24.01.2017 | Tagy:

Logopedické pohádkyDnes je to měsíc od Štědrého dne, ode dne, kdy děti nalezly pod stromečkem CD s názvem „Logopedické pohádky“. Co tyto pohádky přinesly do našeho života?

Jak můžete vědět z minulého příspěvku, loni (ten čas už letí) jsem se i já rozhoupal vyzkoušet nákup audio knihy. Dětem jsem koupil Logopedické pohádky a ženě audioknihu fejetonů Tohle si poslechni.

Děti si pohádky zamilovaly, zejména díky tomu, že jim krátily cestu v autě, když jsme jeli do Brna. Zásoba pohádek je obrovská, vystačily nám na cestu tam i zpět a ještě jsme je nestihli poslechnout všechny. Holt 45 pohádek, plus procvičování ke každé z nich, vydá na více než tři a půl hodiny mluveného slova.

A to krásného mluveného slova. Musím uznat, že jak samotné pohádky, tak jejich čtení v podání Barbory Hrzánové, jsou skvělé. Každá pohádka se zaměřuje na procvičování nějakého problematického písmene, k čemuž autorky vždy vytáhly pořádný úlovek z nepřeberné studnice českých slov. Pohádky jsou zajímavé nejen množstvím slov s danými písmeny, ale také obsahem. Jsou to vtipné a krásné příběhy, často s poučením. Příjemně pohladí uši a zároveň potěší duši.

Po každé pohádce je krátké shrnutí, kdy zazní otázka a odpověď, kterou by děti měly zopakovat, a tak nenásilně trénovat správnou výslovnost. Popravdě nejvíce opakuji já, ale Anička se tu a tam přidá taky. 🙂 Staník vždy mlčí jako sovětský partyzán u výslechu, ale už několikrát jsme ho přistihli, že si části pohádek povídá sám při svých hrách, takže cíl to plní, byť trošku jiným způsobem.

Po měsíční zkušenosti mohu s čistým svědomím říci, že investice do těchto pohádek rozhodně nelituji. I kdyby to nepřineslo během času proměnu v jejich mluvení, rozhodně je to obohatilo a během toho měsíce také na dlouhé hodiny zabavilo.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Měsíc s Logopedickými pohádkami
01.01.2017 | Tagy:

jednickaV minulých třech týdnech jsme zažili několik poprvé. Starší syn šel poprvé sám do školky. Mladšímu vyrašil první zub. A já sám jsem vydal svou první knihu. Při těchto „poprvé“ jsem si všiml jedné věci.

Když se Toníčkovi tlačil zoubek ven, byl už několik dní (a hlavně nocí) předtím poněkud nerudný. Plakal a chtěl se nosit. Toužil po blízkosti někoho, kdo by s ním sdílel jeho trápení, jehož původ si asi nedokázal dost dobře vysvětlit. Staník se na svou první samostatnou cestu moc těšil. Ale i on byl na kraji silnice, kterou musel přejít sám, trochu vyplašený. Potřeboval povzbuzení a taky trochu dohled. Když jsem stál před odesláním klíčového e-mailu s objednávkou tisku knihy, moc mi pomohlo ujištění od mé ženy, že stojí za mnou.

Tři různé situace, tři různí lidé. Přesto mají něco společného.

Když čelíme něčemu neznámému, když máme před sebou nějaké poprvé, nechceme být sami. Potřebujeme někoho, kdo nás povzbudí, potěší nebo třeba i popostrčí. Podle toho, co je zrovna potřeba. Někoho, kdo stojí při nás.

Dnes je první den roku 2017. Nový rok. Čas spojený s různými předsevzetími, přáními a očekáváními. Přeji Ti, milý čtenáři, ať máš po celý rok vždy někoho, kdo bude stát při Tobě, ať Tě potká jakékoli „poprvé“. Kdo Tě zároveň podpoří, i když budeš znovu a znovu řešit to samé, trápit se s nějakou „neverending story“. A taky to, abys Ty sám byl přesně takovou oporou aspoň pro jednoho člověka ve Tvém okolí.

Požehnaný rok 2017

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První cesta do školky, první zub aj.
11.12.2016 | Tagy:

Logopedické pohádkyPosloucháte audioknihy? Já ještě ne, ale jelikož jsou Vánoce za dveřmi, brzy se to změní.

