26.02.2017 | Tagy:

Obálka knihy Nejbohatší muž v BabylóněNa dně narozeninového balíčku jsem nalezl knihu Nejbohatší muž v Babylóně. Tato kniha vyšla poprvé v roce 1926 a napsal ji George S. Clason. Je to to sbírka příběhů situovaných do prostředí starověkého Babylóna. Příběhů o tom, jak nakládat s financemi. Takový úvod do finanční gramotnosti v kostce.

Kniha je to velmi útlá, a tak jsem ji přečetl ještě téhož dne. Hlavní myšlenka je, že část toho co vydělám (autor říká 10 procent), bych neměl utratit, ale měl bych investovat tak, aby mi to v budoucnu přineslo nějaký zisk. Prostě neutratit vše najednou, ale budovat si kousek po kousku finanční rezervu. Většina rad mi přišla docela samozřejmá, ale když vidím nárůst exekucí v naší zemi, uvědomuji si, že ne každý měl příležitost získat základní finanční dovednosti.

Četl jsem také nějaké knihy na téma peníze od Roberta Kiyosakiho a mnohé myšlenky jsou tam podobné. Tato kniha je lepší v tom, že je tenčí a s menším formátem. Takže tomu, kdo by si chtěl přečíst něco o financích pro začátečníky, bych doporučil začít touto. Forma je totiž čtivá a principy jsou předávány bez používání finančních pojmů, které mohou někoho odradit.

Chcete mít peníze? Pracujte, průběžně (a chytře) investujte a řiďte se radami zachycenými v babylónských příbězích 🙂 A přitom nezapomeňte, že peníze samotné nám štěstí nezajistí.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nejbohatší muž v Babylóně
30.01.2017 | Tagy:

Obálka knihyTuto knihu Ladislava Zibury jsem nalezl pod vánočním stromečkem, dokonce s věnováním a podpisem autora. Jelikož jsem již četl autorovu prvotinu s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma, byl jsem zvědav, zda zažije stejně zajímavé a šílené příhody jako tenkrát.
Co se týče příhod, Ladislav (jak si někdy v knize říká) nezklamal. Ono ani nic jiného nelze čekat, pokud se člověk vydá poznávat Nepál a Čínu pěšky, a to mimo běžné turistické destinace. Líbilo se mi dozvědět se o těchto zemích něco jiného, než s čím jsem se dosud setkal. Jde hlavně o příběhy obyčejných lidí, které mladý cestovatel potkal.
Některé kulturní zvyky, zejména co se týče pohostinnosti, mne velmi zaujaly. Mnohé jsou v ostrém kontrastu s tím, co můžeme vidět ve většině naší společnosti. Naopak některé detaily, třeba ty o hygieně, mne trochu vyděsily.
U knihy jsem obdivoval v prvé řadě autora a jeho odvahu vydat se i do míst, kde se s nikým nedomluví. Mnohdy jsem se musel usmívat, nebo přímo smát, když jsem si představoval popisované příhody. Někdy jsem se musel naopak hluboce zamyslet nad tím, jak vnímám svůj život a situace, které přináší. Neboť když je porovnám s tím, co zažívají dnes a denně lidé z autorovy knihy, musím uznat, že se mám skoro královsky.
Ve srovnání s autorovou první knihou mi tato přišla méně humorná, ale i tak ji mohu vřele doporučit ke čtení každému, kdo se rád dozví něco o světě kolem. Poslouží nejen k rozšíření obzorů, ale také k potrápení bránice. A třeba čtenáře inspiruje k tomu, aby se také vydal na pěší výlet delší než obvykle.

P.S. Ukázku z knihy, čtenou samotným autorem, si můžete poslechnout sami, protože kniha je dostupná také v audio podobě.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pěšky mezi buddhisty a komunisty
24.01.2017 | Tagy:

Logopedické pohádkyDnes je to měsíc od Štědrého dne, ode dne, kdy děti nalezly pod stromečkem CD s názvem „Logopedické pohádky“. Co tyto pohádky přinesly do našeho života?

