Jak jsem honil duhu
„Děti, dívejte, duha!“ řekl jsem, když jsme vyjeli na vrchol nadjezdu ve Valašském Meziříčí. Přímo před námi, jakoby na konci mostu, začínala duha. Děti byly nadšené a jejich nadšení neutuchalo, i když se duha schovala za chvíli za domy. Když jsme za pár minut minuli pražírnu kávy, nadšení se zmocnilo i mne. Přímo před námi se klenula úžasná duha. Nebyla sama, měla své dvojče. Zastavil jsem, abych mohl ulovit rychlou fotku. Pohled k nezaplacení.
Nejen my jsme se kochali. Před jedním domem stály pod deštníkem dvě děti, které nečekaný úkaz vyrušil od večerních příprav ke spánku. Aspoň tak jsem si vysvětlil, že jedno bylo nahé a druhé bylo oblečeno v čemsi, co se podobalo pyžamu. Za chvíli jsem zastavil podruhé, tentokrát na místě vhodném nejen k zastavení, ale také ke stání. A hlavně – s lepším výhledem na duhu. Další fotka a další diskuze s dětmi o tom, co o duze říká fyzika a co Bible.
Jelikož se oblouk duhy klenul přímo nad silnicí, po které jsme měli dále jet, položil jsem dětem záludnou otázku: „Podjedeme tu duhu?“ Jejich radost z tohoto nápadu jasně dokazovala, že tajemství lomu světla ještě úplně neprokoukly. Vyrazil jsem, abychom podjeli tuto nádhernou slavobránu. Ale ať jsem přidával plyn, jak jsem chtěl, průjezd slavobránou se nekonal. Brzy i děti poznaly, že duha s námi laškuje. Místo, kde byla předtím, jsme už projeli a slavobrána nikde! Tedy přesněji řečeno, daleko před námi!
Hon na duhu nám vydržel až na Vsetín, kde na nás duha, obrazně řečeno, udělala tůdle nůdle a zmizela. Nejzklamanější jsem byl já. Absence duhy znamenala jediné. Na Vsetíně neprší a já budu muset zalévat zahrádku! Takže náš hon na duhu skončil naprostým fiaskem. Opravdu fiaskem?
- Duha zabavila unavené děti po celou cestu z ValMezu na Vsetín.
- Duha donutila děti si zopakovat, kde je levá a kde pravá strana, protože díky zatáčkám se její konec objevoval tu vlevo, tu vpravo.
Hon na duhu mne přiměl přemýšlet o tom, zda se v životě neženu za něčím, co se může jevit jako super věc, ale co je ze své podstaty odsouzeno k nezdaru, stejně jako průjezd duhou. Neboť my lidé k tomu totiž máme sklony. Dětí jsem se poťouchle zeptal, zda podjedeme duhu. Teď zbývá ptát se sám sebe: „Nesnažím se někde v životě podjet duhu? Co z těch věcí, do kterých vkládám svůj čas a energii, je ve skutečnosti přelud, který mi nakonec nic dobrého nepřinese?“
Takže díky, duho!