A jak už to bývá u rodičů, často novinky přicházejí skrze děti:-) Jelikož naše starší děti ještě potřebují trénovat výslovnost různých hlásek, tak mne potěšilo, když jsem narazil na audioknihu s názvem Logopedické pohádky. Vypadá hodně zajímavě, líbí se mi, že děti se rozvíjejí pohádkami. Neboť o to samé se snažím i já:-)
Audioknihu jsem nakoupil v e-shopu Audiolibrix. Nákup proběhl podobně jako v mnoha dalších e-shopech, jediným překvapením pro mne bylo, že v rekapitulaci objednávky jsem viděl cenu v eurech a ne v korunách. Naštěstí se to dalo přepnout přepínačem v horní části stránky, ale chvilku jsem se nad tím zarazil. Knihu jsem si stáhl ve formátu mp3, ale ještě ji vypálím na cd, aby si ji děti mohly pouštět samy a hlavně aby se dala dobře zabalit. Virtuální vánoční dárky si zatím schovám na později.

O tom, jak se nám audiokniha líbila, tady napíši až ji budeme mít přehranou. Tipl bych, že to bude někdy v lednu roku 2017.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První nakouknutí do světa audioknih
17.07.2016 | Tagy:

Ve čtvrtek jsem se konečně dočkal návratu syna a ženy z nemocnice. Lékaři v Olomouci byli k Toníkovi štědří, a tak ho na cestu vybavili receptem. A právě tento recept vedl k pořádnému šoku. A k velké vděčnosti.

lahevPůvodně jsme očekávali návrat Toníka s mamkou už v neděli, pak se to odsunulo na úterý, ale ani jeden z termínů nevyšel. Ale ve čtvrtek odpoledne nastala ta chvíle, kdy jsme po více než dvou týdnech byli zase všichni pohromadě. Děti se na Toníka vrhly a radostí ho div neumačkaly. Všichni jsme se těšili, až budeme zase společně doma. Cestou se Hanka zmínila, že bychom se měli stavit do lékárny, neboť potřebujeme vyzvednout antibiotika.

Když jsme dorazili na Vsetín, ženu s dětmi jsem poslal na nákup a sám jsem se vydal do lékárny. Paní lékárnice chvíli koukala na recept a pak dlouze do počítače. Tam projížděla nabídky všech distributorů léčiv a její verdikt mne dostal. Lék se ve formě sirupu již nevyrábí a tablety mi dávat nebude, protože bychom je do dvouměsíčního dítěte stejně nedostali! Co teď? Vracet se do Olomouce se mi rozhodně nechtělo, ale všechny ostatní lékárny na Vsetíně již byly zavřené.

Z Boží milosti žijeme v místě a v době, kdy se dá spousta věcí zjistit, aniž by člověk musel opustit teplo domova. A tak jsem doma sedl k internetu a zjistil, že ve Zlíně ještě otevřeno mají. A tak jsem volal do tamní nemocniční lékárny a vznesl dotaz, zda náhodou nemají dané antibiotikum ve formě sirupu. Paní magistra odpověděla okamžitě, že prý ho dnes zahlédla, jak ho navážela kolegyně do skladu. Ale pro jistotu se ještě podívá. A fakt, počítač potvrdil, že tento lék půl roku nebyl dostupný, ale že zrovna dneska dovezli 20 balení.

Uvědomil jsem si skvělé Boží načasování. Kdyby nás pustili už v tu neděli nebo v úterý, kdoví, kde bychom lék sehnali. Možná bychom museli trajdat až zpátky do Olomouce, kde by ho v nemocnici měli mít, když nám ho předepsali. Díky Božímu zaopatření máme k dispozici auto, a tak jsem mohl lék ještě za pozdního večera dovést ze Zlína a ráno jsme tak měli Toníkovi co dát.

Díky této příhodě jsem si zase mohl připomenout, že Bůh sice jedná někdy hodně zvláštně, ale že nás má rád a umí to dokázat.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Antibiotika a Boží péče
06.07.2016 | Tagy:

duha„Děti, dívejte, duha!“ řekl jsem, když jsme vyjeli na vrchol nadjezdu ve Valašském Meziříčí. Přímo před námi, jakoby na konci mostu, začínala duha. Děti byly nadšené a jejich nadšení neutuchalo, i když se duha schovala za chvíli za domy. Když jsme za pár minut minuli pražírnu kávy, nadšení se zmocnilo i mne. Přímo před námi se klenula úžasná duha. Nebyla sama, měla své dvojče. Zastavil jsem, abych mohl ulovit rychlou fotku. Pohled k nezaplacení.