Jak můžete vědět z minulého příspěvku, loni (ten čas už letí) jsem se i já rozhoupal vyzkoušet nákup audio knihy. Dětem jsem koupil Logopedické pohádky a ženě audioknihu fejetonů Tohle si poslechni.

Děti si pohádky zamilovaly, zejména díky tomu, že jim krátily cestu v autě, když jsme jeli do Brna. Zásoba pohádek je obrovská, vystačily nám na cestu tam i zpět a ještě jsme je nestihli poslechnout všechny. Holt 45 pohádek, plus procvičování ke každé z nich, vydá na více než tři a půl hodiny mluveného slova.

A to krásného mluveného slova. Musím uznat, že jak samotné pohádky, tak jejich čtení v podání Barbory Hrzánové, jsou skvělé. Každá pohádka se zaměřuje na procvičování nějakého problematického písmene, k čemuž autorky vždy vytáhly pořádný úlovek z nepřeberné studnice českých slov. Pohádky jsou zajímavé nejen množstvím slov s danými písmeny, ale také obsahem. Jsou to vtipné a krásné příběhy, často s poučením. Příjemně pohladí uši a zároveň potěší duši.

Po každé pohádce je krátké shrnutí, kdy zazní otázka a odpověď, kterou by děti měly zopakovat, a tak nenásilně trénovat správnou výslovnost. Popravdě nejvíce opakuji já, ale Anička se tu a tam přidá taky. 🙂 Staník vždy mlčí jako sovětský partyzán u výslechu, ale už několikrát jsme ho přistihli, že si části pohádek povídá sám při svých hrách, takže cíl to plní, byť trošku jiným způsobem.

Po měsíční zkušenosti mohu s čistým svědomím říci, že investice do těchto pohádek rozhodně nelituji. I kdyby to nepřineslo během času proměnu v jejich mluvení, rozhodně je to obohatilo a během toho měsíce také na dlouhé hodiny zabavilo.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Měsíc s Logopedickými pohádkami
01.01.2017 | Tagy:

jednickaV minulých třech týdnech jsme zažili několik poprvé. Starší syn šel poprvé sám do školky. Mladšímu vyrašil první zub. A já sám jsem vydal svou první knihu. Při těchto „poprvé“ jsem si všiml jedné věci.

Když se Toníčkovi tlačil zoubek ven, byl už několik dní (a hlavně nocí) předtím poněkud nerudný. Plakal a chtěl se nosit. Toužil po blízkosti někoho, kdo by s ním sdílel jeho trápení, jehož původ si asi nedokázal dost dobře vysvětlit. Staník se na svou první samostatnou cestu moc těšil. Ale i on byl na kraji silnice, kterou musel přejít sám, trochu vyplašený. Potřeboval povzbuzení a taky trochu dohled. Když jsem stál před odesláním klíčového e-mailu s objednávkou tisku knihy, moc mi pomohlo ujištění od mé ženy, že stojí za mnou.

Tři různé situace, tři různí lidé. Přesto mají něco společného.

Když čelíme něčemu neznámému, když máme před sebou nějaké poprvé, nechceme být sami. Potřebujeme někoho, kdo nás povzbudí, potěší nebo třeba i popostrčí. Podle toho, co je zrovna potřeba. Někoho, kdo stojí při nás.

Dnes je první den roku 2017. Nový rok. Čas spojený s různými předsevzetími, přáními a očekáváními. Přeji Ti, milý čtenáři, ať máš po celý rok vždy někoho, kdo bude stát při Tobě, ať Tě potká jakékoli „poprvé“. Kdo Tě zároveň podpoří, i když budeš znovu a znovu řešit to samé, trápit se s nějakou „neverending story“. A taky to, abys Ty sám byl přesně takovou oporou aspoň pro jednoho člověka ve Tvém okolí.

