Jeden kousek o prevítovi
Nemocniční knihovnička zrovna nepraskala ve švech, ale když jsem spatřil tuhle knihu, věděl jsem, že se nudit nebudu. Byl to už třetí kousek popisující život z pohledu malého dítěte. Kniha Simona Bretta Další prevít? Jen to ne!
První knihu z této série s názvem Prevítem snadno a rychle jsem dostal k přečtení ještě v době, kdy jsme žádné děti neměli. Pokud bylo autorovým cílem odradit potenciální rodiče od plození potomků, tak se u mne minul cílem – děti totiž máme tři. Pokud však toužil po tom zaujmout a pobavit, tak to se mu povedlo dokonale.
Text na zadní obálce prozrazoval, že malého prevíta čeká ve třetím roce života boj o své postavení: „Tak krásně to má prevít zmáknuté. Rodiče poskočí na každé zavřísknutí. Zatím. Svět mu leží u nohou. Zatím. Znamenitější a nadanější batole těžko pohledat. Zatím. Jednoho dne však nastává onen černý okamžik, kdy se na scéně objevuje konkurence.“
A skutečně. Od samého začátku sledujeme pohled dvou dětí na svět, byť jedno je po většinu knihy nenarozené. Moc se mi líbily postřehy obou dvou. Popravdě, dosud jsem nikdy moc neuvažoval o čem přemýšlí nenarozené dítě, ale teď už to vím jasně 🙂 Ale život přináší změny, a tak i náš malý prevít se dočkal dne, kdy se octl v porodnici, aby se podíval na ono Nové Mimino: „To je teda povyku pro nic, to vám povím. Je to špatný vtip. Prostě dušená šunka zabalená v dece. Ošklivý jak noc. Máma i táta se snažili, abych o to projevil aspoň trochu zájem, ale řekněte, i při největší snaze, co je na dušené šunce zajímavého?“
Nebo přináší různé Aha momenty, třeba že ti dva – Prevít i Nové Mimino – by mohli patřit spolu: „Dneska ráno mi bleskl děsivý nápad. Co když ten Hryzoun, co se tady pořád potlouká po baráku, sem ve skutečnosti patří…? Co když je s Nima nějak v příbuzenském vztahu…? Co když – ještě horší pomyšlení – je nějak v příbuzenském vztahu SE MNOU…? Co když – úplně nejhorší pomyšlení – je to ve skutečnosti můj starší sourozenec! Br! Ta představa mě fakt zneklidňuje. Kromě všeho ostatního by to znamenalo, že to lůno, co jsem se v něm devět měsíců s takovým potěšením šplouchal, mělo přede mnou jiného nájemníka. Když mě napadlo tohle, vyplašil jsem se tak, že jsem poblinkal svou kočku od hlavy až k ocasu.“
To, jak se dva sourozenci a zároveň konkurenti sžili, si však již musíte přečíst sami.
Podtrženo, sečteno. Ne každému možná sedne autorův humor, ale mám za to, že většina rodičů se v mnohých situacích najde a že jim kniha vykouzlí úsměv na tváři. A těm čtenářům, kteří rodiči zatím nejsou, chci vzkázat – nebojte se a zkuste život s jedním nebo více prevíty, nudit se rozhodně nebudete.
Další knihy autora, a to nejen o prevítech, můžete najít například zde.