Nejen my jsme se kochali. Před jedním domem stály pod deštníkem dvě děti, které nečekaný úkaz vyrušil od večerních příprav ke spánku. Aspoň tak jsem si vysvětlil, že jedno bylo nahé a druhé bylo oblečeno v čemsi, co se podobalo pyžamu. Za chvíli jsem zastavil podruhé, tentokrát na místě vhodném nejen k zastavení, ale také ke stání. A hlavně – s lepším výhledem na duhu. Další fotka a další diskuze s dětmi o tom, co o duze říká fyzika a co Bible.

Jelikož se oblouk duhy klenul přímo nad silnicí, po které jsme měli dále jet, položil jsem dětem záludnou otázku: „Podjedeme tu duhu?“ Jejich radost z tohoto nápadu jasně dokazovala, že tajemství lomu světla ještě úplně neprokoukly. Vyrazil jsem, abychom podjeli tuto nádhernou slavobránu. Ale ať jsem přidával plyn, jak jsem chtěl, průjezd slavobránou se nekonal. Brzy i děti poznaly, že duha s námi laškuje. Místo, kde byla předtím, jsme už projeli a slavobrána nikde! Tedy přesněji řečeno, daleko před námi!

Hon na duhu nám vydržel až na Vsetín, kde na nás duha, obrazně řečeno, udělala tůdle nůdle a zmizela. Nejzklamanější jsem byl já. Absence duhy znamenala jediné. Na Vsetíně neprší a já budu muset zalévat zahrádku! Takže náš hon na duhu skončil naprostým fiaskem. Opravdu fiaskem?

  • Duha zabavila unavené děti po celou cestu z ValMezu na Vsetín.
  • Duha donutila děti si zopakovat, kde je levá a kde pravá strana, protože díky zatáčkám se její konec objevoval tu vlevo, tu vpravo.
  • duhaHon na duhu mne přiměl přemýšlet o tom, zda se v životě neženu za něčím, co se může jevit jako super věc, ale co je ze své podstaty odsouzeno k nezdaru, stejně jako průjezd duhou. Neboť my lidé k tomu totiž máme sklony. Dětí jsem se poťouchle zeptal, zda podjedeme duhu. Teď zbývá ptát se sám sebe: „Nesnažím se někde v životě podjet duhu? Co z těch věcí, do kterých vkládám svůj čas a energii, je ve skutečnosti přelud, který mi nakonec nic dobrého nepřinese?“

Takže díky, duho!

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak jsem honil duhu
20.06.2016 | Tagy:

salatTrifidi! To byla první věc, která mne napadla, když jsem vešel na zahrádku.

Záhon, kde byly ještě před pár dny krásné saláty, byl plný přerostlých rostlin, které mi připomněly film „Den trifidů“. Plný rostlin, jejichž listy jsou tak hořké, že se už nehodí k jídlu. Saláty k ničemu. Když jsem později přerostlé saláty likvidoval, vzpomínal jsem na to, jak jsme přišli k záhonu plnému salátu.

Byl podzimní večer, byla tma. Byla tma, jak už to na podzim bývá. Příbuzní nás právě obdarovali pytlíkem plným sazenic salátu s tím, ať to zkusíme píchnout do záhonu, že třeba z nich ještě něco vzejde. Dva dny poté jsem sazenice zapíchal do studené země a nestačil jsem se divit. Bylo jich o dost více, než se vešlo na záhon. Naštěstí si ochotný pan soused hrst sazeniček vzal, a tak jsem jich nemusel moc vyhodit. Sazeničky jsem zakryl netkanou textilií a ponechal svému osudu.

A přišlo jaro. Odkryl jsem textilii a nestačil se divit. Skoro všechny sazenice se uchytily, a tak jsme za několik týdnů měli záhon plný malých hlaviček. Jak šel čas, tak jsme některé hlavičky snědli, některé rozdali a z hlaviček se mezitím stávaly správné hlávky. Ty se pak během několika dní změnily v trifidy.