Požehnaný rok 2017

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První cesta do školky, první zub aj.
11.12.2016 | Tagy:

Logopedické pohádkyPosloucháte audioknihy? Já ještě ne, ale jelikož jsou Vánoce za dveřmi, brzy se to změní.

A jak už to bývá u rodičů, často novinky přicházejí skrze děti:-) Jelikož naše starší děti ještě potřebují trénovat výslovnost různých hlásek, tak mne potěšilo, když jsem narazil na audioknihu s názvem Logopedické pohádky. Vypadá hodně zajímavě, líbí se mi, že děti se rozvíjejí pohádkami. Neboť o to samé se snažím i já:-)
Audioknihu jsem nakoupil v e-shopu Audiolibrix. Nákup proběhl podobně jako v mnoha dalších e-shopech, jediným překvapením pro mne bylo, že v rekapitulaci objednávky jsem viděl cenu v eurech a ne v korunách. Naštěstí se to dalo přepnout přepínačem v horní části stránky, ale chvilku jsem se nad tím zarazil. Knihu jsem si stáhl ve formátu mp3, ale ještě ji vypálím na cd, aby si ji děti mohly pouštět samy a hlavně aby se dala dobře zabalit. Virtuální vánoční dárky si zatím schovám na později.

O tom, jak se nám audiokniha líbila, tady napíši až ji budeme mít přehranou. Tipl bych, že to bude někdy v lednu roku 2017.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První nakouknutí do světa audioknih
17.07.2016 | Tagy:

Ve čtvrtek jsem se konečně dočkal návratu syna a ženy z nemocnice. Lékaři v Olomouci byli k Toníkovi štědří, a tak ho na cestu vybavili receptem. A právě tento recept vedl k pořádnému šoku. A k velké vděčnosti.

lahevPůvodně jsme očekávali návrat Toníka s mamkou už v neděli, pak se to odsunulo na úterý, ale ani jeden z termínů nevyšel. Ale ve čtvrtek odpoledne nastala ta chvíle, kdy jsme po více než dvou týdnech byli zase všichni pohromadě. Děti se na Toníka vrhly a radostí ho div neumačkaly. Všichni jsme se těšili, až budeme zase společně doma. Cestou se Hanka zmínila, že bychom se měli stavit do lékárny, neboť potřebujeme vyzvednout antibiotika.

Když jsme dorazili na Vsetín, ženu s dětmi jsem poslal na nákup a sám jsem se vydal do lékárny. Paní lékárnice chvíli koukala na recept a pak dlouze do počítače. Tam projížděla nabídky všech distributorů léčiv a její verdikt mne dostal. Lék se ve formě sirupu již nevyrábí a tablety mi dávat nebude, protože bychom je do dvouměsíčního dítěte stejně nedostali! Co teď? Vracet se do Olomouce se mi rozhodně nechtělo, ale všechny ostatní lékárny na Vsetíně již byly zavřené.

Z Boží milosti žijeme v místě a v době, kdy se dá spousta věcí zjistit, aniž by člověk musel opustit teplo domova. A tak jsem doma sedl k internetu a zjistil, že ve Zlíně ještě otevřeno mají. A tak jsem volal do tamní nemocniční lékárny a vznesl dotaz, zda náhodou nemají dané antibiotikum ve formě sirupu. Paní magistra odpověděla okamžitě, že prý ho dnes zahlédla, jak ho navážela kolegyně do skladu. Ale pro jistotu se ještě podívá. A fakt, počítač potvrdil, že tento lék půl roku nebyl dostupný, ale že zrovna dneska dovezli 20 balení.

Uvědomil jsem si skvělé Boží načasování. Kdyby nás pustili už v tu neděli nebo v úterý, kdoví, kde bychom lék sehnali. Možná bychom museli trajdat až zpátky do Olomouce, kde by ho v nemocnici měli mít, když nám ho předepsali. Díky Božímu zaopatření máme k dispozici auto, a tak jsem mohl lék ještě za pozdního večera dovést ze Zlína a ráno jsme tak měli Toníkovi co dát.

