Antibiotika a Boží péče
Ve čtvrtek jsem se konečně dočkal návratu syna a ženy z nemocnice. Lékaři v Olomouci byli k Toníkovi štědří, a tak ho na cestu vybavili receptem. A právě tento recept vedl k pořádnému šoku. A k velké vděčnosti.
Původně jsme očekávali návrat Toníka s mamkou už v neděli, pak se to odsunulo na úterý, ale ani jeden z termínů nevyšel. Ale ve čtvrtek odpoledne nastala ta chvíle, kdy jsme po více než dvou týdnech byli zase všichni pohromadě. Děti se na Toníka vrhly a radostí ho div neumačkaly. Všichni jsme se těšili, až budeme zase společně doma. Cestou se Hanka zmínila, že bychom se měli stavit do lékárny, neboť potřebujeme vyzvednout antibiotika.
Když jsme dorazili na Vsetín, ženu s dětmi jsem poslal na nákup a sám jsem se vydal do lékárny. Paní lékárnice chvíli koukala na recept a pak dlouze do počítače. Tam projížděla nabídky všech distributorů léčiv a její verdikt mne dostal. Lék se ve formě sirupu již nevyrábí a tablety mi dávat nebude, protože bychom je do dvouměsíčního dítěte stejně nedostali! Co teď? Vracet se do Olomouce se mi rozhodně nechtělo, ale všechny ostatní lékárny na Vsetíně již byly zavřené.
Z Boží milosti žijeme v místě a v době, kdy se dá spousta věcí zjistit, aniž by člověk musel opustit teplo domova. A tak jsem doma sedl k internetu a zjistil, že ve Zlíně ještě otevřeno mají. A tak jsem volal do tamní nemocniční lékárny a vznesl dotaz, zda náhodou nemají dané antibiotikum ve formě sirupu. Paní magistra odpověděla okamžitě, že prý ho dnes zahlédla, jak ho navážela kolegyně do skladu. Ale pro jistotu se ještě podívá. A fakt, počítač potvrdil, že tento lék půl roku nebyl dostupný, ale že zrovna dneska dovezli 20 balení.
Uvědomil jsem si skvělé Boží načasování. Kdyby nás pustili už v tu neděli nebo v úterý, kdoví, kde bychom lék sehnali. Možná bychom museli trajdat až zpátky do Olomouce, kde by ho v nemocnici měli mít, když nám ho předepsali. Díky Božímu zaopatření máme k dispozici auto, a tak jsem mohl lék ještě za pozdního večera dovést ze Zlína a ráno jsme tak měli Toníkovi co dát.
Díky této příhodě jsem si zase mohl připomenout, že Bůh sice jedná někdy hodně zvláštně, ale že nás má rád a umí to dokázat.
