Myšlenky z tátovy hlavy

Ačkoli letošní zima spíše připomíná jaro, přece jen jsme občas zažili trochu sněhu. A tak jsem před pár týdny v sobotu sebral běžky a vyrazil na chvíli protáhnout tělo kolem Bečvy. Během jízdy jsem přemýšlel, odkud se ve mně vzalo, že kdykoli přichází zima, tak prožívám jistý neklid. Řeším otázku, zda mám vyštrachat a nachystat běžky, zda napadne sníh nebo nenapadne. Dobrá zpráva je, že vím, kdo za to může!

Začalo to v minulém století. Jsou Vánoce, Štědrý den. V kuchyni u stolu sedí celá rodina a jí. Předkrm, polévka, kapr, koláče, ovoce, cukroví. Děti jsou netrpělivé, rodiče jsou v klidu. Pak to přijde. Zvonek zacinká a celá rodina se hrne do obýváku. Tam je stromek a pod ním nějaké dárky. Děti jsou zvědavé, ale musí ještě chvíli počkat. Je čas na zpěv koled a čtení vánočního příběhu. Po nějaké době se začnou rozdávat dárky. Na jeden z nich si pamatuji dodnes. Byly modré. Dřevěné. S vázáním, kam se dala připnout normální bota. Lyže. Takové, které se daly použít jak pro sjezd, tak pro chůzi či běh.

Mí rodiče mi nedali jen lyže. Dávali mi i sestrám svůj čas, ve kterém jsme se je učili používat. Dodnes rád vzpomínám na různé túry, na zlomenou běžku naší mamky (nepřežily skok na můstku), na dobrodružné cesty na lyžařské kurzy, na hodiny strávené jízdou po zasněženém poli za naším domem. Na domácí opravy poškrábaných běžek, nanášení parafínu, aby dřevěné běžky moc nevlhly. Byli to rodiče, kteří mne nadchli pro pohyb, protože se hýbali s námi. V zimě to byly lyže a běžky, ale také procházky a výlety. Chůze po horách v okolí nás provázela celým rokem. Léto patřilo vodě. Když měla aspoň 14 °C, mohli jsme jít plavat. Mamka občas přimhouřila oči nad tím, že jsme rychle na teploměr nadýchali, než jsme jí ho dali ke kontrole. Prostě jsme do té vody chtěli, tak někdy bylo potřeba tomu trochu pomoci 🙂 Takže, mami, tati, moc díky za všechen ten čas, který jste nám věnovali. A nejen pro podporu pohybu.

Čas neúprosně letí. Teď jsem rodičem já. Mají-li jednou mé děti slyšet „volání zimy“, „volání divočiny“ nebo prostě mít chuť k pohybu, musím jim dávat to, co tenkrát dali mí rodiče mne. Hlavně pozornost, zájem a čas. A občas nějaké to vybavení. Za 15, 20 nebo 30 roků bude poznat, zda jsem obstál. Jste zvědavi? Já tedy jo!