Díky této příhodě jsem si zase mohl připomenout, že Bůh sice jedná někdy hodně zvláštně, ale že nás má rád a umí to dokázat.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Antibiotika a Boží péče
06.07.2016 | Tagy:

duha„Děti, dívejte, duha!“ řekl jsem, když jsme vyjeli na vrchol nadjezdu ve Valašském Meziříčí. Přímo před námi, jakoby na konci mostu, začínala duha. Děti byly nadšené a jejich nadšení neutuchalo, i když se duha schovala za chvíli za domy. Když jsme za pár minut minuli pražírnu kávy, nadšení se zmocnilo i mne. Přímo před námi se klenula úžasná duha. Nebyla sama, měla své dvojče. Zastavil jsem, abych mohl ulovit rychlou fotku. Pohled k nezaplacení.

Nejen my jsme se kochali. Před jedním domem stály pod deštníkem dvě děti, které nečekaný úkaz vyrušil od večerních příprav ke spánku. Aspoň tak jsem si vysvětlil, že jedno bylo nahé a druhé bylo oblečeno v čemsi, co se podobalo pyžamu. Za chvíli jsem zastavil podruhé, tentokrát na místě vhodném nejen k zastavení, ale také ke stání. A hlavně – s lepším výhledem na duhu. Další fotka a další diskuze s dětmi o tom, co o duze říká fyzika a co Bible.

Jelikož se oblouk duhy klenul přímo nad silnicí, po které jsme měli dále jet, položil jsem dětem záludnou otázku: „Podjedeme tu duhu?“ Jejich radost z tohoto nápadu jasně dokazovala, že tajemství lomu světla ještě úplně neprokoukly. Vyrazil jsem, abychom podjeli tuto nádhernou slavobránu. Ale ať jsem přidával plyn, jak jsem chtěl, průjezd slavobránou se nekonal. Brzy i děti poznaly, že duha s námi laškuje. Místo, kde byla předtím, jsme už projeli a slavobrána nikde! Tedy přesněji řečeno, daleko před námi!

Hon na duhu nám vydržel až na Vsetín, kde na nás duha, obrazně řečeno, udělala tůdle nůdle a zmizela. Nejzklamanější jsem byl já. Absence duhy znamenala jediné. Na Vsetíně neprší a já budu muset zalévat zahrádku! Takže náš hon na duhu skončil naprostým fiaskem. Opravdu fiaskem?

  • Duha zabavila unavené děti po celou cestu z ValMezu na Vsetín.
  • Duha donutila děti si zopakovat, kde je levá a kde pravá strana, protože díky zatáčkám se její konec objevoval tu vlevo, tu vpravo.
  • duhaHon na duhu mne přiměl přemýšlet o tom, zda se v životě neženu za něčím, co se může jevit jako super věc, ale co je ze své podstaty odsouzeno k nezdaru, stejně jako průjezd duhou. Neboť my lidé k tomu totiž máme sklony. Dětí jsem se poťouchle zeptal, zda podjedeme duhu. Teď zbývá ptát se sám sebe: „Nesnažím se někde v životě podjet duhu? Co z těch věcí, do kterých vkládám svůj čas a energii, je ve skutečnosti přelud, který mi nakonec nic dobrého nepřinese?“

Takže díky, duho!

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak jsem honil duhu
20.06.2016 | Tagy:

salatTrifidi! To byla první věc, která mne napadla, když jsem vešel na zahrádku.

Záhon, kde byly ještě před pár dny krásné saláty, byl plný přerostlých rostlin, které mi připomněly film „Den trifidů“. Plný rostlin, jejichž listy jsou tak hořké, že se už nehodí k jídlu. Saláty k ničemu. Když jsem později přerostlé saláty likvidoval, vzpomínal jsem na to, jak jsme přišli k záhonu plnému salátu.