Když jsem je likvidoval, litoval jsem, že jsme jich nestačili sníst, ale hlavně rozdat více. Když už mi myšlenky běžely hlavou, zavedly mne k přemýšlení o tom, zda jsou i jiné věci v životě podobné tomuto salátu. Každý máme nějaké schopnosti a dovednosti, kterými můžeme obohatit druhé lidi. A taky máme různé příležitosti to doopravdy udělat. Ale někdy se nám nechce své dary využít pro druhé, raději si hledíme svého a hrajeme si na vlastním písečku. Přitom nikdy nevíme, kdy ty příležitosti něco dobrého udělat skončí. Protože jako salát vyrostl a stal se nepoživatelným, tak se čas od času i v životě stává, že něco už nebudeme moci nadále dělat.

Děti odrostou a rodiče ví, že co jim nepředali doteď, jim už nepředají. Student skončí školu nebo dospělý změní zaměstnání a lidé, které mohl doteď nějak ovlivňovat, už jsou pryč. Tu a tam zemře někdo blízký a už nebude příležitost mu vyjádřit lásku, omluvit se, dořešit spor.

Saláty jsem už odepsal. Ale díky Bohu je spousta oblastí v mém životě, kde je stále prostor něco dobrého udělat, něco předat, prostě přinést úrodu. Kéž bych ty příležitosti uměl využít.

 

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přerostlý salát
31.05.2016 | Tagy:

lahvickaKdyž lékař něco opomene, většinou to nevěstí nic dobrého. Minulý týden jsme však zažili jedno požehnané opomenutí.

Našeho malého Toníčka mají lidé rádi. Už na cestu z porodnice dostal dárek – velkou lahvičku plnou antibiotik. A zprávu pro praktického lékaře, aby čas od času navýšil Toníkovi dávku, a to podle toho, jak bude přibírat. Jenže při poslední kontrole nám doktor opomněl sdělit, jak má být nová dávka veliká. Takže jsem se v pátek večer rozhodl zagooglit a pohledat příbalový leták s nadějí, že z něj vyčtu nějakou převodní tabulku mezi váhou a množstvím antibiotik. Tabulka tam nebyla, ale zato tam byla jedna podstatná informace, kterou nám nikdo neřekl.

Informace, že ačkoli má Toník antibiotik na několik měsíců, tak jejich trvanlivost je jen 14 dní. Antibiotika byla právě prošlá. Uvědomil jsem si, že pokud by se lékař podíval na převodní tabulku a řekl nám novou hodnotu, asi bychom nikdy nepřišli na to, že Toníčka krmíme prošlými léčivy. Díky tomuto opomenutí jsme to věděli a zbývala jediná otázka – kde o víkendu splašit čerstvá antibiotika? První nápad – dětská pohotovost – vyšel, a tak jsem v sobotu ráno držel v ruce nový recept.

V lékárně však přišlo vystřízlivění. Lék není! Paní lékárnice byla tak hodná, že volala i do konkurenční lékárny a dokonce paní doktorce na pohotovost, zda by se nenašla nějaká alternativa. Nenašla. Když se lék nenašel na Vsetíně, bylo na čase se porozhlédnout jinde. Ještě že existují mobilní telefony. Dva neúspěšné telefonáty a pak jeden úspěšný. Takže hurá do Valašského Meziříčí. V jedné tamní lékárně nám ho namíchali.

Takže díky Bohu jsme získali čerstvé léky a novou zkušenost s tím, jak se o nás Bůh dobře stará. Ty dvě hodinky času a 50 km v autě za to určitě stálo.

P. S. K výpočtu velikosti nové dávky nám nakonec stačila trojčlenka.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Požehnané opomenutí
20.02.2016 | Tagy:

lyzeAčkoli letošní zima spíše připomíná jaro, přece jen jsme občas zažili trochu sněhu. A tak jsem před pár týdny v sobotu sebral běžky a vyrazil na chvíli protáhnout tělo kolem Bečvy. Během jízdy jsem přemýšlel, odkud se ve mně vzalo, že kdykoli přichází zima, tak prožívám jistý neklid. Řeším otázku, zda mám vyštrachat a nachystat běžky, zda napadne sníh nebo nenapadne. Dobrá zpráva je, že vím, kdo za to může!

