Myšlenky z tátovy hlavy

Před nedávnem jsme nečekaně museli zůstat přes poledne ve Zlíně, a tak jsme přemýšleli, kde se naobědváme. Jedna paní nám poradila nějakou restauraci u náměstí, tak jsme se tam vydali. Bylo krásně teplo, slunečno a nám padla do oka restaurace na náměstí. Měli tam polední menu, bylo tam místo k zaparkování kočárku, a tak jsme si s Hankou říkali, že si to pořádně užijeme. Přece jen oběd v restauraci nemáme každý den, natož v centru Zlína, takže jsme se těšili na sváteční zážitek.
První dojem byl dobrý, krátce na to, co jsme usedli, už u nás byla servírka, která nás přivítala. Druhý dojem byl trošku horší, když nám oznámila, že z několika menu mají již jen jedno. Ale protože nás zaujalo, tak jsme si objednali. Zároveň jsme nechali ohřát v mikrovlnce Staníčkovi oběd a těšili se na jídlo, protože jsme už měli řádný hlad. Za chvíli donesli polévku a to už žaludek trošku zaprotestoval. Říkal něco o tom, že tak malé porce viděl naposled v mateřské školce. No nevadí, však druhé jídlo žaludek upokojí, když ho ten hlt polévky jen polechtal. Ale ouha… minuty ubíhaly a druhé jídlo stále nikde. Začala se mne zmocňovat nervozita a frekvence mých pohledů na hodinky se zvyšovala… Jídlo pořád nikde. Staníček se trošku najedl, ale pořádnou dávku nechal. Nejdříve jsem si říkal, že bych to po něm dojedl, ale pořád jsem se těšil na své jídlo, a tak jsme přišli na to, že servírka nám nevrátila víčko, když přinesla Staníčkovi ohřátý oběd. Čas vyhrazený na oběd i naše trpělivost zanedlouho došla, a tak jsem se začal pídit po ztraceném obědě a ztraceném víčku od Staníčkova oběda. Nejprve se servírka dušovala, že naše jídlo už zahlédla, nicméně se ukázalo, že v jejich systému panuje poněkud chaos a že naše jídlo už někdo snědl. Po víčku nejprve nebylo ani vidu ani slechu, ale nakonec ho po několikeré urgenci sehnala… Sice vypadalo trošku jako vytažené z koše, ale co už. Na všechnu tu bídu slouží podniku ke cti to, že snědenou polévku nám neúčtovali. Po skoro tři čtvrtě hodině jsme z restaurace odcházeli s ještě větším hladem než co jsme tam přišli. Naše předsevzetí užít si romantický oběd vzalo jaksi za své a byli jsme rádi, že jsme mohli sníst Staníčkovi jeho křupky. Ještě že jsme měli takovouto železnou rezervu 🙂
Na začátku jsem psal, že jsme se těšili na sváteční zážitek. No zážitek to opravdu byl, byť ne tak sváteční jak bychom si mysleli. Tehdy jsem byl dost rozmrzelý, ale nakonec jsem si řekl, že zas tak hrozné to nebylo. Oběd, byť pozdní, jsme sehnali jinde a vlastně šlo jen o jídlo a ne o život, takže není třeba se zbytečně rozčilovat. Nechme si energii na věci důležité a nevyplýtvejme ji třeba na rozčilování se nad maličkostmi… A dvě praktická poučení na závěr:

• Necháváš-li dítěti jídlo ohřáti, na víčko a lžičku musíš si pozor dávati.
• Nechceš-li se hlady trápiti, železnou zásobu s sebou musíš míti.