Byl podzimní večer, byla tma. Byla tma, jak už to na podzim bývá. Příbuzní nás právě obdarovali pytlíkem plným sazenic salátu s tím, ať to zkusíme píchnout do záhonu, že třeba z nich ještě něco vzejde. Dva dny poté jsem sazenice zapíchal do studené země a nestačil jsem se divit. Bylo jich o dost více, než se vešlo na záhon. Naštěstí si ochotný pan soused hrst sazeniček vzal, a tak jsem jich nemusel moc vyhodit. Sazeničky jsem zakryl netkanou textilií a ponechal svému osudu.

A přišlo jaro. Odkryl jsem textilii a nestačil se divit. Skoro všechny sazenice se uchytily, a tak jsme za několik týdnů měli záhon plný malých hlaviček. Jak šel čas, tak jsme některé hlavičky snědli, některé rozdali a z hlaviček se mezitím stávaly správné hlávky. Ty se pak během několika dní změnily v trifidy.

Když jsem je likvidoval, litoval jsem, že jsme jich nestačili sníst, ale hlavně rozdat více. Když už mi myšlenky běžely hlavou, zavedly mne k přemýšlení o tom, zda jsou i jiné věci v životě podobné tomuto salátu. Každý máme nějaké schopnosti a dovednosti, kterými můžeme obohatit druhé lidi. A taky máme různé příležitosti to doopravdy udělat. Ale někdy se nám nechce své dary využít pro druhé, raději si hledíme svého a hrajeme si na vlastním písečku. Přitom nikdy nevíme, kdy ty příležitosti něco dobrého udělat skončí. Protože jako salát vyrostl a stal se nepoživatelným, tak se čas od času i v životě stává, že něco už nebudeme moci nadále dělat.

Děti odrostou a rodiče ví, že co jim nepředali doteď, jim už nepředají. Student skončí školu nebo dospělý změní zaměstnání a lidé, které mohl doteď nějak ovlivňovat, už jsou pryč. Tu a tam zemře někdo blízký a už nebude příležitost mu vyjádřit lásku, omluvit se, dořešit spor.

Saláty jsem už odepsal. Ale díky Bohu je spousta oblastí v mém životě, kde je stále prostor něco dobrého udělat, něco předat, prostě přinést úrodu. Kéž bych ty příležitosti uměl využít.

 

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přerostlý salát
31.05.2016 | Tagy:

lahvickaKdyž lékař něco opomene, většinou to nevěstí nic dobrého. Minulý týden jsme však zažili jedno požehnané opomenutí.

Našeho malého Toníčka mají lidé rádi. Už na cestu z porodnice dostal dárek – velkou lahvičku plnou antibiotik. A zprávu pro praktického lékaře, aby čas od času navýšil Toníkovi dávku, a to podle toho, jak bude přibírat. Jenže při poslední kontrole nám doktor opomněl sdělit, jak má být nová dávka veliká. Takže jsem se v pátek večer rozhodl zagooglit a pohledat příbalový leták s nadějí, že z něj vyčtu nějakou převodní tabulku mezi váhou a množstvím antibiotik. Tabulka tam nebyla, ale zato tam byla jedna podstatná informace, kterou nám nikdo neřekl.

Informace, že ačkoli má Toník antibiotik na několik měsíců, tak jejich trvanlivost je jen 14 dní. Antibiotika byla právě prošlá. Uvědomil jsem si, že pokud by se lékař podíval na převodní tabulku a řekl nám novou hodnotu, asi bychom nikdy nepřišli na to, že Toníčka krmíme prošlými léčivy. Díky tomuto opomenutí jsme to věděli a zbývala jediná otázka – kde o víkendu splašit čerstvá antibiotika? První nápad – dětská pohotovost – vyšel, a tak jsem v sobotu ráno držel v ruce nový recept.