Začalo to v minulém století. Jsou Vánoce, Štědrý den. V kuchyni u stolu sedí celá rodina a jí. Předkrm, polévka, kapr, koláče, ovoce, cukroví. Děti jsou netrpělivé, rodiče jsou v klidu. Pak to přijde. Zvonek zacinká a celá rodina se hrne do obýváku. Tam je stromek a pod ním nějaké dárky. Děti jsou zvědavé, ale musí ještě chvíli počkat. Je čas na zpěv koled a čtení vánočního příběhu. Po nějaké době se začnou rozdávat dárky. Na jeden z nich si pamatuji dodnes. Byly modré. Dřevěné. S vázáním, kam se dala připnout normální bota. Lyže. Takové, které se daly použít jak pro sjezd, tak pro chůzi či běh.

Mí rodiče mi nedali jen lyže. Dávali mi i sestrám svůj čas, ve kterém jsme se je učili používat. Dodnes rád vzpomínám na různé túry, na zlomenou běžku naší mamky (nepřežily skok na můstku), na dobrodružné cesty na lyžařské kurzy, na hodiny strávené jízdou po zasněženém poli za naším domem. Na domácí opravy poškrábaných běžek, nanášení parafínu, aby dřevěné běžky moc nevlhly. Byli to rodiče, kteří mne nadchli pro pohyb, protože se hýbali s námi. V zimě to byly lyže a běžky, ale také procházky a výlety. Chůze po horách v okolí nás provázela celým rokem. Léto patřilo vodě. Když měla aspoň 14 °C, mohli jsme jít plavat. Mamka občas přimhouřila oči nad tím, že jsme rychle na teploměr nadýchali, než jsme jí ho dali ke kontrole. Prostě jsme do té vody chtěli, tak někdy bylo potřeba tomu trochu pomoci 🙂 Takže, mami, tati, moc díky za všechen ten čas, který jste nám věnovali. A nejen pro podporu pohybu.

Čas neúprosně letí. Teď jsem rodičem já. Mají-li jednou mé děti slyšet „volání zimy“, „volání divočiny“ nebo prostě mít chuť k pohybu, musím jim dávat to, co tenkrát dali mí rodiče mne. Hlavně pozornost, zájem a čas. A občas nějaké to vybavení. Za 15, 20 nebo 30 roků bude poznat, zda jsem obstál. Jste zvědavi? Já tedy jo!

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O pohybu aneb díky, mami, díky, tati
08.02.2016 | Tagy:

Včera jsem se vydal na služební cestu do Švédska a pro zájemce uvádím pár postřehů.

  • čím více přestupů, tím delší čekání, pokud chce mít člověk nějakou rezervu 🙂
  • Airbus A319 byl lépe vybavenější než Boeing 737-700 a také sedadla mi přišla krapet širší
  • XXL sedadlo v letadle znamenalo více místa pro nohy, šířka sedadla byla úplně stejná
  • napodruhé už snad budu vědět, jak si nalepit odbavovací štítek na kufr, abych ho pak byl schopen načíst snímačem čárového kódu
  • na švédské vnitrostátní lince je normální, že některé věci se hlásí jen švédsky
  • taxi z letiště v Umeå je třeba objednat aspoň 24 hodin předem
  • taxikář byl pohodář, nabral dvě dvojice, pak řekl, že auto (Mercedes) je holt malé a tak si kufr mám vést na klíně… asi se už nikdy nedozvím zda zkásl i tu druhou dvojici nebo se spokojil s tím, že jsem zaplatil já
  • v místě, kde se téměř vše platí platební kartou a na mnoha místech je zakázáno platit v hotovosti, nepotěší otázka, zda nemám jinou kartu… paní ještě dodala, to je první visa, kterou ji to nevzalo
  • bezkontaktní karty všude – v hotelu karta na vstup do pokoje, v práci karta na vstup do kanceláře, v mhd karta na 72 hodin cestování – ale bezkontaktní platební terminál jsem tu ještě neviděl
  • podlahové vytápění v hotelové koupelně potěší
  • na snídani byly opravdové švédské stoly 🙂
  • světlo je tu mnohem déle než jsem se obával, v prosinci je to prý ale bída
  • příště nesmeky nebo mačky s sebou (včera tu prý byla nejhorší dopravní kalamita za hodně dlouho)
  • bezpečnost v práci musí být
    • karta a pin pro vstup na patro
    • karta a pin pro vstup do kanceláře
    • pro odchod z kanceláře nestačí jen zabrat na kliku, svůj úmysl musím vyjádřit dvěma kroky – nejprve je třeba vypínačem aktivovat kliku a pak ji teprve použít
    • pokud se chceš dívat z okna, tak zůstaň doma, neboť kanceláře mají spodní díl oken z mléčného skla
  • práce na počítači je fajn, automaticky zvedací stůl je pěkná vychytávka
  • ve dvou různých nápojových automatech jsem si chtěl dát kakao a oba dopadly stejně – zatuhly a pak se musely restartovat… tak jsem si dal čokoládu 🙂
  • švédská klávesnice má úplně jiné polepky než ta naše a jak naschvál většina nealfanumerických symbolů je nakreslena jinde než kde opravdu jsou

