a koukal na ohořelý lesík, začalo mi to docházet. Chci-li změnit svá slova, potřebuji zkontrolovat, případně upravit, své životní zaměření. Podívat se na to, co opravdu považuji za nejdůležitější (ne teoreticky, ale prakticky, podle toho, co říkám, dělám, čemu věnuji čas). Při důkladném pohledu se totiž může ukázat, že mezi tím, co deklaruji a tím, co ve skutečnosti žiji, je značný rozdíl. Říkám, že chci dobré vztahy s dětmi, ale občas to vypadá jako kdyby různé věci nebo potřeba být někde honem rychle, byly důležitější. Podobných situací by se našlo více.
Vzpomněl jsem si na Davida. Byl to mocný izraelský král, který měl bohaté životní zkušenosti a dlouhodobě následoval Boha. Přesto si uvědomoval, že s takovou vnitřní inventurou potřebuje pomoci. Potřebuje pohled zvenčí, ideálně od někoho, kdo ho dokonale zná. Od svého stvořitele. Možná i já bych mohl Boha prosit stejným způsobem jako on: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ A pak se s jeho pomocí zařídit podle toho, co mi ukáže.
Ohořelý les na kopci pomalu ožíval. Mezi popelem rašila první tráva a na zčernalých stromcích se tu a tam objevovaly malé listy. Toužím, ať i moje vztahy s lidmi kolem, zejména s dětmi, jsou plné života a ne následků ničivého ohně. Naštěstí vím, koho prosit o pomoc. Tak do práce.
Jazyk na to!