V lékárně však přišlo vystřízlivění. Lék není! Paní lékárnice byla tak hodná, že volala i do konkurenční lékárny a dokonce paní doktorce na pohotovost, zda by se nenašla nějaká alternativa. Nenašla. Když se lék nenašel na Vsetíně, bylo na čase se porozhlédnout jinde. Ještě že existují mobilní telefony. Dva neúspěšné telefonáty a pak jeden úspěšný. Takže hurá do Valašského Meziříčí. V jedné tamní lékárně nám ho namíchali.

Takže díky Bohu jsme získali čerstvé léky a novou zkušenost s tím, jak se o nás Bůh dobře stará. Ty dvě hodinky času a 50 km v autě za to určitě stálo.

P. S. K výpočtu velikosti nové dávky nám nakonec stačila trojčlenka.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Požehnané opomenutí
20.02.2016 | Tagy:

lyzeAčkoli letošní zima spíše připomíná jaro, přece jen jsme občas zažili trochu sněhu. A tak jsem před pár týdny v sobotu sebral běžky a vyrazil na chvíli protáhnout tělo kolem Bečvy. Během jízdy jsem přemýšlel, odkud se ve mně vzalo, že kdykoli přichází zima, tak prožívám jistý neklid. Řeším otázku, zda mám vyštrachat a nachystat běžky, zda napadne sníh nebo nenapadne. Dobrá zpráva je, že vím, kdo za to může!

Začalo to v minulém století. Jsou Vánoce, Štědrý den. V kuchyni u stolu sedí celá rodina a jí. Předkrm, polévka, kapr, koláče, ovoce, cukroví. Děti jsou netrpělivé, rodiče jsou v klidu. Pak to přijde. Zvonek zacinká a celá rodina se hrne do obýváku. Tam je stromek a pod ním nějaké dárky. Děti jsou zvědavé, ale musí ještě chvíli počkat. Je čas na zpěv koled a čtení vánočního příběhu. Po nějaké době se začnou rozdávat dárky. Na jeden z nich si pamatuji dodnes. Byly modré. Dřevěné. S vázáním, kam se dala připnout normální bota. Lyže. Takové, které se daly použít jak pro sjezd, tak pro chůzi či běh.

Mí rodiče mi nedali jen lyže. Dávali mi i sestrám svůj čas, ve kterém jsme se je učili používat. Dodnes rád vzpomínám na různé túry, na zlomenou běžku naší mamky (nepřežily skok na můstku), na dobrodružné cesty na lyžařské kurzy, na hodiny strávené jízdou po zasněženém poli za naším domem. Na domácí opravy poškrábaných běžek, nanášení parafínu, aby dřevěné běžky moc nevlhly. Byli to rodiče, kteří mne nadchli pro pohyb, protože se hýbali s námi. V zimě to byly lyže a běžky, ale také procházky a výlety. Chůze po horách v okolí nás provázela celým rokem. Léto patřilo vodě. Když měla aspoň 14 °C, mohli jsme jít plavat. Mamka občas přimhouřila oči nad tím, že jsme rychle na teploměr nadýchali, než jsme jí ho dali ke kontrole. Prostě jsme do té vody chtěli, tak někdy bylo potřeba tomu trochu pomoci 🙂 Takže, mami, tati, moc díky za všechen ten čas, který jste nám věnovali. A nejen pro podporu pohybu.

Čas neúprosně letí. Teď jsem rodičem já. Mají-li jednou mé děti slyšet „volání zimy“, „volání divočiny“ nebo prostě mít chuť k pohybu, musím jim dávat to, co tenkrát dali mí rodiče mne. Hlavně pozornost, zájem a čas. A občas nějaké to vybavení. Za 15, 20 nebo 30 roků bude poznat, zda jsem obstál. Jste zvědavi? Já tedy jo!

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O pohybu aneb díky, mami, díky, tati