Pro zájemce ještě pár fotek

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pár střípků z cesty do Umeå
01.01.2016 | Tagy:

KbelíkUdeřily mrazy a já se vydávám na zahrádku, abych posbíral zbylá napadaná jablka. Beru do ruky kbelík, ale… Kbelík je nepoužitelný! Během posledních pár týdnů se naplnil vodou, která při aktuálních teplotách zmrzla na led. Snažím se ten kus ledu vyklepat, ale marně. Stejně jsem dopadl s druhým kbelíkem. Led, studený led, vítězí. Měl jsem dva kvalitní kbelíky, ale oba byly aktuálně nepoužitelné.

Naštěstí tam máme dva další kbelíky. Už jsou staršího data a jejich dna jsou krapet děravá. Když v nich chci v létě přenést vodu, tak jimi zároveň zalévám. Takže nejsou nic moc. Ale na odnášení plevele nebo spadaných jablek se hodí. Dokonce i v situaci, kdy kvalitní kbelíky slouží jen jako ozdoba. Děravým dnem totiž všechna voda vytekla.

Jsem vděčný, že máme dva děravé kýble, protože mohu pracovat. Jak tak sbírám zmrzlá jablka, přemýšlím. O kbelících a o nás lidech. Napadají mne dvě věci.

Někdy rádi posuzujeme druhé. Když vidíme někoho slabšího, nedokonalého, s vadou, máme tendenci ho považovat za méně důležitého. Straníme se ho, nechceme s ním být, protože není perspektivní. Není tak produktivní jako někdo, kdo to má dobře srovnané, kdo jedná efektivně, kdo je chytrý, krásný či úspěšný. A přitom často ten, koho chceme ignorovat, může do našeho života přinést něco cenného. Každý jsme důležitý, i když se každý hodíme pro něco jiného. Někdo je jako ten kvalitní kbelík. Skvěle funguje, když věci dobře šlapou, ale při náznaku těžkostí se hroutí, je nepoužitelný. S někým jiným je to jako s děravým kbelíkem. Třeba je s ním trochu nuda a je nezajímavý. Na letní párty bychom ho nepozvali, ale když jde to tuhého, je na něj spolehnutí. Potřebujeme oba dva.

Mé přemýšlení se přesouvá od druhých k sobě samému. Uvažuji o svém srdci, o tom, jaký jsem. Jsem podobný kbelíku. Do mé mysli a do mého nitra se dostává spousta věcí. Něco teče proudem, třeba zprávy (většinou negativní), statusy na facebooku nebo obsah oblíbených webových stránek. Něco přichází po kapkách – slova povzbuzení, projevy lásky, soucit či Boží řeč. Obojí, ať dobré nebo špatné, se dožaduje mé pozornosti a chce se ve mně zabydlet. Uvědomuji si, že potřebuji, aby mé srdce bylo podobné oběma kbelíkům. Potřebuji srdce děravé. Děravé, které dokáže negativní myšlenky, hořkost, bolest, pomluvy nebo souzení vypouštět ven. Jinak mi hrozí, že se mé srdce stane studeným jako led. Potřebuji však také srdce pevné, aby bylo schopno zadržet lásku, odpuštění, milost, soucit a další dobré věci. Aby bylo hřejivé a živé, abych z něj mohl čerpat dobré věci, které mohu dát lidem kolem sebe.

Mít na zahradě dva kbelíky, dobrý a děravý, je snadné. Zajistit, aby mé srdce dokázalo dobré uchovat a zlé zapomenout, už tak snadné není. Ale stojí o to usilovat. Přeji sobě i nám všem, abychom se v tomto umění po celý rok, který právě začal, zdokonalovali.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Děravý kbelík